Bakchantky

O inscenaci

Do Théb přichází bůh Dionýsos, aby zdejší obyvatele zasvětil do svého kultu, jehož součástí jsou i jeho stoupenkyně bakchantky.

Vášnivé ženy se během podivného rituálu oddávají orgiím a propadají do stavu připomínajícího absolutní šílenství. Jejich počínání se ovšem nelíbí thébskému vládci Pentheovi, jenž se dostává s neznámým cizincem do konfliktu. Bohužel netuší, kdo je jeho soupeřem, a nedbá rad svého okolí, aby projevil pokoru. Jenže příchod nového boha nepředstavuje nutně spásu, ale nový řád bez pochyb. Kdo tedy má pravdu? Pentheus, který nechce pochopit, ale spíše pevně uchopit svět, nebo „aranžér davu“ Dionýsos? Možná, že rovnováha nemůže být nikdy bez chaosu…

Eurípidova (asi 480 př. n. l. – 405 př. n. l.) hra Bakchantky přináší do Stavovského divadla zejména témata pokory a msty, davového šílenství, ale i travestie. Zabývá se totiž konfliktem, který vzniká nejen v jednotlivci, ale rovněž i v celém společenství v důsledku popření náboženství. A klade nám nadčasové otázky. Považujeme se za ateisty, ale v hloubi své duše se víry chtě nechtě stále dotýkáme, transcendence je přece stále přítomná i dnes – jde o rozměr života, který nelze pojmenovat, ale pouze prožít. V době masivního šíření informací a dat všeho druhu, kdy se virtuálním prostorem šíří nevyvratitelné „pravdy“, kdy racionalita vyklízí pole nepodloženým tvrzením a bludům, se zdá, že naše civilizace nevyhnutelně míří do záhuby. Lidé se požírají mezi sebou navzájem, bijí se kyji, koušou si hlavy, ztrácejí se v nezadržitelném běsnění…

Druhá premiéra ve Stavovském divadle bude patřit Janu Fričovi a jeho svébytné interpretaci antiky. Bakchantky uvedeme v novém překladu Matyáše Havrdy a Petra Borkovce, který vznikl přímo pro Národní divadlo.