Andrij Jurkevyč: Každý svůj dirigentský výkon věnuji vlasti

Státní opera má od letošní sezony nového hudebního ředitele – ukrajinského dirigenta ANDRIJE JURKEVYČE, který tak po profesní stránce prožívá velmi úspěšné období, nicméně z lidského hlediska je hluboce zasažen již rok trvající válkou v jeho rodné zemi. A proto jsme s ním nehovořili jen o umění a hudebním směřování Státní opery, ale také o tom, jak situaci na Ukrajině vnímá a jaké má od svých tamních uměleckých kolegů zprávy.

Od roku 1996 jste rezidenčním dirigentem ve Lvovské národní opeře. Máte zprávy o tom, jaká je tam situace? A jak ji prožívají vaši kolegové?
Ve Lvovské národní opeře jsem nebyl jen dirigentem, toto divadlo je mým domovem, místem, kde jsem se z nápovědy vypracoval na dirigenta-režiséra operních a baletních představení a zamiloval se do samotného fenoménu hudebního divadla. Lvov je město, kde jsem vystudoval dirigování, dospěl a postavil se na nohy jako člověk. Strávil jsem tady jedenáct let svého života.

Dnes je na Ukrajině válka a to se nepochybně odráží ve všech sférách života. Lvovská národní opera však funguje i nadále. Byla mezi prvními divadly, která byla otevřena krátce po ruské invazi, a čelí všem nesnázím v čele se zkušeným ředitelem Vasylem Vovkunem, jenž je také uměleckým ředitelem divadla. I přes složitou situaci na frontě se divadlo snaží hrát podle programu a držet se dramaturgického plánu. Každý den vítá diváky ze Lvova i z ciziny.

Na Ukrajině jsou momentálně problémy s dodávkami elektřiny, ale v divadle naštěstí mají vlastní výkonný generátor, který poskytli němečtí partneři. Proto se může hrát i při výpadcích dodávek proudu. Horší je to s leteckými poplachy. Během nich nezbývá nic jiného než sejít do krytu v suterénu divadla. Už se také stalo, že koncerty probíhaly přímo v krytu, s umělci i publikem na „jedné scéně“. Balet nebo operu samozřejmě v krytu plnohodnotně hrát nejde, avšak diváci mají vždy pochopení. Lvovské divadlo se také aktivně zapojilo do dobrovolnické činnosti. Pracovníci divadla neustále vyrábějí maskovací sítě, zaškrcovadla, zákopové svíčky a mnoho dalších věcí pro vojáky na frontě. A to znamená, že divadlo žije a všechno vydrží. Stejně jako celá Ukrajina. Vydrží a zvítězí.

Často se člověk setkává se dvěma vyhraněnými názory. Buď má být umělec apolitický a věnovat se pouze umění, anebo právě umělec má vnímat svoji dobu a má se k ní aktivně vyjadřovat a ve své tvorbě z ní čerpat. Ke které názorové skupině patříte vy?
Umělec je především člověk se svými lidskými a profesními kvalitami, nápady, aspiracemi, zkušenostmi a duchovními ideály. Každá událost v mém osobním životě našla odezvu v mé práci, každé drama našlo uplatnění v mých hudebních interpretacích a každá radost se odrazila v dílech, která jsem dirigoval. Válka je nekonečné zlo, je to něco zcela nelidského. A válka, která zachvátila moji vlast, buší těžkým kladivem do mých spánků, svírá mé srdce tragédií mého národa, rodin, lidí z různých oblastí mé země, přátel, známých či příbuzných. Proto každý svůj den začínám modlitbou za Ukrajinu a pokaždé, když stojím za dirigentským pultem, věnuji svůj výkon své vlasti.

Jaká byla vaše reakce, když vám v minulém roce bylo nabídnuto místo hudebního ředitele pražské Státní opery?
Toto pozvání od vedení divadla bylo pro mě nečekané, ale také radostné. Jsem hrdý na to, že jakožto představitel Ukrajiny mohu řídit tak světoznámé divadlo. Vnímám to také jako obrovské gesto kulturní podpory ze strany Česka Ukrajincům v tak těžké době!

Téměř třicet let diriguji soubory z různých zemí, učím se kultuře rozličných hudebních institucí a své dovednosti a zkušenosti předávám dál. Vždycky jsem si přál žít a pracovat v Praze, naučit se váš jazyk a poznat českou kulturu a mentalitu. Věřím, že mě k vám poslal osud. Ostatně, narodil jsem se ve Zborově v Ternopilské oblasti, kde se v roce 1917 odehrála pro český národ velmi důležitá bitva. A celý život mě provází nesmírná úcta k hudebnímu odkazu Smetany, Dvořáka či Janáčka. A tak jsem osudu velmi vděčný za to, že mě do Čech přivedl.

V divadle jste již tuto sezonu dirigoval celou řadu představení Madama Butterfly, Toscu, Bohému, La traviatu, Aidu, Macbetha či Romea a Julii. Jak se vám se souborem pracuje?
Je to mimořádná čest a zodpovědnost spolupracovat s tak profesionálním týmem vedeným generálním ředitelem Janem Burianem, uměleckým ředitelem Perem Boyem Hansenem a správní ředitelkou Bohdanou Malik. Hudební divadlo je ztělesněním syntetické formy umění, je to nesmírně složitý organismus. Technické dílny, jeviště, hlediště, ekonomické zázemí divadelní struktury a kreativní plánování – vše tady funguje perfektně! Hned na první poslech mi bylo jasné, že zdejší orchestr má obrovský potenciál, pracují zde vynikající hudebníci, kterým můžete klást ty nejnáročnější úkoly, ale od kterých se můžete i hodně naučit. Velmi mě zaujala generační kontinuita, díky níž si orchestr „drží svou značku“ a udržuje si jedinečný zvuk a pracovní atmosféru. Jsem také hrdý na náš sbor, který nejen výborně zpívá, ale také velmi dobře vypadá na scéně. A mnozí z našich sólistů by mohli být ozdobou čelných světových scén.

Plánujete nějakým způsobem rozšířit program divadla – například koncertní řadou nebo zahajovacími koncerty či uváděním raritních titulů atd.?
Velmi rád bych představil českému publiku nejlepší ukrajinská symfonická i operní díla, obzvlášť v této pro mou zemi těžké době. Chtěl bych také objevovat český repertoár a doufám, že k němu budu mít co říct, dokážu zaujmout publikum a třeba spolu s ním objevit nějaké jeho nové rozměry.

Ve Státní opeře chystáte v březnu koncertní provedení Donizettiho opery Lucia di Lammermoor. Proč jste zvolil právě tento titul? Na co klade tento titul hlavní nároky?
Lucia di Lammermoor měla premiéru v září roku 1835 a stala se dílem, které z Donizettiho udělalo čelného autora italské opery. Byla to doba, kdy Rossini již odcházel do skladatelského důchodu a Bellini byl již mrtev – zemřel tři dny před premiérou. Donizetti sice žil v době své největší slávy v Paříži, ale své místo největšího italského skladatele nikomu nepřenechal, a teprve když se i on rozhodl svoji kariéru ukončit, uvolnil místo Verdimu a jeho talentu.

Styl a jazyk belcanta jsou velmi velkorysé v oblasti hudební imaginace, odhalují hlasy a umožňují nám vychutnat si všechny jejich odstíny a barvy. Lucia je dramatem, v němž vítězí hudba šťastných srdcí, která věří ve šťastnou budoucnost a zachovají si věrnost. Proto je mi také duet Lucie a Edgarda v prvním dějství tak blízký a mám jej nejradši ze všech hudebních skvostů, které toto dílo obsahuje. A slova Raimonda, který zastaví krveprolití slovy „kdo první pozvedne meč, mečem zhyne“, znějí dnes působivěji než kdy jindy!

Jaké obsazení jste pro tento koncert zvolil?
Máme mezinárodní obsazení, ale hlavní roli – a to pro mě osobně bylo podmínkou – bude zpívat mladá, ale velmi nadaná česká zpěvačka Lucie Kaňková. V roli Enrica bude debutovat náš vynikající barytonista Pavol Kubáň. Role Edgarda byla svěřena italskému tenoristovi Matteu Desoleovi, Raimonda bude zpívat moldavský basista Iurie Maimescu. Daniel Matoušek, Lucie Hilscherová nebo náš mistr Ivan Kusnjer – to je sestava sólistů pro koncertní provedení jedné z nejslavnějších světových oper.

V červnu vás jako dirigenta čeká premiéra dvou jednoaktových oper – Leoncavallových Komediantů a Mascagniho Sedláka kavalíra. Jak se těšíte na dirigování těchto titulů?
Tato dvě díla, která se tradičně často uvádějí ve stejný večer, pro mě budou první „skutečnou“ premiérou této sezony. Jejich partitury neustále vozím s sebou, trávím nad nimi každou volnou chvíli a přehrávám si je v hlavě. Dynamické situace, vyhrocené emoce, drama, tragédie – to vše je pro tato mistrovská veristická díla zásadní. Silné emoce a silný zážitek – na to budu i já při jejich dirigování klást důraz.