Jasper Parrott: Režiséři jsou pro budoucnost opery klíčoví

Celý svět, a ten operní není výjimkou, se potýká s mnoha těžkostmi, které přinesla doba postcovidová, válka na Ukrajině… Jaké jsou podle tebe hlavní výzvy dneška?
Všechna kreativní odvětví čelí výzvám, někdy shodným, jindy svým vlastním, a jejich podoba se také liší společnost od společnosti. Pokud jde o operu, tak ta úplně hlavní otázka podle mě zní, jak zachovat její význam pro co nejširší publikum. Je tou cestou navázání na tradici, opakování známého a oblíbeného repertoáru, nebo bychom se měli soustředit na novou tvorbu, která může diváky nadchnout úplně jiným způsobem? S tím samozřejmě souvisí finanční udržitelnost. Opera vyžaduje zapojení mnoha lidí s nejrůznějšími dovednostmi a je tudíž obrovsky nákladná, musíte mít talentované sboristy, vynikající orchestr, dirigenty, režiséry a prvotřídní zpěváky, kteří dokážou strhnout publikum. Osobně myslím, že pro operní domy je klíčové hledat takové spojení divadla a hudby, které dokáže promlouvat k co největšímu počtu diváků. Je opravdu požehnání, když mají divadla více scén různého zaměření, které umožňují experimentovat. Tak, jako to máte v Praze, kde se v jedné instituci spojují divadla a scény s různým historickým pozadím. To vše vám v kombinaci s dostatečnými zdroji dává možnost stále zkoušet a hledat.

Získal tu přátele a snažil se – s podporou britské vlády – představit Pražanům nejlepší britskou kulturu, hudbu i divadlo. Také dostal možnost přeložit úplnou, nezkrácenou verzi Haškových Osudů dobrého vojáka Švejka. Byl to vůbec první překlad Švejka do angličtiny, a dodnes vychází!

A k tomu všemu byl tvůj otec sám celkem dobrý hudebník…
Byl velmi nadšený amatérský pianista a občas pořádal koncerty se ženou amerického velvyslance, která hrála výborně. Konaly se v krásných prostorách britského velvyslanectví v Thunovském paláci. Byla to dobrá příležitost, jak se seznámit s různými muzikanty. Někteří se ze začátku sice trochu báli, přece jen to byl kontakt s cizími ambasádami, ale nakonec se ukázalo, že ta samotná kulturní akce je docela dobře chrání. Můj otec navíc mluvil velmi dobře česky, a má matka vlastně taky. Myslím si, že pro spoustu lidí se tady stal opravdovým přítelem, který se navíc velmi zajímal o jejich kulturu, popřípadě o kulturu obecně.

To potvrzuje, co jsi říkal prve, že máš českou kulturu v genech. Jména jako Smetana, Dvořák, Janáček ti jsou důvěrně známá…
Ano. Nikdy třeba nezapomenu na představení berlínské Komische Oper, která přivezla Felsensteinovu inscenaci Janáčkových Příhod lišky Bystroušky a také Verdiho Othella. Jako náctiletému mi v tu chvíli přišla poprvé na mysl otázka, jak dělat operu jako strhující divadlo. A to je něco, co od té doby neustále hledám. Nechodím do opery tolik, kolik bych si přál, ale musím říct, že ta nejlepší představení si pamatuji. Naposledy mě uchvátil třeba Vojcek, kterého uvedl Simon McBurney v Aix-en-Provence. Dá se říct, že mě opera zajímá více jako „hudební drama“ než jako příležitost pro hlasové umění. Nejde to samozřejmě oddělit, ale podle mého názoru je důležitý hlavně ten dramatický, divadelní zážitek.

To s tebou naprosto souhlasím a myslím, že v tomhle vycházíme ze stejné tradice. Opera je umění, které má v sobě sílu hned tří odvětví. Máš tu divadlo v čele s režisérem, zpěv – existence některých domů je ostatně založena čistě na pěveckých hvězdách, a pak dirigenta, který také hraje v některých operních domech prim. Je to něco, o čem jsi přemýšlel a pracoval s tím během kariéry? Zastupuješ totiž hlavně zpěváky a dirigenty. Nebo dnes už i režiséry?
Naše agentura spolupracuje i s režiséry, protože si myslíme, že jsou pro budoucnost tohoto umění klíčoví. Právě oni často umí dělat věci jinak, nově. Obzvlášť u mladých pozorujeme, že jsou obdařeni schopností pracovat s novými přístupy nebo technologiemi, a zároveň jsou si vědomi toho, že i komerční aspekt je důležitý.

Je skvělé slyšet takové věci od někoho, kdo má padesátileté zkušenosti! (Směje se.) Ty jsi Prahu navštívil několikrát a vždycky jsme tě tady rádi přivítali… Jak vnímáš stav zdejší kultury?
Všechny mé nedávné návštěvy Česka byly zajímavé. Během let, kdy byl šéfdirigentem Vladimir Ashkenazy, jsem se aktivně podílel na činnosti České filharmonie. Organizovali jsme významná turné po celém světě, včetně velkých projektů v Carnegie Hall a dvou sezon Janáčkových oper na Salcburském festivalu. Myslím, že to byl začátek procesu, díky kterému se Česká filharmonie vrátila na světovou scénu, kam po právu patří. I díky současnému vedení je nyní považována za jeden z nejlepších orchestrů na světě. Také česká opera a zdejší festivaly jsou stále viditelnější a vysoce ceněné, a i když je Česká republika malá země, která se od sametové revoluce musela vypořádat s řadou sociálních a politických změn, věřím, že zastává správné hodnoty. Včetně odhodlání udržet kulturu jako jednu z nejdůležitějších součástí lidského života.

Jasper Parrott, foto Caroline Roka