Avant-Garde: dvě choreografie ve světové premiéře

Balet Národního divadla uvede komponovaný večer Avant–Garde složený ze tří choreografií. Dílo Jiřího Kyliána doplní kreace Marca Goeckeho a Roberta Bondary, které vznikají přímo pro baletní soubor a budou uvedeny ve světové premiéře. Odkud se bere tvůrčí inspirace a jaké to je, když pod rukama vzniká abstraktní dílo? Ptali jsme se obou tvůrců.

Máloco je tak křehké a bytostně osobní jako umělecká tvorba. Kolik tvůrců, tolik přístupů. Zatímco jeden impulzivně chrlí nápady a s nakažlivou energií se po hlavě vrhá do jejich realizace, jiný dlouze přemýšlí, nasává a zpracovává podněty nebo pátrá v hlubinách sebe samého a před tvůrčí tým předstupuje připravený a s jasnou vizí. Všechny cesty jsou přitom v pořádku a žádná není správnější než jiná. To, co se počítá, je autenticita. „V jedna­dvacátém století mám pocit, že už jenom trochu ‚ředíme polívku‘,“ můžeme číst v únorovém čísle časopisu Foyer slova Jiřího Kyliána. „Jsou tu úžasné talenty, ale kvůli internetu a umělé inteligenci je to všechno smíchané. Klikneš, uvidíš, okopíruješ. Pak vidíš balet v Tokiu nebo v New Yorku a nemáš ponětí, odkud je, protože autoři už nečerpají ze své tradice ani ze sebe. Jenže právě o tu poctivost, že si člověk pravdu vyhlodá sám, v umění jde,“ reflektuje světoznámý choreograf svou mnohaletou zkušenost. Jeho dílo 27’52” se v březnu na jevišti Národního divadla potká se dvěma dalšími choreografiemi, které v době, kdy vzniká tento text, ještě nemají ani jméno, ani tvar. Pro Balet Národního divadla je tvoří téměř o polovinu mladší Robert Bondara, šéf baletního souboru Poznaňské opery, a německý choreograf Marco Goecke. Obě díla budou uvedena ve světové premiéře.

Choreografie, na níž právě pracuje, začala v mysli Roberta Bondary klíčit už před čtrnácti lety, kdy ho okouzlila přepracovaná verze Vivaldiho Čtvera ročních dob od Maxe Richtera. „Váhal jsem,“ svěřil se v exkluzivním rozhovoru. „Hudbu jsem si v sobě nesl dlouho, ale proměňoval jsem se jako umělec i jako člověk, nápady se vynořovaly a zase mizely,“ popsal s tím, že po celou tu dobu se cíleně vyhýbal cizím choreografiím, které na hudbu vznikaly – a když se jednou nedopatřením octl tváří v tvář takovému dílu, raději zavřel oči. Svou dlouholetou inspiraci se rozhodl začít realizovat až ve chvíli, kdy přišla nabídka Baletu Národního divadla.

O dekádu starší Marco Goecke na sál vstoupil bez předem dané ideje a inspiraci hledá především sám v sobě. „Obrazy prostě přicházejí. Lidé se mě často ptají, odkud se berou ty pohyby, které vytvářím. Nemám na to odpověď,“ říká. „Když jsem byl dítě, své fantazie jsem se bál. Tenkrát mi ale nikdo nepoložil ruku na rameno a neřekl: ‚Neboj se těch představ, jsi prostě kreativní.‘ Dnes je právě tato imaginace mým největším zdrojem,“ vysvětluje a dodává, že teď už si tvorbu dokáže vychutnat. „Jsem unavenější a nic už nejde tak snadno jako před patnácti lety, ale pokaždé když vstoupím do divadla a vidím mladé umělce, dává mi to energii a smysl pokračovat,“ přiznává.

Tři svébytná díla, která komponovaný večer nazvaný Avant-Garde svede dohromady, vznikají nezávisle na sobě a bez předem dané jednotící linky – praxe, která je ve světě současného tance běžná. Přesto je jisté, že právě v tomto spojení spolu začnou díla komunikovat a vytvářet dost možná nečekané souvislosti. A zatímco na samém začátku stojí odhodlání tvůrců vydat ze sebe něco bytostně niterného, to, co si každý divák nakonec odnese, závisí do značné míry na tom, zda dovolí uměleckému tvaru, který má snad blíž k poezii nebo abstraktní malbě, aby se dotkl jeho duše. Velká odvaha tak stojí na začátku i na konci cesty.

Robert Bondara: Inspiruje mě úplně všechno

Text: Markéta Stinglová

„Čtvero ročních dob ve mně evokuje nejen přírodní cyklus, ale i koloběh lidského života. Naši existenci od prvního do posledního výdechu, od rána do večera a třeba i od začátku tohoto rozhovoru do jeho konce. A v tomto kontextu mě zajímá zejména umírání a smrt,“

přibližuje Robert Bondara východisko své nové choreografie.

Proč zrovna tato část životního koloběhu?

Na Západě smrt vytěsňujeme, nechceme s ní nic mít. To popírání mě fascinuje. Připadá nám, že smrt „není sexy“, špatně se prodává, deprimuje nás. Přitom k nám bytostně patří. Při přípravách svého díla jsem v záznamech Českého statistického úřadu zjistil, že denně v České republice umírá kolem tří stovek osob. Smrt je stále blízko, týká se nás všech, našich přátel i nejbližších. Kolik lidí se v hledišti bude dívat na moje přestavení? Tři sta, šest set, devět set...? Nedávno jsem navíc doprovázel jednoho člověka na jeho poslední cestě a téma se pro mě stalo intimní. Vždycky jsem věděl, že Richterovu hudbu umělecky zpracuji právě v souvislosti s naší pomíjivostí, ale teprve zmíněná osobní zkušenost mi pomohla to všechno pravdivěji uchopit. Být pravdivý je pro mě zásadní.

Jak se ve vašem novém díle pomíjivost promítá do kostýmů a scény?

Spolupracuji s kolegy, s nimiž se znám léta. Pro kostýmy jsme s Martynou Kander hledali takové materiály, které by lidskou křehkost co nejlépe připomínaly. Hned ji napadl papír. Když se narodíme, jsme jako nepopsaný list. Časem na nás zkušenosti zanechají stopy – záhyby, otisky, vrásky –, postupně jsme krásně „pomačkaní“... Scénografické řešení Diany Marszałek je prosté, ale působivé a vychází z podobné inspirace. Ale nechci o něm moc mluvit. Ať mluví samo za sebe.

Zmínil jste se o pravdivosti... Zaujalo mě, že jste dokonce zavřel oči, když se před vámi odvíjelo cizí baletní dílo na hudbu, kterou jste se sám chystal ztvárnit. V minulém čísle Foyer mluvil choreograf Jiří Kylián o tom, že kvůli globalizaci, internetu a umělé inteligenci dnes autoři často kopírují jeden druhého. Přitom v umění jde podle něj právě o to, aby byl člověk poctivý a nacházel svou tvůrčí pravdu v sobě. Jak se na to díváte?

Vzhledem ke globalizaci stále více sdílíme zkušenosti a zdroje, takže lidé na vzdálených místech často dospívají k podobným výsledkům – ale ne nutně vědomým napodobováním. Já když dostanu nějakou konkrétní zakázku, vždycky přemýšlím, jestli se do ní můžu pustit. Zajímá mě? Dává mi smysl? Abych práci přijal, musí rezonovat s mou životní realitou, s tím, kde zrovna stojím. Chci být upřímný k sobě i k divákům. Pokud přijde požadavek vytvořit dílo inspirované věcmi, které se mi zdají zastaralé nebo mě nikam nevedou, žádost odmítnu. Mám svobodu volby a chci se se svými rozhodnutími cítit dobře, to je pro mě základní předpoklad toho, aby vůbec něco vzniklo. Choreografie pro mě není práce, ale sebevyjádření. Když si nakonec určité téma zvolím, ponořím se do něho naplno – rád se učím nové věci o sobě i o světě. Ačkoli je inscenace abstraktnější a nemá jasnou narativní linku, vždycky – alespoň v mém případě – se pod povrchem skrývá nějaký význam. Možná ho diváci vždycky neodhalí, ale pro mě je důležité ho tam vložit.

Otázkou pravdivosti, „pravého já“ a masek, které si nasazujeme ve společnosti i ve vztazích, jste se zabýval například v choreografii Persona, která čerpá z psychologie C. G. Junga.

Ano, to byl jeden z mých prvních celovečerních baletů, vytvořil jsem ho asi v sedmadvaceti letech. Na jevišti jsou tři tanečníci, dvě mužské postavy a jedna ženská, ale vlastně je to duet, protože ti dva muži představují jednoho člověka – dvě různé tváře jeho já. Tato dualita byla jádrem inscenace. „Být člověkem znamená nikdy nebýt sám sebou,“ napsal polský autor Witold Gombrowicz – a do jisté míry je to pravda. Neustále nás formují ostatní: jejich normy, očekávání, soudy. Masky jsou zároveň nevyhnutelnou součástí života – nezbytným mechanismem, který nám umožňuje pohybovat se ve společnosti a fungovat v ní.

V jiné choreografii nazvané Hiccup předkládáte vnitřní konflikt ega a superega... také tyto dva aspekty jednoho člověka interpretují dva tanečníci. Je pro vás psychologická inspirace zásadní, nebo je to jen jeden ze zdrojů vaší tvořivosti?

Popravdě řečeno mě inspiruje úplně všechno! Psychologie, hudba, filozofie, sociologie, geopolitika, filmy i knihy... A v neposlední řadě moje vnitřní prožívání. Nelze říct, že by něco vyloženě dominovalo. Rád pozoruji dění kolem sebe, mám široký záběr. Někdy mě k tvorbě ponoukne příběh, jindy idea... a někdy stačí být jen vnímavý v metru nebo v tramvaji, věnovat se každodenní realitě.

Říkáte geopolitika?

Vždycky jsem se zajímal o politickou situaci, o různé konflikty, přemýšlel jsem o jejich dopadu na lidi, na jednotlivce. Vytvořil jsem mimo jiné balet na téma totalitních systémů inspirovaný esejí Czesława Miłosze The Captive Mind. A choreografie Nevermore…?, která vznikla pro Polský národní balet, se zase zabývá válečnou zkušeností – člověkem vtaženým do mašinerie ozbrojeného střetu.

Ani se nemusíme vracet hluboko do historie. Ovlivňuje vás to, co se děje ve světě dnes?

Nesmíme zapomínat, že od konce druhé světové války neuplynul ani den, kdy by někde ve světě k ozbrojenému konfliktu nedošlo. Zejména mě znepokojuje rostoucí pohrdání mezinárodním právem a lidskými právy, ale i sílící eufemizace jazyka v médiích a s tím související pokrytectví. Ještě je naživu moje babička, která byla během druhé světové války ve Varšavě. Hodně toho zažila a dodnes si všechno pamatuje. Vyprávěla mi mnoho příběhů. Scény z války má jasně v mysli. Děsí mě, když vidím, jak se dnes historie opakuje – pořád dokola. Kolikrát jsme už slyšeli „nikdy více“, nevermore…?

Máte vzdělání v klasickém baletu, ale vytváříte díla, která jsou mnohdy spíš současná. Jak se ve vás tyto dvě polohy propojují?

Během svého působení v Polském národním baletu jsem si vybudoval všestrannost a bavilo mě přecházet mezi různými styly. Když jsem se později stal choreografem, musel jsem hledat vlastní jazyk. Napřed jsem špičky vůbec používat nechtěl, abych se neuzavřel do příliš úzkého rámce – soustředil jsem se na současnější pohyb. Ale po čase jsem zjistil, že už je používat dokážu, aniž bych ztratil tvůrčí identitu. A tak jsem vytvořil dílo Take Me With You, které se později, v roce 2019, objevilo na Sametovém gala v Praze. První moje choreografie „na špičkách“. Od té doby cítím naprostou vnitřní svobodu – dokážu tvořit současné věci, ale i ty, které jsou blíž klasice.

Choreografem jste chtěl být vlastně od začátku své kariéry. Někteří lidé tančí a pak, když už tančit nemůžou, začnou se choreografii věnovat jako další možnosti. Vy jste pro ni měl vášeň vždycky... Pocházíte z uměleckého prostředí?

Vůbec ne. K baletu jsem se dostal spíš náhodou, nebylo to vědomé rozhodnutí ani jasná touha. Zlomová chvíle přišla, když mi bylo asi devět let a nelíbilo se mi ve škole, do níž jsem tehdy chodil. Víte, byl jsem introvertní dítě a ta budova byla obrovská, třídy moc velké, všude plno lidí a na chodbách hluk. Necítil jsem se tam dobře, chtěl jsem změnit prostředí. Pak jsem uviděl ve městě pozvánku na konkurz do baletní školy a zeptal jsem se mámy, jestli bych to mohl zkusit. Rodiče sice neměli k tanci žádný vztah, ale vždycky mě podporovali, měl jsem svobodu volby. Neměli nic proti tomu. Já jsem si napřed nebyl jistý, ale ke konci studia už jsem cítil, že jsem na správném místě. Být tanečníkem mě lákalo. Zároveň jsem věděl, že až získám dost zkušeností, stanu se choreografem. Ve škole jsem poprvé viděl nahrávky choreografií Jiřího Kyliána, Matse Eka a dalších mistrů – v době, kdy takové materiály nebyly tak snadno dostupné přes internet – a ohromila mě svoboda jejich tvůrčího ducha.

Co byste chtěl, aby vaše tvůrčí nasazení dávalo světu?

Globální prostředí nezměním, ale můžu ovlivnit jednotlivé lidi. Pro některé diváky možná budou moje představení naprosto nezajímavá, zatímco jiní divadlo opustí s hlubokým osobním prožitkem. Třeba se jim otevře nová cesta, podívají se na věci jinýma očima, změní přístup... Objeví něco skrytého ve svém nitru. Pomůže jim to k vnitřní proměně, posílí se v nich lidskost. Umělecká hodnota nebo estetická stránka jsou důležité, ale mě nejvíc zasáhne, když se dozvím, že můj balet se dotkl něčí duše.

Co vám dává naději?

Hledám rovnováhu – vnitřní klid. Radost a pocit stability mi dává moje rodina, domov, blízcí a příroda. Pomáhají mi najít mé místo ve světě, pochopit, co je opravdu důležité a co ne.

Marco Goecke: Nepotřebuji už ocenění, abych byl šťastný

Text: Helena Bartlová

„Picasso jednou řekl, že by potřeboval čtyři roky na to, aby maloval jako Raffael, ale celý život, aby maloval jako dítě. Tuto dětskou polohu v sobě pořád mám,“ shrnuje Marco Goecke, v čem tkví jeho síla. „Dnes chodím do zkušebny, abych si hrál a bavil se. Pokud se s tanečníky nesmějeme, nemá pro mě práce smysl. Smích – i schopnost zasmát se sám sobě – je zásadní. Pokud o něj přijdete, je zle.“

Pro Balet ND právě tvoříte nové dílo. Co je pro vás zdrojem? Stojíte před tanečníky v Praze, jste na začátku.

Vytvářím abstraktní dílo, nikoli narativní balet. Když začínám, dlouho vlastně nevím, kam přesně směřuji. Nelze to plánovat. Mám sice poznámky v zápisníku, ale choreografie sama se rodí především z interakce s tanečníky. Nejde tolik o mě, ale o to, co z nich vychází. Je to velmi jemná, instinktivní a zároveň vyčerpávající práce. Někdy závidím choreografům, kteří přicházejí s hotovou koncepcí, přesně vědí, jak bude struktura vypadat. Já skutečně pracuji ze dne na den. V jistém smyslu je to pro mě metafora života.

Dramaturgyně Nadja Kadel, s níž léta spolupracujete, kdesi řekla: „Díla Marca Goeckeho se vždy týkají jeho samého a chvíle, v níž vznikají.“ Jak k tanečníkům přistupujete?

Nejprve se musíme poznat. V Praze to není jako v mém souboru v Basileji, kde už se známe. Tady se učím, pozoruji, kdo tito lidé jsou a co dokážou. Nechci, aby jen mechanicky naplnili formu. To mě nezajímá. Chci v nich něco objevit. Samozřejmě ke mně mají respekt i díky tomu, co jsem dokázal. Možná je to silné vyjádření, ale musím se do nich na chvíli zamilovat a oni do mě. To je základ. Ale také si je musím získat, vzbudit v nich zvědavost. Rád s nimi mluvím, naslouchám jim. Vyprávějí mi své osobní příběhy. Nezneužívám je, ale obrazy z těchto okamžiků se mi ukládají v hlavě. Jeden tanečník mi například řekl o nehodě, kdy ho do oka zasáhla šipka. Vznikl z toho obraz, který jsme přetavili do pohybu – gesto prsty, výraz bolesti, zárodek sóla. Všechno, co vidím a slyším, se může stát součástí díla. Když se délka choreografie přiblíží patnácti až sedmnácti minutám, začínám vnímat její rytmus. V určitém bodě má vlastní dynamiku, kterou už nelze plně kontrolovat. Je to velmi zajímavý a zároveň děsivý moment. Přibližně v osmnácté minutě vím, že jsem „uvnitř“ – a tehdy se objeví i strach. Ne jako slabost, ale jako známka toho, že tvorba dospěla do místa, v němž přestává být bezpečná a stává se skutečnou.

Máte tento okamžik, kdy se do díla ponoříte, rád?

Ano. Je to jako prorazit tunel – a pak se věci samy dají do pohybu. Práce založená výhradně na intuici je děsivá, ale zároveň velmi živá.

Vyjádřil jste se v tom smyslu, že tanečníci váš originální styl obvykle pochopí, i když se ho nikdy předtím neučili. Cítíte rozdíl mezi tanečníky klasickými a moderními? Kdybyste si mohl vybrat, koho preferujete?

Dávám přednost těm s baletní průpravou, protože moje práce má s klasickým baletem společného mnohem víc, než si lidé myslí. Je v ní napětí, práce se svaly, virtuozita. Není to uvolněná „moderna“, kde se jen tak pohybujete v prostoru. Je to přesné – a tu přesnost od tanečníků potřebuji. Jinak to nefunguje. Můj pohybový slovník není založený na floor worku. Všechno je vzpřímené a svým způsobem elegantní. Neřekl bych, že dělám moderní tanec. Je to můj vlastní jazyk – a ten má velmi blízko k baletu.

Váš taneční jazyk je zcela osobitý. Rychlost pohybu, práce paží, intenzita horní poloviny těla… Jak dlouhá byla cesta k nalezení vlastního zdroje?

Vlastně tak dlouhá nebyla. Možná jsem měl štěstí v tom, že jsem jako tanečník působil krátce – jen asi tři roky. Když totiž člověk dvacet let tančí u někoho jako Jiří Kylián nebo Pina Bausch a pak se stane choreografem, je téměř jisté, že bude vypadat jako oni. Ten vliv máte v těle příliš hluboko. Vidím to i dnes: umělci, kteří se mnou pracovali roky a začnou tvořit, často nevědomky opakují můj rukopis – protože tančí to, co si ze mě „odnesli v těle“. Já jsem takhle výrazně ovlivněný nebyl. Idoly jsem samozřejmě měl, ale jinak jsem byl spíš „nepopsaný list“.

Jak vaše začátky vypadaly?

Občas jsem stál ve zkušebně a opravdu nevěděl, co dál – neměl jsem se o co opřít. Tak jsem to ze sebe musel vydolovat. Když se dívám na své první choreografie, usmívám se: jsou divoké a neuhlazené. Postupem času jsem čím dál víc sám sebou. A to je také věc, kterou říkám mladým choreografům: pokud se neodvážíte být sami sebou, nic z toho nevzejde. Být sám sebou je nejnebezpečnější a nejděsivější.

Riskujete?

Ano, hodně. Jsem si jistý, že nikdy, nikdy neselžu. To už dnes vím. Víte, v mládí si myslíte, že když uděláte špatný balet, tak je se vším konec. Ale někdo velmi chytrý a slavný mi řekl, že „ve svém systému neselžu nikdy“. I kdybych vytvořil to nejslabší dílo, jaké jsem kdy udělal, pořád v něm bude něco ze mě.

Nejhorší jsou očekávání druhých.

Pina Bausch to řekla krásně: „Když jste choreograf, musíte být tak silný, abyste dělal jen to, co chcete – a nepřemýšlel o tom, co od vás očekává okolí.“ Samozřejmě, jsem dnes na určité úrovni a všichni čekají mistrovské dílo, což je velký tlak a je to hrozné. Jsem také jen člověk. Někdy jsem schopen „to dát“, ale někdy to není v mých rukou. A pak je to, řekněme, normální dobrý balet, ale ne mistrovské dílo, jaké by si všichni přáli.

Co to znamená, mistrovské dílo?

Nevím, ale možná to, že všechny tvůrčí ingre­dience zasáhnou určitý bod, který je univerzální, který patří nám všem. Ale upřímně – to se vám povede tak jednou za deset let. Výhra, nebo prohra.

Když se to stane, je to překvapení?

Ano, jako v lásce a kráse. Něco velmi prchavého, co se vás dotkne...

Jak vnímáte krásu?

Pro ostatní je možná to, co vytvářím, někdy ošklivé, ale pro mě je to jinak. Jeden známý citát říká: „Budeš-li kdy zachráněn, pak skrze krásu.“ Tento druh krásy ve své práci nacházím.

O vaší choreografii tady v Praze zatím víme třeba to, že v ní zazní hudba Bohuslava Martinů, českého skladatele. Byl to váš záměr, zohlednit naši zemi?

Ano. Jsem v Česku, dává to smysl. Ale nejsem typ choreografa, který by byl hudbou posedlý. Znám kolegy, kteří ji milují a staví na ní všechno. U mě je to jiné. Hudba je důležitá, ale není výchozím bodem. Dřív jsem někdy dokonce tvořil na jinou hudbu, než jakou jsem pak použil. Ale takový druh stresu si už dnes „nedopřávám“.

A vybral jste si i písně Jamese Browna.

U některých nových choreografií se mi stává, že zjistím, že jsem danou hudbu už použil – třeba před patnácti lety. U Jamese Browna jsem si jistý, že jsem s ním nikdy nepracoval. Fascinuje mě jeho energie. Připomíná mi dobu, kdy lidé skutečně riskovali, chtěli něco nového.

A co lidé dnes?

Mám pocit, že už nikdo skutečně „nešílí“, všechno je příliš uhlazené. Vidím to u mladých lidí, se kterými pracuji po celém světě. Někteří z nich jsou natolik konzervativní, že mě to až znepokojuje. Někdy si říkám: prosím vás, posuňte se aspoň o kousek dál. Člověk neustále slyší, co se nesmí: tohle nejezte, tady nekuřte, toto není povoleno. A spolu s tím se zužuje i vnitřní prostor mladých lidí. Právě proto je pro mě setkání s osobností, jakou byl James Brown, tak silné – skutečně vidět někoho, kdo překračoval hranice.

Dotýkají se podle vás zmíněné tendence i tance?

Ano. Dlouho jsem měl pocit, že se za svou práci musím omlouvat. V moderním výtvarném umění je radikalita samozřejmá – nikdo dnes nezpochybňuje Jacksona Pollocka. Proč se tedy v tanci musíme my, lidé s výrazným autorským rukopisem, neustále obhajovat, když děláme něco výjimečného? V umění dvacátého století je všechno pevně zasazeno do kontextu, ale tanec tuto jistotu stále nemá. Když jdete vlastní cestou, snadno vás označí za blázna. Tomu jsem čelil, když jsem byl mladší. Dnes jsem přijímán – a za několik let se ze mě možná stane „moderní klasik“. Ovšem je mi skoro čtyřiapadesát a už mi tolik nezáleží na tom, co si o mně kdo myslí. Mladé lidi chci povzbuzovat: buďte odvážní, buďte trochu nebezpeční. Politická korektnost je v umění smrtící.

Je něco, co je pro vás opravdu náročné?

Jeden moment má pro mě vždycky zásadní váhu: když po představení vyjdu před publikum. To je nejpravdivější okamžik. V mé pozici vám málokdo řekne do očí, že se vám dílo nepovedlo. Jste rád, když máte dva přátele, kteří dokážou přiznat: „Tohle není tvůj nejlepší kus.“ Lidé buď mlčí, nebo chválí. Proto se často hodnotím sám – a to je těžké. Jiří Kylián jednou řekl: „Kdybych si psal vlastní kritiky, byly by nejtvrdší.“ Publikum ale respektuji nesmírně. Když stojím v zákulisí, tanečníci sklízí potlesk a pak mám vyjít já – to není příjemná chvíle. Je to silný a velmi upřímný test: jestli si diváci něco odnesli, nebo ne.

Vše, co vychází zevnitř a my s tím jdeme na veřejnost, je velký risk.

Přesně. Když se nad tím zamyslíte, je zvláštní, že to člověk může dělat pořád dokola. Že to znovu a znovu podstupuje. Když mám dva dny volno a sedím doma, někdy se mě zmocní strach: jak tam můžu zase jít, proč to vlastně dělám?

Možná je příjemný ten proces.

Premiéra příjemná není. Proces ano.

Cesta je cíl.

Ale stejně to musím dotáhnout!