Nebe a země ve 27’52” splynou, říká Jiří Kylián

Název tvého baletu 27'52" zní téměř jako technický kód. Proč tato matematická přesnost?

Není to náhodný kód ani žádné abstraktní domovní číslo. Ten název označuje naprosto přesnou délku trvání choreografie – tedy 27 minut a 52 vteřin. Tato preciznost je daná technologií. Hudba k představení je digitální, nikoli živá, což v praxi znamená, že představení trvá v Tokiu i v Praze na vteřinu stejně. Digitální čas je neúprosný, běží jako stopky, které nelze zastavit. Hudbu složil Dirk Haubrich, který elektronicky zpracoval motivy z Mahlerovy Symfonie č. 10. Ta volba je hluboce symbolická. Gustav Mahler tuto symfonii psal ve chvíli, kdy umíral, a dílo tak zůstalo nedokončené. Téma „dožívání“ a vědomí blížícího se konce je tak do baletu vepsáno už skrze hudební předlohu. Je to vlastně dialog mezi strojem, který měří čas, a lidskou duší, která ví, že její čas je vyměřený.

27'52" je tedy reflexí lidské dočasnosti? Je pro tebe určitou formou bilance?

Vnímám ho jako meditaci nad časem a nad jeho rychlostí, která je v konečném důsledku velmi relativní. Je to o stárnutí a o vymezeném úseku, který nám byl dán, abychom zde na tom světě mohli – v uvozovkách i bez nich – „živořit“. Ale je tu ještě jeden rozměr, a ten je prostorový. Lidé totiž většinou přemýšlejí jen ve dvou dimenzích: něco je přede mnou, něco za mnou, jdu doprava, nebo doleva. Málo lidí myslí vertikálně. Co je tam nahoře a co je v hloubi? A právě o tom je celý balet. O narušení horizontální jistoty a o hledání vertikály, která nás přesahuje.

Vertikalita se v představení 27'52" projevuje i fyzicky skrze scénografii. Pracuješ s tanečním povrchem podlahy jako s živým materiálem, který tanečníky neustále překvapuje. Co tě vedlo k tomu, abys odlepil baletizol od země a nechal ho padat z nebe?

Vlastně jde o to, abychom se podívali, co je pod povrchem. Když to řeknu úplně banálně: ta lepenka, ten baletizol na scéně není přilepený. Tanečníci mají svobodu ho kdykoli odkrýt a podívat se, co je tam dole, v neznámu pod našima nohama. Tento princip pak v závěru graduje. Části baletizolu, které tvoří sufity nad jevištěm, drží jen na magnetech. V určitém momentu se uvolní a spadnou dolů. V tu chvíli se celá perspektiva převrátí – taneční podlahu máte pod sebou i nad sebou. Najednou se pohybujete v úzkém prostoru mezi dvěma vrstvami a hledáte svůj směr v místě, kde se země a nebe staly jedním a tímtéž materiálem.

Odkrývání podlahy a uvědomování si vertikály v 27'52" působí jako silná metafora pro tvoji celoživotní práci. Ostatně, s podobnou vizí jsi prý v roce 1975 nastupoval i do čela NDT…

Přesně tak. Víš, nikdy jsem netoužil po tom, mít obrovský soubor se stovkami tanečníků a monumentálními produkcemi. Na to je skvělý židovský vtip o zahradníkovi. Ten člověk prodává zahradu a do inzerátu napíše, že je „obrovská“. Přijde zájemce, kouká na malý plácek a ptá se: „Prosím vás, co je na tomhle kousku země obrovského?“ Majitel se podívá nahoru a říká: „No, zprava doleva to nic moc není… ale podívejte se, jak je ta zahrada vysoká!“

Přesně to byl můj cíl pro NDT. Nechtěl jsem soubor, který se rozpíná do šířky. Chtěl jsem, aby naše „zahrádka“ byla nekonečná směrem nahoru i dolů. Vertikalita mi dala svobodu jít do hloubky. Protože tam, pod povrchem, začíná ta pravá archeologie. Můžete hrabat a vykopávat poklady, staré kosti nebo i mrtvé myši. Zkrátka věci, které mají skutečnou váhu a o kterých má smysl vyprávět. O tom je 27'52" – o odvaze podívat se, co leží pod naleštěnou vrchní vrstvou.

Fyzická nejistota na scéně, kdy se tanečníci pohybují mezi padajícími stěnami a odkrývající se podlahou, možná symbolizuje životní situace, v nichž ztrácíme pevnou půdu pod nohama.

Ano, je to o lidské nejistotě, a především o rozhodnutí. „Rozhodnutí“ je zvláštní slovo. Málokdy si totiž uvědomujeme, že se rozhodujeme naprosto nepřetržitě. Třeba ty teď – právě ses rozhodla, že si takhle podepřeš bradu. Za chvíli se rozhodneš, že si něco zapíšeš, já se rozhodnu něco říct, ty se rozhodneš mě přerušit další otázkou… Celý náš život není nic jiného než jedno rozhodnutí za druhým, nekonečný řetězec mikroskopických voleb. A my jen v každém okamžiku doufáme, že rozhodnutí, které právě děláme, je alespoň částečně dobré. V tom baletu je to dotažené do extrému – každé zaváhání, každé špatné rozhodnutí o milimetr či vteřinu vedle má své okamžité následky.

Fenomén Kylián nevznikl v prázdnotě. Vždy jsi byl v kontaktu se svými souputníky, navázal jsi na éru velkých choreografických osobností. Jak se na tu dobu, kdy se formoval tvůj rukopis, díváš dnes – v době internetu, YouTube a rychlých kopií?

Představ si to údobí, které jsme prožili. To bylo něco senzačního. Vedle sebe pracovali lidé jako George Balanchine, Maurice Béjart, Pina Bausch, Roland Petit nebo Jerome Robbins a Glen Tetley. Později přišli William Forsythe, Hans van Manen nebo Nacho Duato. Absolutně ojedinělé osobnosti, každý úplně jiný a každý přinesl něco skutečně velkého. To podstatné jsme tehdy ze sebe museli doslova „vyhlodat“. Neměli jsme YouTube, abychom se podívali, jak to dělají jinde. Museli jsme se koukat spíš do sebe. V jednadvacátém století už mám pocit, že jenom trochu „ředíme polívku“. Jsou tu úžasné talenty, ale kvůli internetu a umělé inteligenci je to všechno smíchané. Klikneš, uvidíš, okopíruješ. Pak vidíš balet v Tokiu nebo v New Yorku a nemáš ponětí, odkud je, protože autoři už nečerpají ze své tradice ani ze sebe. Jenže právě o tu poctivost, že si člověk pravdu vyhlodá sám, v umění jde.

Co by sis přál, aby si divák z těch necelých osmadvaceti minut v hledišti divadla odnesl? Má hledat konkrétní příběh, nebo se spíš nechat unášet emocí?

Vždycky se snažím lidem nepředkládat „před­žvejkanej“ materiál. Kdybych to dělal, nikdo by ho nechtěl jíst. Ať si s tím lidi dělají, co chtějí, interpretují si ty věci podle svého. Když můj balet uvidí deset různých lidí, budou mít deset různých názorů – a tak je to v naprostém pořádku. Každý si z toho „vycucne“ přesně to, co v tu chvíli jeho duše potřebuje. Pro mě je nejdůležitější, aby divák v sále cítil jakési „spolujedinství“. Aby v abstrakcích na scéně našel něco, co mu dodá jistotu, že ve svém prožívání, ve svých problémech ani ve svém utrpení není sám. I když každý trpíme jiným způsobem, vědomí sdíleného osudu je to, co nás spojuje. Pokud divák odejde s pocitem, že jsme ten vymezený čas prožili společně a že mu to něco dalo, pak to mělo smysl.

Jiří, moc děkuji a těším se na viděnou v březnu v Národním divadle.

Premiéra 12. března 2026 v historické budově Národního divadla