Kang Wang: Jsem velký hráč

Zaujalo mě vaše krásně znějící jméno.

Kang znamená v čínštině hora, kopec nebo něco skutečně vysokého, halasného, zářivého a můj otec byl přesvědčen, že to jméno v sobě nese také kus rebela. Nechtěl ze mě mít jen někoho, kdo slepě následuje pravidla, ale syna, který má v sobě i trochu ohně. Když jsem se stal pěvcem, zjistili jsme, že Kang se v čínské mytologii nazývá také část souhvězdí Nefritového draka, a to dračí krk.

To je ovšem přímo prorocké!

Ano, pravděpodobně jsem tak byl předurčený k tomu, aby se ze mě stal zpěvák. (Směje se.) Musím říct, že jsem byl opravdu šťastný, když jsem to zjistil!

Narodil jste se v čínském městě Charbin, kterému se údajně přezdívá Paříž či Petrohrad východu. Je to pravda?

Jako dítě jsem často slýchával, že Charbin je malou čínskou Paříží. Možná proto, že po válce ovlivnila zdejší život přítomnost mnoha Poláků a Rusů a byla tu také velmi silná židovská komunita. Vliv západní hudby a západní kultury byl ohromný, vznikl tady například úplně první čínský symfonický orchestr a dodnes tu stojí dvě velké katedrály. Do jedné jsem dokonce jako dítě chodil nikoli proto, že bych byl vychovaný ve víře, ale protože jsem byl šíleně zvědavý, co tam všichni ti lidé v neděli (!) dělají. Takže jsem tam jednoho dne napochodoval a oni zpívali, četli z Bible a dělali všechny tyhle věci. Pak dostal každý hostii a zapil ji vínem. A já jsem to všechno podnikl s nimi, bylo mi, tuším, jedenáct, a ani za mák jsem tomu nerozuměl. (Směje se.)

Jaké bylo v takovém městě vyrůstat, tedy kromě toho, že jste chodil v neděli na hostie?

Vybavuje se mi chleba. Mnoho let jsem si myslel, že jeho název je čínský nebo v nějakém čínském dialektu, v čínštině mu říkáme „lia-ba“. Ale je to překlad ze slovanského „chljeb“. Říkám to správně? Máma ho kupovala každý týden, velký těžký pecen, trochu kyselý jako kvasnicový chleba. Super slavná je také „červená klobása“, o které každý Číňan ví, že pochází z Charbinu. Až později jsem zjistil, že tahle klobása k nám doputovala z polské Varšavy! V Polsku, kde aktuálně žiji, jí existuje snad sto druhů a všechny chutnají jako ta jediná z mého rodného města. Později jsem si přečetl na Wikipedii, že tuhle společnost na výrobu červených klobás založili v Charbinu dva Poláci, kteří jen trochu pozměnili recept, aby více vyhovoval chuti místních obyvatel. A také u nás jíme hodně kyselého zelí, děláme ho s bůčkem nebo s prejtem. Je opravdu neuvěřitelné, kolik zde najdete spojitostí s Evropou, přitom od sebe ležíme tak strašně daleko.

Vy máte ale čínsko-australské občanství?

Ano, do Austrálie jsem se přestěhoval, když mi bylo osmnáct.

Studoval jste zde informační technologie, a dokonce jste nějaký čas pracoval jako programátor. Kdy jste se rozhodl přehodit výhybku a věnovat se opernímu zpěvu?

V opeře jsem vyrůstal, oba moji rodiče zpívali. Táta byl barytonista, proto mám pravděpodobně tak hluboký hlas. Později se ale sám přeškolil na tenor, takže když mi dával první lekce, trénoval mě, jako bych byl tenor. Jako teenager jsem však ani v nejmenším neholdoval klasické hudbě, natož zpěvu. Miloval jsem programování. Sám jsem se naučil psát v kódu, když mi bylo devět nebo deset let, a toužil jsem stát se vědcem nebo softwarovým inženýrem. Když mi bylo šestnáct, dal mi táta pár lekcí zpěvu a zpívání se stalo mým koníčkem. Nicméně když jsem přijel do Austrálie, studoval jsem IT a pracoval jako programátor. Jako amatér jsem zde ale odzpíval několik koncertů a tehdy mi jeden můj kamarád řekl: „Víš o tom, že máš opravdu dobrý hlas? Možná bys měl zkusit studovat zpěv spíš než být programátorem? Myslím, že mrháš svým talentem.“ Později mě představil Josephu Wardovi, za kterým jsem pak létal jednou dvakrát za měsíc na hodiny do Brisbane. Tam a zase zpátky. A ten mi jednou řekl: „Myslím, že bys měl opustit svou práci, přijet sem a učit se zpívat. Mohl bys udělat velkou kariéru.“ Tak jsem se odstěhoval do Brisbane a zapsal se na denní studium na místní konzervatoř, bylo mi třiadvacet. Opustil jsem zaměstnání, přestěhoval se do úplně jiného města a začal jsem se naplno připravovat na dráhu operního pěvce.

Čína je pro nás, co se týče opery, stále velkou neznámou. Jak populární je tam tento žánr?

Super populární! Protože když děláte přijímací zkoušky na univerzitu a umíte zpívat nebo na něco hrát, máte šanci získat body navíc a dostat se tak na lepší školu nebo na lepší obor. Takže mnoho mladých lidí studuje zpěv, housle, klavír, tancuje, zkrátka dělá něco uměleckého, což mezi dětmi velmi zpopularizovalo také operní zpěv. Všichni poslouchají Pavarottiho, znají Enrica Carusa, Maria Del Monaca, Fritze Wunderlicha. Pár takových žáků jsem učil během covidu, takže když jsem pak měl v roce 2023 svůj první recitál v Číně, vyšel jsem na pódium a byl jsem naprosto šokovaný, kolik přišlo mladých lidí. V podstatě celé auditorium bylo zaplněno diváky mezi osmnácti až pětadvaceti lety, na rozdíl od Evropy, Ameriky nebo Austrálie, kde se potkáváte spíš s lidmi středního věku nebo od padesáti nahoru. Když jsem vyšel na scénu, byli úplně pobláznění: tleskali, fandili, křičeli. V Číně je dnes mnoho dětí, které mají pro operu nebo pro klasickou hudbu obecně opravdovou vášeň.

V Sanfranciské opeře jste nedávno ztvárnil roli Opičího krále. To pro vás musel být mimořádný zážitek.

Hrajete videohry?

Ne.

V roce 2024 vyšla první čínská Triple-A video­hra – kasovní trhák s názvem Black Myth: Wukong. Opravdu velká věc, na IGN (Imagine Games Network je americký videoherní a zábavní web, pozn. red.) jsem v ní dosáhl velmi dobrého skóre. Jsem zapálený hráč, je to má vášeň. A se stejnou vášní jsem studoval i roli Opičího krále. Pro čínské děti je „Monkey King“ něco jako Superman pro ty americké, takže dostat tuhle roli bylo, jako když se vám splní dětský sen. Miloval jsem ji a byl jsem v ní opravdu šťastný. Nebylo to jen o zpívání, ale také o hraní, učil jsem se různé triky se zbraněmi a podobně. Pracovali s námi dva specialisté na Pekingskou operu. Naučil jsem se zacházet s holí, s kopím… Měsíc jsem trénoval a pak jsem zveřejnil na Instagramu nějaká videa. Udělal jsem opravdu obrovský pokrok v ovládání bojových umění, a dokonce se to stalo mým koníčkem. Když jsem se vrátil do Varšavy, jednu hůl jsem si koupil. Je dlouhá asi 170 centimetrů. Byl to pro mě skvělý trénink, mé každodenní „kardio“.

Když jsme u toho, viděla jsem na Instagramu nějaké vaše fotografie z fitka. Znamená to, že pravidelně cvičíte?

Tak stačí trochu scrollovat a hned si všimnete, že jsem před pár lety vypadal úplně jinak. Před pandemií jsem vážil asi sto kilo a teď si držím svých sedmdesát pět. Mám opravdu velký apetit, ostatně pořád hodně jím. Když jsem šťastný i když jsem smutný, to jím dokonce ještě víc. Miluji maso, mám rád sladkosti a tučná jídla. Takže jsem byl vážně docela tlustý. Když ale přišla pandemie, všechny mé smlouvy na následujících osmnáct měsíců šly do stoupy a já propadl opravdu obrovské depresi. Vrátil jsem se tehdy do Austrálie a musel na dva týdny do karantény, což zní teď naprosto šíleně, ale tak to bylo. Strávil jsem dva týdny v mrňavém hotelovém pokoji s výhledem do zdi vedlejší budovy. Celé dva týdny žádný sluneční svit. Když jsem pak vyšel ven, připadal jsem si, jako kdyby mě právě pustili z vězení. A tak jsem vylezl na jeden takový malý kopec v Brisbane a hodinu jsem se tu „koupal“ ve slunečních paprscích. Na měsíc se pro mě stalo slunce úplnou obsesí. Vstával jsem brzy ráno, abych stihl východ slunce, což znamenalo být už ve čtyři nebo v pět ráno v parku. Nejdříve jsem chodil pořád dokola, v takové jsem byl depresi. Pak jsem začal chodit rychleji a v další fázi běhat. Nikdy předtím jsem v životě neběhal! Vydržel jsem půl minuty a myslel si, že mi explodují plíce. Ale už pár dnů nato jsem cítil, že se můj psychický stav zlepšuje a že začínám shazovat váhu. Přidal jsem si k tomu ještě nějaké další kardio cvičení a začal jsem boxovat. Tenhle fyzický trénink mě odváděl od myšlenek na to, že všechny mé smlouvy byly zrušeny, že má budoucnost je v troskách a podobně. Stal jsem se závislým na shazování váhy a na běhání. Začal jsem jíst zdravé potraviny, vařil jsem si… Trvalo to možná půl roku, ale dostal jsem se do formy a zhubnul jsem. Proto jste viděla fotky z posilovny, můj biceps a nevím, co ještě!

Pojďme k vašemu českému debutu. V projektu Národního divadla a Pražského jara budete zpívat roli Ježíše v „drame sacré“ Máří Magdaléna Julese Masseneta. Pokud se nemýlím, bude to nejen váš český, ale i „massenetovský“ debut?

Vlastně ano, byť jsem si nikdy nemyslel, že to bude v takto zřídkakdy uváděném díle! Předpokládal jsem, že mou první rolí bude třeba Werther nebo Rytíř des Grieux z Manon. A je to Ježíš! Nikdy jsem si ani nepomyslel, že ve své kariéře budu někdy zpívat a hrát Ježíše. (Směje se.)

Skvělý start! Charakterem jde o dílo tak trochu na pomezí. Je pro vás Máří Magdaléna více operou, nebo oratoriem?

Určitě operou. Podle mě vykreslil Massenet jednotlivé postavy spíš jako lidské bytosti než biblické postavy, což také pravděpodobně zamýšlel. Kdyby chtěl napsat oratorium, pojal by to duchovněji, on ale naopak přimíchal do vztahu Máří a Ježíše jistou dávku intimity. Proto je tahle skladba údajně i v něčem kontroverzní a premiéra se neobešla bez problémů. Ale co se mě týče, určitě raději hraji postavy „z masa a kostí“, byť mohou být velmi nábožensky orientované, biblické, spirituální. A Massenetovi úplně rozumím, proč to tak udělal. Chtěl tyhle biblické figury prostě zlidštit a upřímně, my stejně nevíme, jak to doopravdy bylo, protože nemáme stroj času, abychom se do té doby mohli podívat. Zůstal nám jen písemný záznam.

O čem je tedy podle vás příběh Máří? O lásce nebo o hledání Boha?

Trochu obojí. Jsem ale stále ještě ve stádiu hledání, takže v tuto chvíli na tuto otázku nedokážu úplně přesně odpovědět. Jedna věc je příběh, který chce vyprávět autor, pro mě je ale důležité najít to, co chci já, najít své vlastní chápání postavy, protože dokážu hrát jen to, čemu věřím. Například o Romeovi si může někdo myslet, že je to problematický teenager. Pro mě je to ale někdo, kdo bojuje za svou lásku, kdo by pro ni i umřel. Kolik teenagerů by se zabilo kvůli lásce? Asi moc ne, když by na to přišlo. Romeo ano. To ho dělá jiným. Má v sobě skutečný žár a já ho rád interpretuji tímto způsobem. Vždycky hledám něco, s čím se mohu s postavou ztotožnit, a to i za cenu vlastní interpretace navzdory představě režiséra nebo nějakého tradičního pohledu publika.

V Praze budete mít v postavě Máří skvělou partnerku.

Jsem opravdu velmi poctěn, že budu sdílet jedno pódium s Aleksandrou Kurzak, která je podle mě jednou z nejlepších sopranistek světa. Pamatuji si, jak jsem ještě jako programátor sledoval její videa na YouTube. A stejně tak se těším na dirigenta Roberta Jindru, se kterým jsem už spolupracoval v opeře v Drážďanech.

Máte ještě nějaký jiný důvod těšit se do Prahy?

Musím se přiznat, že to nebude má první návštěva. Když jsem zpíval v Drážďanech Romea, sedli jsme se ženou na vlak a zajeli jsme se sem podívat. A bylo to nádherné! Byli jsme úplně šokovaní, jak krásné je to město v porovnání s ostatními evropskými metropolemi. A skvěle se tu vaří. V jedné restauraci jsem objevil naprosto fantastický koláč – medovník, dávali jsme si ho pak všude, kam jsme přišli. A já jsem tehdy řekl své ženě: „Víš ty co, bylo by skvělé se sem vrátit, zazpívat si tady a zároveň to tady pořádně prozkoumat.“ A věřte tomu nebo ne, zakrátko přišla nabídka z Pražského jara!

Máte ještě nějaký jiný důvod těšit se do Prahy?

Musím se přiznat, že to nebude má první návštěva. Když jsem zpíval v Drážďanech Romea, sedli jsme se ženou na vlak a zajeli jsme se sem podívat. A bylo to nádherné! Byli jsme úplně šokovaní, jak krásné je to město v porovnání s ostatními evropskými metropolemi. A skvěle se tu vaří. V jedné restauraci jsem objevil naprosto fantastický koláč – medovník, dávali jsme si ho pak všude, kam jsme přišli. A já jsem tehdy řekl své ženě: „Víš ty co, bylo by skvělé se sem vrátit, zazpívat si tady a zároveň to tady pořádně prozkoumat.“ A věřte tomu nebo ne, zakrátko přišla nabídka z Pražského jara!