Opera uvede Dialogy karmelitek

Autor této působivé scény, francouzský skladatel Francis Poulenc (1899–1963), syn Émila Poulenca – hlavy farmaceutického impéria Rhône-Poulenc, vyšel z avantgardních uměleckých kruhů Paříže dvacátých let, kde se pohyboval ve společnosti umělců jako Jean Cocteau, Pablo Picasso, Erik Satie, Igor Stravinskij nebo básníci Guillaume Apollinaire a Paul Éluard. V roce 1917 byl svědkem prvního uvedení baletu Parade – skandálu, který strčil do kapsy i slavnou premiéru Svěcení jara Igora Stravinského. Autorem kostýmů, které byly čímsi mezi dětskou stavebnicí a papírovými vystřihovánky, byl tehdy Pablo Picasso. Také Poulencův skladatelský debut ve stejném roce s Rhapsodie nègre vzbudil nadšení a zároveň údiv, zejména použitím „makarónského textu“ Honoloulou, poti lama! Kati moko, mosi bolou, ratakou sira, polama! liberijského básníka Makoko Kangoroua, který samozřejmě nikdy neexistoval. Počátkem dvacátých let se stal Poulenc členem skupiny Les Six, uskupení šesti skladatelů (pěti Francouzů a jednoho Švýcara), jejichž uměleckým programem byla karikatura, provokace, sebeironie a vše, co bylo ve své době považováno ve vážné hudbě za nevhodné, či dokonce zakázané. Členové Šestky skládali hudbu, jež byla bezstarostná, ironická, neuctivá, pohrdala pompézností pozdního romantismu a hlásala novou éru vtipu a spontánnosti.

Podobně jako Blanche měl i Poulenc sklon k extrémním depresím. Dialogy karmelitek navíc dokončoval v době, kdy na nevyléčitelnou nemoc umíral jeho tehdejší životní partner Lucien Roubert, obchodní cestující z Marseille, se kterým se v roce 1950 náhodně potkal ve vlaku. Operu tak podle očitých svědectví skládal v obrovsky zjitřeném duševním rozpoložení, jenž vedlo k totálnímu nervovému zhroucení a pobytu na klinice ve Švýcarsku. Zaznívaly dokonce pochybovačné hlasy, zda své Karmelitky vůbec dokončí. Skeptikům nahrával i fakt, že jeho jedinou dosavadní operou byla jednoaktová fraška Les Mamelles de Tirésias (Prsy Tirésiovy) na motivy stejnojmenné surrealistické hry Guillauma Apollinaira. Přes všechny těžkosti skladatel nakonec operu dopsal, s věnováním své matce Jenny. Premiéra se uskutečnila v italštině 26. ledna 1957 v milánském Teatro alla Scala, francouzský originál zazněl poprvé v Pařížské národní opeře 21. června téhož roku. Titulní roli Blanche zpívala Denise Duval, která o rok později nastudovala také Poulencovu poslední operu, monodrama La Voix humaine (Lidský hlas). Následovala americká premiéra v angličtině v Sanfranciské opeře s legendární Leontyne Price v roli Paní Lidoine a postupně i uvedení na dalších světových scénách. Dnes jsou Dialogy karmelitek jedním z nejhranějších operních titulů 20. století. Nikoliv ovšem v Praze, kde zazněly na jevištích Národního divadla doposud pouze pohostinsky, v obou případech ve Stavovském divadle: v roce 2001 v provedení souboru Slezského divadla v Opavě a v roce 2015 v provedení Národního divadla Košice. Státní opera tak aktuálně připravuje historicky první nastudování Dialogů karmelitek operním souborem Národního divadla a Státní opery.

Hudebního nastudování se ujal hudební ředitel Státní opery Hermann Bäumer a v hlavních rolích se můžete těšit na Janu Siberu (Blanche de la Force), Jekatěrinu Krovatěvu (Constance de St. Dennis), Tone Kummervold (Matka Marie od Vtělení), Markétu Cukrovou (Paní de Croissy), Tamaru Morozovou (Paní Lidoine), Lucii Hilscherovou (Matka Jana), Paula Gaye (Markýz de la Force) nebo Daniela Matouška (Rytíř de la Force). Premiéry se uskuteční 21. a 24. května ve Státní opeře.

Údajně to byl anglický básník a filozof Samuel Taylor Coleridge, kdo řekl: „Co kdybys usnul a přepadlo tě snění, a co kdybys v tom spánku přišel do nebe a tam utrhnul podivnou, krásnou květinu? A co kdybys měl, až se probudíš, tu květinu v ruce? Ano, co pak?“ Nevím, jestli Poulenc tento citát znal, ale jeho „co pak?“ je v Karmelitkách naléhavější než v kterékoliv jiné opeře. Jeho první květinou je láska našich nejbližších. Druhou uzdravená duše skrze přijetí břemene druhých. A tou třetí? Zcela jistě Poulencova nebesky krásná hudba!