Démon z Fleet Street míří do Státní opery

První otázka se sama nabízí.  Jak se zrodil muzikál?

Když to vezmu hodně stručně, tak vše začalo v 19. století, kdy se do USA importovala evropská opereta. Ta měla pro americké publikum i producenty krásné melodie, ale někdy až příliš banální obsah, a tak vytvořili své vlastní hudebně-zábavné divadlo, které zbavili sladkobolného operetního příběhu, a vznikla revue. Je důležité si uvědomit, že v Americe šlo o podnikání, což byl úplně jiný background než v Evropě, a také tam byla divadla podstatně větší než ta evropská. Král zábavního divadelního průmyslu Florenz Ziegfeld Jr. produkoval na přelomu 19. a 20. století něco mezi cirkusem a revue a disponoval prostorem pro několik tisíc lidí. Revue, která v sobě spojovala hudbu, balet a velkolepou výpravu, se plně etablovala ve 20. století, až se dostala do fáze, kdy jí chyběl obsah. A právě tehdy vznikl muzikál, který v příštím roce oslaví sto let, protože první muzikál se datuje k 27. prosinci 1927, kdy měla na Broadwayi v Ziegfeldově produkci premiéru Loď komediantů (Show Boat) Jeromeho Kerna a Oscara Hammersteina. Na jevišti se najednou objevilo neuvěřitelně vážné téma rasové segregace.

Což asi bylo dost neobvyklé.

Ano, protože i pozdější muzikály byly převážně pohodová záležitost s lehčí hudbou. Přesto se postupně chopily i vážnějších témat, jako například v Carouselu (1945), což tedy byla ještě do určité míry výjimka, ale se vznikem West Side Story (1957) Leonarda Bernsteina na texty Stephena Sondheima se to postupně stalo normálním. No a pak přišla šedesátá léta, zlatá doba muzikálu a tituly jako Šumař na střeše (1964) nebo Kabaret (1966), kde se to vážnými tématy jen hemžilo. A poté nastoupil rockový muzikál: Jesus Christ Superstar nebo Evita, což tedy rozhodně nejsou komedie. Od té chvíle jela muzikálová produkce střídavě po dvou kolejích – první klasické a druhé rockovější. Už když se podíváte na My Fair Lady (1956) a West Side Story (1957), které od sebe dělí jen jeden rok, vidíte ten žánrový skok.

Jaká byla cesta muzikálu  z Ameriky do Evropy?

Ještě před druhou světovou válkou se importoval do Londýna. Angličané se pokusili o vlastní muzikálový styl a z výsledků této snahy stojí za zmínku určitě Oliver! Lionela Barta, který napsal jak hudbu, tak libreto a texty písní. Nikdy potom už nic jiného nenapsal, ale Oliver! se hraje dodnes po celém světě. Byl to první britský muzikál, který měl premiéru v roce 1960 na Broadwayi. A pak přišel Andrew Lloyd Webber a Jesus Christ Superstar, což byla úplná revoluce. Co je ale zajímavé, že v rámci kontinentální Evropy byl prvním skutečným muzikálem, pomineme-li pokusy během protektorátu ve skandinávských zemích, Divotvorný hrnec uvedený v Československu v roce 1948, který tehdy přivezli Voskovec a Werich. Za války během americké emigrace poznali tamní divadlo a získali kontakty ke klíčovým lidem. Bylo to poprvé a na dlouhou dobu naposledy, protože přišel bolševik a všem zatnul tipec. Důvody byly samozřejmě ideologické, protože muzikál byl americký, ale i ekonomické, protože to stálo a dodnes stojí strašně moc peněz a nebyly dolary.

Sweeney Todd byl skvěle zfilmován Timem Burtonem. Není to pro divadelního režiséra trochu handicap, když tenhle titul všichni znají s Johnnym Deppem?

Všechno má svá pro a proti. U nás ten film Sweeneymu hodně pomohl, protože od té doby lidi vědí, o co jde. A je to skvělý film, takže teď má mnoho z nich pocit, že uvidí stejnou verzi na jevišti. Ale každý zkušený divák ví, že to není možné, že film nemůžete přenést na jeviště.

Připadá mi skoro neuvěřitelné, že autor Sweeneyho Todda Stephen Sondheim není stejně tak slavný jako Andrew Lloyd Webber.

Myslím, že zvláště český muzikálový svět k němu má dodnes velký dluh, i když si za to může tak trochu svým hudebním stylem sám. Mluvíme-li dnes o králích muzikálu, stojí ve světě na jedné straně Sondheim a na druhé Andrew Lloyd Webber. Sondheim je ale zkrátka příliš intelektuální a dělá divadlo pro intelektuálnější publikum, zatímco Lloyd Webber píše pro miliony diváků. Čímž nechci říct, že se podbízí, protože dokáže psát tak, že si přijde na své i náročný divák. Produkuje ale zkrátka bohem políbená hudební témata. A druhá věc: díla jako Evita, Jesus, Fantom Opery nebo Sunset Boulevard jsou nejen skvělá po hudební stránce, ale oslovují i svými náměty, zatímco Sondheim je v tomto ohledu dost na štíru. Into the Woods (Do lesů) je směsice pohádek bratří Grimmů naruby, takže děti na to koukají a netuší, o co jde. Sweeney Todd je ale výjimka. Stal se známým nejen díky velkolepé filmové podobě, ale jde i o skvělý příběh. Není to typická „sondheimovština“, ale story, která má potenciál oslovit široké publikum.

Zároveň je to muzikál, který lze zpracovat mnoha způsoby. Ostatně i Tim Burton v něm mnoho věcí zredukoval.

Protože mu k tomu dali svolení. Když se ten film točil, Sondheim ještě žil, a tak měl Burton s kým škrtat. S dědici je ale vždycky těžší pořízení než s autory.

Může škrtat dramaturg Státní opery?

Ne.

Máte představu, jak bude vypadat Sweeney Todd v Praze?

Myslím si, že to bude velká inscenace. Nedovedu si představit, že by Státní opera dělala komorní verzi, kterou jsem viděl třeba v Londýně. Divadlo o osmi hercích, kteří zároveň hráli na hudební nástroje.

Rozumím správně, že existuje i originální komorní verze?

Všechny „velké“ muzikály ji většinou mají. Například obsazení Jesus Christ Superstar nebo Fantoma Opery může být jen čtrnáct lidí v orchestru. To je takový základ. A pak máte partituru třeba pro třicet hudebníků a velkou symfonickou partituru.

Sondheim odstartoval svou kariéru texty k West Side Story. Je vlastně obdivuhodné, že později dokázal vytvořit jak perfektní texty písní, tak hudbu.

Teď to řeknu ironicky, ale začal skládat, protože zjistil, že skladatelé berou daleko víc peněz než textaři! Model amerického muzikálu jsou tři autoři: autor libreta, autor textů písní a autor hudby. A protože mnoho skladatelů neumí napsat partituru, často se k této trojici ještě připojuje aranžér. Anglický model je trochu jiný: autor libreta je zároveň i autorem textů písní. Například Tim Rice si píše obojí sám.

Vy sám jste ve svém životě napsal několik velmi úspěšných songů. Znáte recept na hit? Protože zcela upřímně – často mi přijde, že muzikály jsou v tomto ohledu dost vykalkulované.

A opera vám nepřijde vykalkulovaná? Já si myslím jedno: pokud jakýkoliv autor hledá cestu k divákovi, snaží se mu nabídnout něco, co divák chce. Samozřejmě jsou svéhlaví autoři, kteří na to kašlou, ale muzikál je hudebně-zábavné divadlo. Obecně máme divadlo vážnějšího a lehčího charakteru, a to se týká i opery. Muzikál má autory, kteří, dejme tomu, cílí na diváka prvoplánově, a pak takové, kteří na něj cílí rovněž, ale zároveň chtějí přinést něco, co sami považují za kvalitu.

A to je Sweeney Todd?

Jednoznačně. A je to i Andrew Lloyd Webber. Když psal Ježíše a Evitu, nebyl v tom žádný kalkul. To vím přímo od Tima Rice (autor libreta Evity nebo Jesus Christ Superstar, pozn. red.). Oni skutečně chtěli změnit hudební divadlo, přijít se soudobým vyjadřovacím prostředkem své generace. Když psal Andrew Kočky, nekalkuloval s tím, že z nich bude muzikálový velehit. Dokonce nemohl sehnat žádné investory, nikdo tomu projektu nevěřil. Andrew věděl, že jde na trh s něčím, co na první dobrou nemusí lidi přijmout, ale byl o tom díle přesvědčen. Nicméně pochopil jednu věc, že na texty Thomase Stearnse Eliota není schopen napsat skutečný hit. Takže zkomponoval ústřední píseň Memory, která se pak otextovala dodatečně. Režisér Trevor Nunn použil fragmenty z Eliota, ale jinak tu píseň otextoval sám. Andrew zkrátka věděl, že jestli mají Kočky prorazit, musí v nich být hit. Misky vah potřebujete mít vyrovnané.

Sweeney Todd má nebývale vysoký podíl hudby, mluví se až o osmdesáti procentech.

Proto se hrál dokonce i v Covent Garden, kde ho tehdy dirigoval sir Antonio Pappano. Stephen Sondheim je autor, který stojí na rozhraní muzikálu a moderní opery.

Jak náročné jsou zpěvní party?

Velmi. Jsou to sice muzikálové melodie, ale je obrovsky náročné se je naučit. Sondheim je velmi svéhlavý autor a pro zpěváky velmi těžký, protože vůbec netušíte, kam se bude melodie vyvíjet. Je to těžké zpívání, náročné na paměť.

Kdybychom měli přiblížit Sondheimovu hudbu, je hodně vzdálená Andrew Lloyd Webberovi?

Úplně jiný svět.

Johny Depp ji ve Sweeneym přirovnal k rocku.

Má v sobě prvky rockové hudby, to určitě. Je to takový „nejlíbivější“ Sondheim. Všechny jeho ostatní muzikály jsou jak po hudební, tak po obsahové stránce složitější. Sweeney Todd je v tomto ohledu divácky nejdostupnější. Ostatně proto ho také Tim Burton zfilmoval.

Jak tenhle krvavý příběh vůbec chápat?

Pro mě je v něm poselství, jak strašně snadno a nechtěně se může zvrhnout touha po zasloužené odplatě do krvelačného, bezmyšlenkovitého prolévání krve. Jak lehce se z člověka stane zrůda.

Takže Sweeneyho Todda vnímáte spíš jako osobní drama než příběh člověka, který je obětí určitého sociálního prostředí?

Vnímám ho bytostně lidsky. Jde o člověka, kterému jiný člověk zničil život, rodinu, a on má najednou příležitost mu to vrátit. Sweeney Todd se nevracel do Londýna proto, aby se z něj stal masový vrah. Ale když se k tomu ještě připlete paní Lowetová a její pirožky…

Jaký je váš názor na závažnost toho tématu na straně jedné a komiky na straně druhé? Mně to přijde vlastně neuvěřitelně vtipné, že Sweeney Todd posílá paní Lowetové mrtvoly přímo z holičského křesla a ona je hned porcuje!

Když něčemu strašnému, hrůznému dáte
komickou nadsázku, uděláte to ještě hrůznější. Autoři si nechtěli udělat srandu. Je to zkrátka příběh o tom, jak se zasloužený, spravedlivý záměr zvrhne v něco

Vizuál: Formata 
Foto: Archiv Michaela Prostějovského