Opera uvede kultovní muzikál Sweeney Todd

Sondheimův muzikál měl na Broadwayi premiéru v roce 1979 a měl velký úspěch, o čemž svědčí osm cen Tony, které získal. V hlavních rolích se představili Len Cariou jako Sweeney Todd a Angela Lansbury jako paní Lovettová. Angela Lansbury, pro české publikum zřejmě nejlépe známá jako spisovatelka a zároveň vyšetřovatelka vražd Jessica Fletcherová ze seriálu To je vražda, napsala, už patřila mezi velmi vážené herečky a do jisté míry pomáhala utvářet samotnou podobu paní Lovettové. Paní Lovettová v jejím podání byla značně excentrická, někdy až dětinsky projevující se žena (její vizuální stylizace tomu odpovídala), která ale zároveň umí počítat a moc dobře ví, že je použití lidského masa z ekonomického hlediska výhodné. Sweeneyho Todda miluje a oba si na pozadí industriálního Londýna můžou nabídnout to, co jim v životě chybí. Právě sociální (možná až politicky alegorický podtext) má v příběhu svou podstatnou roli, neboť se ukazuje, jak kriminální a nespravedlivá je společnost v době nastupující modernity. Sweeney Todd a paní Lovettová sice jsou zločinci, ale oni sami žijí ve světě plném zločinu, násilí a křivd. Jsou tedy jen jakýmsi vypouklým zrcadlem světa, v němž existují, a s trochou nadsázky by šlo říct, že jsou takovými postavami z Dickensových románů – jen teda kdyby Dickens psal krvavé černohumorné příběhy, v němž jsou Londýňané kanibaly…

Není vůbec divu, že daný muzikál zaujal právě filmového režiséra Tima Burtona, který z tohoto díla udělal celosvětový hit a dost možná kodifikoval to, jak má vlastně Sweeney a jeho svět vypadat. Vše najednou ještě více potemnělo (barevná paleta se pohybuje především mezi černou, bílou a šedou) a z černohumorné grotesky se stal nefalšovaný horor plný morbidních scén. Paní Lovettová už nemá roztomilé holčičí drdůlky, ale rozcuchané vlasy a sinalou tvář. Už není vypočítavou podnikatelkou, z jejíž až komediální hravosti jde strach, ale spíše melancholickou ženou, která se svým občasným humorem snaží vytlačit děsivou realitu. To samo o sobě svědčí o tom, jak různým způsobem lze ke Sweeneymu Toddovi, libretu a hudbě přistupovat. Jenže tady se právě nabízí zásadní otázka – jak být Sweeneym Toddem po Burtonovi? A jak sám režisér pražské inscenace Martin Čičvák v rozhovoru do tohoto čísla přiznává, vlastně se už bez Tima Burtona úplně obejít nejde. Jeho výrazná vizuál­ní stylizace a množství známých herců v čele s Johnnym Deppem, Helenou Bonham Carter nebo Alanem Rickmanem chtě nechtě vytvořili předobraz, ke kterému se mnozí diváci budou vztahovat. Tvůrčí tým se tak musel popasovat nejen se samotným dílem, ale také s jeho nejznámější interpretací. A jak tvrdí literární teoretička Linda Hutcheonová, potěšení z adaptace velmi často pramení z toho, že v ní divák rozpoznává něco z předchozího díla. Jenže v případě Sweeneyho Todda ve Státní opeře nepůjde o adaptaci Burtonova filmu, ale o inscenaci původního Sondheimova díla. Otázkou ale je, jestli to většina z nás dokáže oddělit. Jedna adaptace totiž dostala takovou kulturní sílu, že ovlivňuje to, jak původní dílo vnímáme.