Já břitvu do ruky vzít nemůžu. Sweeney ano, říká režisér Martin Čičvák

První otázka se přímo nabízí. Měl jste v poslední době chuť někoho podříznout?

(Dlouze se zamyslí.) Denně mám chuť někoho podříznout, když si přečtu zprávy. Neuvěřitelné, jak bylo v Americe možné tak rychle demontovat demokracii, zlikvidovat zdravotnictví, školství, aby byla jistota, že se vychová hloupá generace voličů. Ale rozumím, proč tento svět dospěl do tohoto příšerného stadia. Lidé se z různých důvodů bojí o práci, otcové nedokážou uživit rodiny. To v nás zaselo obrovskou nejistotu, jsme náchylní věřit lžím, a tak moc převzali fašisté a populisté. Sweeney Todd má v sobě obrovské politikum, protože on „čistí svět“, který hoří. Radikálně, lapidárně, jednoduše. Když se mu někdo nelíbí, jednoduše ho podřízne.

Posadíte mu do křesla někoho konkrétního?

Georges (Georges Vafias, kostýmní výtvarník, pozn. red.) se mě natvrdo zeptal: „Nechceš, abychom tam podřízli Trumpa, Putina nebo třeba Marxe? Vyčistíme svět od toxické maskulinity!“ Nevím, jestli se mu to povede vymyslet, a ani já vlastně ještě nevím, jestli to bude nutné, jestli budeme takhle banálně doslovní nebo žurnalističtí. To nechci. Ale uvidíme. Do premiéry je stále daleko.

Nebude trochu nuda sledovat tenhle koncept dvě a půl hodiny?

(Zasměje se.) Myslíte větší nuda, než když se budete po celou dobu koukat na tři cihlové zdi a jedno schodiště? Tady uvidíte každé tři minuty nový obraz. A proces jeho vzniku – to je thriller, věřte mi.

Člověk ale přece nestíhá vnímat úplně všechno – vizualizace, text, hudbu, pohyb, herecké výkony…

Právě naopak! Stíhá vnímat tři až čtyři paralelní situace. Naše myšlení se zrychlilo. Lidé mnohem rychleji chápou jevištní metaforu. Vyžadují ji. Touží se v divadle unášet sněním. Myslím, že už neexistuje publikum, které by chtělo jen stojícího, zpívajícího zpěváka, protože „my se teď potřebujeme soustředit na hudbu“. Chtějí, aby jeviště bylo magickou skříňkou, kde ale hudba není v konfliktu s tím, co se děje na jevišti. To není naše exhibice. Chceme Sweeneyho odvyprávět strhujícím způsobem tak, aby v sobě měl i hrůzu a děs, protože je to horor. Jenže moje děti se dneska úplně normálně koukají třeba na Stranger Things, kde já umírám hrůzou. Sweeneyho předloha má v sobě strašně moc možností, spoustu krásných situací. A také jsem do toho chtěl dostat něco z Tima Burtona. Jeho estetika se nedá ignorovat, takže se nám tam jemně objevuje ve stylu té kresby. Jeho kresba nám byla velkou inspirací.

Sondheim řekl, že Sweeney je o posedlosti. Kam „zatnete dráp“ vy, když použiji vaši terminologii?

Aktuálně velice těžká otázka, protože představení je rozloženo na atomy, které teprve teď začínáme skládat dohromady. V každém případě stavíme Sweeneyho na tónech, zvucích, pohybu – hodně lidí, velká scéna, velká výprava. (Zamyslí se.) Londýn shoří. Svět exploduje. Musíme dostat novou šanci – selhat znova, selhat lépe.

Autor divadelní předlohy Christopher Bond v jednom rozhovoru řekl, že ani po mnoha letech vlastně neví, kdo je ve Sweeneym padouch. Sweeney? Paní Lovettová? Někdo jiný?

Třeba soudce, který znásilnil Sweeneyho manželku a unesl mu dceru. Nebo Pirelli, podvodník, který začne Sweeneyho vydírat. Nebo Ptáčník, který prodává ptáčky a zavřená Johanna je poslouchá ve svém pokoji. Sedí u okna, poslouchá, jak krásně zpívají, a Ptáčník říká: „Oslepujeme je, protože oni si pak myslí, že je noc, a zpívají pořád.“ I on je vlastně amorální bytost. Každá figura má vychýlenou morálku. Dokonce i Johanna, když se její nevlastní otec rozhodne, že ji požádá o ruku, a ona se rozhodne utéct. Paní Lovettová, která Sweeneyho „balí“ a nakazí ho myšlenkou, aby začali vydělávat na kanibalismu. Žebračka, která si až uvnitř holičství vzpomene, že kdysi měla dítě. A Sweeney, který nepozná svou vlastní ženu a zabije ji. Z jistého úhlu jsou to obrovské tragédie, Sondheim má ale dar vyprávět je lehce a s humorem. Sweeney vlastně není od začátku chladnokrevným vrahem. Svou první oběť Pirelliho, který ho přijde vydírat, nejprve neobratně škrtí a pak ho teprve v afektu podřízne. Je až dojemně neobratný do momentu své epifanie. Pak mu přijde jeho speciální křeslo a z vykořisťovatelů se začnou péct kanibalské koláčky. „Doteď chudí sloužili pánům a teď páni poslouží chudým,“ zpívá se tam.

Co říkáte postavě chlapce Tobyho? Pro mě je až takovým mysteriem, na konci mě nutí hodně přemýšlet.

Toby je svědkem celého příběhu a je i tím, kdo tenhle příběh společně se sborem, nebo můžeme říct s antickým chórem, vypráví. Nejdříve ho drží Pirelli v zajetí v té nesnesitelné paruce, ve které musí prodávat elixír, po němž budete mít vlasy jako John Bon Jovi… Pak mu dá Paní Lovettová na okamžik svobodu ve své funkční pekárně, kam chodí všichni na koláčky, a jeho život chvilku funguje. Toby je na moment spokojený a šťastný (možná i zamilovaný), než celé tajemství odhalí a stane se velkou překážkou. Vražedný pár ho zavře ve sklepě, sice přežije, ale pravděpodobně se zblázní. Svět se na konci vykloubí, blázni vtrhnou do ulic a Toby kroutí tím obřím mlýnkem na maso… Závěr je opravdu silný, velmi intenzivní obraz.

Vedle sólistů a sboru je ve Sweeneym důležitá i company jakýchsi komentátorů. Vlastně mi to tak trochu připomíná antické drama.

Spíš brechtovské. Neřešitelný paradox. Žádná figura není černobílá. Fandíte Sweeneymu a Paní Lovettové, protože čistí svět od parazitů. Dovolil bych si říct: „Občanská společnost, která stojí na straně tolerance, respektu a demokracie, vzala břitvu a začala čistit svět.“

Jaké publikum si představujete, že bude na Sweeneyho chodit?

Budu rád, když to bude naše operní publikum, a myslím na něj. Ale myslím i na své děti. Nepovažuji tuhle hudbu za nesrozumitelnou. Na druhou stranu nevím, jestli je to titul pro příznivce Mamma Mia!

Režíroval jste nepřeberné množství divadelních her, oper, muzikálů. Je pro vás Sweeney Todd v něčem výzvou, se kterou jste se doposud nesetkal?

Výzvou je postavit se Timu Burtonovi a najít jiný, stejně intenzivní způsob vyprávění. V opeře máte minutu na nový nápad, jevištní čas, rytmus jsou pomalejší. Tady to opravdu víc šlape, je zde víc střihů, které se musí inscenovat v tempu a svižně, prostě trochu funky.

Ověřujete si od chvíle, kdy pracujete na Sweeneym, kde nakupujete pečivo?

(Směje se.) No, určitě ne v pekárně pod barbershopem! Ale přemýšlím, jestli jsem vůbec někdy jedl masový piroh. Tohle léto jsme si s dětmi často dávali hamburgery a jestli byly pečené Paní Lovettovou, tak musím říct, že mě i dětem chutnaly.

Koho byste do nich aktuálně namlel?

To se vracíme na začátek našeho rozhovoru. (Přemýšlí.) Závidím Maďarům.

Rozumím. A koho svět rozemele příště?

Bohužel (nebo díky Bohu) problém liberální společnosti je ten, že v ní není místo pro násilí a nenávist. Je založena na toleranci. Ano, jsme vytočení, protože respektovat jakýkoliv typ agrese nebo lži prostě nejde. Břitvu ale do ruky nevezmeme. (Odmlčí se.) I když nedávno jsem řekl ve Slovenském rozhlase, že slovenskou kulturu řídí vrah Johna Lennona s jedinou ambicí: zabít Johna Lennona. Ale Slovensko je daleko, že ano – nás se to netýká…

Vidíte, a přesto stále režírujete ve Slovenském národním divadle!

A divadlo je beznadějně vyprodané, protože Brechtův Život Galileiho je přesně hra o tom, o čem mluvím. Snažil se prosadit pravdu, která byla naprosto zřejmá: země je kulatá. A na co narazil? Na zdi demagogie. My se nebudeme dívat do dalekohledu, protože MY jsme četli Aristotela! Proto jsem byl nadšený, když přišla nabídka na Sweeneyho Todda. Já břitvu do ruky vzít nemůžu, ale Sweeney ano. Vždycky když se budu dívat na tuhle inscenaci, uvidím, jak se svět čistí od všech parazitů, od té barbarské hordy bez vkusu. Tohle se tam budu snažit propašovat. Jestli se mi to povede? Nevím, ale tohle je můj vnitřní motor. (Usměje se.) Budu to inscenovat, jako kdybych byl maďarským národem, který se zbavuje orbánismu. Mé velké předsevzetí.

Foto: Serghei Gherciu