Kolotoč nabízí dětským divákům nevšední zážitek

Kolotoč se nakonec dočkal své premiéry až v šedesátých letech v Ostravě, kde se také hrál v roce 2008 naposledy. Proto se s blížící se pražskou premiérou této opery pro malé i velké děti samozřejmě nabízelo několik zásadních otázek – jak se inscenační tým vypořádá s námětem, který je ukotvený v čase svého vzniku, a jak na to bude reagovat dnešní publikum, zejména děti? Přece jenom Asie, Afrika nebo Amerika už nejsou oblasti, o jejichž návštěvě mohla ve třicátých, respektive čtyřicátých letech většina lidí pouze snít. Svět se propojil a do některých částí výše zmiňovaných kontinentů se dostanete rychleji než z Prahy do Ostravy v době výluky na trati. Impozantní Trojanova hudba, silně čerpající z různých vlivů, včetně tehdy mimořádně populárního jazzu a swingu, je také silně spjata s dobou. Přece jenom ale jazz nebo swing nemají v dnešním čase tak silné postavení jako rap nebo stále vlivnější country. Dramaturg Beno Blachut ml. tak upozorňoval na to, že společně s režisérkou Magdalenou Švecovou a dirigentem Zbyňkem Müllerem provedli mírné úpravy, především co se týče délky, aby byla opera pro dnešního diváka přívětivější. Po úpravách má tedy Kolotoč přibližně dvě hodiny, včetně dvacetiminutové přestávky. Jeho časové a prostorové zařazení ale zůstalo v podstatě věrné první polovině dvacátého století.  

Dnes už můžeme přiznat, že napříč nejen divadlem panovaly mírné obavy. Není to pro dětského diváka moc dlouhé? Není to moc složité? Není to moc retro? První uvedení ale naštěstí naznačují, že škarohlídi ostrouhali. Už při dvou generálních zkouškách, které byly zaplněny „testovacím“ publikem, mířily ohlasy do superlativů. A bylo jedno, jestli šlo o středoškoláky nebo ty nejmenší z nejmenších. Malí, sotva mluvící diváci kvitovali nejen zábavné postavy (gorila, cukrová vata atd.), ale také hudbu, což by možná mohlo být pro mnohé lidi překvapivé. Také při pohledu do hlediště rozhodně nebylo vidět nikoho, kdo by se roztěkaně vrtěl, dožadoval se mobilního telefonu a nedočkavě vyhlížel konec. A to, na rozdíl od kina, nejde v divadle sledování doplnit popcornem a velkou flaškou Coca Coly. V době, kdy každé audiovizuální dílo musí soutěžit o udržení pozornosti s krátkými videi na sociálních sítích, se dá říct jediné – opera v ten den zvítězila! Všechen ten výbuch fantazie na jevišti, hemžící se postavy, zpívající děti nebo vyčnívající mim Radim Vizváry v roli snílka v ten den zvítězili nad tiktokovými tanečky a instagramovými reelsky. A tak závěrečné vyznění podobné třeba slavnému filmu Čaroděj ze země Oz a jeho „there‘s no place like home“ (všude dobře, doma nejlíp) nakonec možná promluvilo k více lidem, než bychom čekali.

Proto se nabízí otázka. Nejsme to právě my, dospělí, kdo dětské diváky podceňujeme? A je opravdu nutné, aby dítě všechno chápalo? Není mnohem lepší, když na ně máme, co se týče složitosti, větší nároky a v případě potřeby jim nabídneme pomocnou ruku? To by mělo být naším úkolem. Děti pochopí černobílý film, pochopí knížku psanou starší češtinou a pochopí hudbu ovlivněnou modernou. Jen nesmíme rezignovat na to být jim při tom průvodci.