Jana Sibera: Je zapotřebí v něco věřit

Tým má za sebou dva týdny zkoušek Karmelitek, jaká panovala na place atmosféra?

Naprosto neskutečná, až taková terapeutická. Konečně jsem se dočkala spolupráce s Bárou (režisérkou Barborou Horákovou Joly, pozn. red.). Určitě stálo za to si na ni počkat, protože tenhle titul jí výborně sedí a sám o sobě je jedinečný. A také se podařil skvělý cast. V téhle opeře je strašně důležité, aby byli všichni naladěni na stejnou vlnu, což se povedlo. Bára přišla neskutečně připravená a se skvělou koncepcí… a teď nevím, co všechno mohu prozradit?

Cokoliv.

Posunula děj do padesátých let minulého století, což je podle mě geniální nápad, protože situace řeholníků a řeholnic byla tehdy hodně podobná, jako v originálním příběhu, který se odehrává během Velké francouzské revoluce a v období Teroru. Opravdu skvělý nápad! Inspirovala se knížkou Kateřiny Tučkové Bílá Voda. Četla jsi ji?

Bohužel ne.

Já ano, před několika lety, a obdivuji, že ji to napadlo. Celému příběhu to dává ještě daleko větší sílu.

Je to klid a světlo, co Blanche na konci Karmelitek přesvědčí, aby následovala své sestry na popraviště?

Určitě. Ale cesta k tomuhle poznání je zvláště u ní velice trnitá. Je vlastně zábavné, když si člověk uvědomí, že odchází do kláštera s tím, že tam najde klid a jistotu, a hned při prvním kroku zjistí, že vstupuje do podobného vnitřního zmatku, ze kterého přišla. V každé scéně se setkává s něčím, co ji totálně zaskočí. Potká úplně „crazy“ Constance, která ji každou větou provokuje, irituje, šokuje. Musí čelit daleko většímu počtu otázek než doma. Takže ta cesta je pro ni opravdu nesmírně těžká. V předposlední scéně, kdy se vrací domů, ji vidíme úplně zlomenou, padá na úplné dno: ztratila otce, ztratila bratra, ztratila společenství sester a podle mě v té chvíli nemá ani víru. Ale odrazí se a ty poslední takty, kdy zpívá „Deo Patri sit gloria et Filio qui a mortuis Surrexit, ac Paraclito, in sæculorum sæcula“ (Zněj Bohu Otci píseň chval i Synu, který z mrtvých vstal, též Duchu, dárci radosti, zněj chvála celou věčností), je vlastně poprvé v životě šťastná. Bohužel jen na velmi krátkou chvíli.

Jak se zpívá ten konec?

Šíleně. Strašlivě. Zkoušeli jsme ho na poslední zkoušce a fakt jsme všichni – chlapi, ženské – brečeli. Jenže to prostě musíte ustát, protože těch posledních šest taktů musí být zazpívaných nebesky krásně. Takže klid a nadhled, brečet mohou diváci, nikoliv my.

Už si zmínila Constance. Zaujalo mě, že předlohou Blanche a Constance byla jedna a tatáž osoba – Marie-Jeanne Meunier. Vnímáš Constance trochu jako zrcadlo Blanche, jako kus jejího já?

Blanche a Constance rovná se jednoduše černá a bílá. Jsou zhruba stejného věku, ale Blanche to je úzkost, strach, pochybnosti, zatímco Constance světlo, naděje a bezstarostnost. A obrovská moudrost na to, jak je mladá. Vlastně mám pocit, že si to ani neuvědomuje, jak moudré věci říká, „lítají“ z ní úplně samy a Blanche vždycky neuvěřitelně zasáhnou, že zůstane stát s otevřenou pusou. Jak někdo může říct, že si přeje umřít mladý, když její strach ze smrti je tak obrovský, že úplně šílí? A že by ještě měly zemřít spolu? (Odmlčí se.) Když o tom tak přemýšlím, tak kdybych měla sebe sama identifikovat s nějakou rolí, je to Constance. Cítím se tak, mám to tak geneticky dané. Obě jsme pro své okolí „obtěžující optimistky“, které vidí vše růžovější, než to ve skutečnosti je. Takže Blanche je pro mě vlastně velký protiúkol.

V celém příběhu hraje velkou roli strach, což je dnes poměrně velké společenské téma. Co si myslíš o strachu? Jakou hraje úlohu v dnešním světě?

Velkou a pro mnohé je velmi náročné ho zvládnout. Vidím to hlavně u mladých lidí, kteří mají často skutečnou hrůzu z toho, co se kolem nich děje, z budoucnosti. Něco, co moje generace absolutně nezažila. Propadnout strachu je nepříjemné a úplně strašné je v něm žít. Já se samozřejmě nejvíc bojím o rodinu, o své nejbližší, ale strach mě nikdy kompletně neparalyzoval, to naštěstí neznám.

A co strach ze smrti?

To je věčné téma. Pro člověka, který věří, že smrtí svět nekončí a že v tom dalším na něho čeká něco možná ještě lepšího, je odcházení snad o něco snazší. Ale stejně je to těžké a vidíme to i u lidí, kteří zasvětili život víře v Boha.

Také v Karmelitkách projeví matka představená Madame de Croissy v hodině smrti velkou slabost.

A pro Blanche je to strašné, protože slyší, jak říká, že Bůh není, že ji opustil a že má strach z té prázdnoty. To je pro ni naprosto šokující.

Proč si myslíš, že to takhle Georges Bernanose napsal?

Protože chtěl ukázat, že i lidé v řádu pochybují, že jsou to jen lidé, i když se odevzdali Bohu. Cesta pro ty, kteří praktikují víru, není přímočará a pohodlná. Je to cesta plná nejistot a otázek. Myslím, že občas máme tendenci dívat se na mnichy a jeptišky jako na něco exotického, speciálního, jako na lidi, kteří nemají normální lidské potřeby. Ale tady vidíme, že i oni mají své strachy, své pochyby, akorát se rozhodli pro jiný způsob života.

Madame de Croissy vysloví jednu zajímavou větu, že nejnebezpečnější z našich úvah jsou ty, které nazýváme iluzemi. Nepotřebujeme ale mít vlastně i nějaký iluzorní svět, do kterého utíkáme, když už nesneseme realitu?

Já si myslím, že lepší je vidět věci tak, jak jsou, a postavit se k nim čelem s nejlepším vědomím a svědomím.

Pro Blanche je v tom příběhu ještě jedna důležitá postava a tou je Matka Marie od Vtělení. Jak vnímáš vztah mezi těmito dvěma ženami?

Jako kontroverzní. Marie nechápe, proč matka představená Blanche do řádu přijala a proč si ji tak oblíbila. Je to přece ona, kdo se o ni obětavě stará, kdo nese ten největší kříž. Navíc nevěří, že Blanche dojde k opravdové víře, že k ní najde tu správnou cestu. A k tomu dostane úkol od umírající matky představené, že se má o Blanche, až ona zemře, postarat. Jednoho kříže se zbaví a hned přijde další. Její vztah k Blanche se zlomí až ve chvíli, kdy vyslechne její rozhovor s bratrem. V tom okamžiku si uvědomí, že matka představená měla pravdu, a dá Blanche šanci.

Když jsem četla libreto, ptala jsem se sebe sama, zda Marie není tak trochu fanatička?

Tak určitě je přímočařejší než nová matka představená Madame Lidoine. Což je vlastně také další velmi zajímavé drama, protože Marie očekává, že se stane převorkou, a najednou je zvolen někdo jiný. Je to pro ni určité ponížení, pokoření. Jsou každá jiná: zatímco Lidoine se na věc dívá tak, že se o sestry postará Bůh, Marie to chce udělat sama.

Tím ale vede řád do záhuby, když sestry přiměje, aby složily slib mučednictví.

O tom jsme hodně diskutovaly, co po nich vlastně žádá. Protože sebevražda je smrtelný hřích…

Sebevražda? Přiznám se, že tak jsem to úplně z libreta nepochopila.

V Bářině pojetí se vlastně připravujeme na sebevraždu a nedojde k tomu jen proto, že do kláštera vtrhnou revoluční gardy, takže se to nestihne. Myslím, že Marie dokáže odhadnout, co přijde, a chce své sestry prostě jen ušetřit utrpení. Na druhou stranu, pokud by opera skončila takto, ztratila by své poselství a ten úžasně silný závěr.

Zpívala jsi mnoho francouzské hudby a tak krásně ses „prokousala“ všemi typy francouzské opery 19. století od Thomase a Meyerbeera až po Offenbacha a Masseneta. Jak se zpětně díváš na tuto svou francouzskou „invazi“?

Tak především kdybych tušila, že můj stěžejní repertoár bude francouzský, učila bych se už od mládí francouzsky a velice by mi to ulehčilo život! Myslela jsem si, že budu specialistka na Mozarta a bel canto, a je ze mě expertka na francouzskou hudbu. Ale to je úděl sopranistek v angažmá, které nakonec většinou nezpívají, co si naplánovaly. (Směje se.) Nicméně jsem tomu ráda, protože francouzská hudba je překrásná. Upřímně, samotnou mě překvapuje, kolik těch rolí vlastně bylo: Isabella v Robertu ďáblovi, Ofélie v Hamletovi, Julie, Manon… Nejvíc jsem asi pyšná na Ofélii a Julii. Francouzská opera je nádherné zpívání, ale samozřejmě velkým úkolem, tedy alespoň pro mě, byla vždycky francouzština. Blanche studuji už rok a je to opravdu velice poctivá, mravenčí práce, která chce hodně trpělivosti. Čímž zdravím našeho skvělého jazykového kouče Marka Pinzova! Navíc Dialogy karmelitek jsou, jak již napovídá název, postaveny na konverzacích, a tedy na textu. Ale já mám výzvy ráda, takže bojuji do posledního dechu!

Jaká je Poulencova hudba?

Strhující na první poslech.

Píše dobře pro hlas?

Řekla bych, že ano. Pro rodilého mluvčího to musí být vlastně úplná paráda! Je zapotřebí tzv. chytit melodii jazyka, aby to zkrátka znělo francouzsky.

Lákalo by tě nastudovat také Poulencův Lidský hlas?

Velmi, protože jsem na jevišti ráda sama. Vím, zní to sobecky a arogantně, ale jsem prostě ráda zodpovědná jen sama za sebe.

Tak to je pro tebe závěr Karmelitek naprosto ideální!

Jen škoda, že si ho neužiji trochu déle.

Ano, jen šest taktů. Poslední otázka: je v této opeře něco, co se konkrétně tebe opravdu hluboce dotýká?

Je to utvrzení v tom, že pokud jde člověk za světlem, ve které uvěřil, je na správné cestě. Ať je tím světlem cokoliv. Je prostě zapotřebí v něco věřit a mít v sobě pokoru. Mít srovnané, láskyplné vztahy. Pak lze život prožít klidněji a smysluplněji.

Foto: Serghei Gherciu, Jan Hrdý, Petr Neubert