Pražská jara v Národním divadle

Dvě důležité kulturní instituce jsou spolu spjaty již od založení festivalu v roce 1946, kdy Národní divadlo zařadilo do festivalového programu patnáct českých titulů: Prodanou nevěstu, Dalibora, Hubičku, Libuši, Dvě vdovy, Tajemství, Čertovu stěnu, Rusalku, Šelmu sedláka, Nevěstu messinskou, Evu, Poupě, Zvíkovského raráška, Její pastorkyňu a Šárku. Spojuje je rovněž osobnost Angelo Neumanna, prvního ředitele Nového německého divadla (dnešní Státní opery), jehož Májové hry se staly jakýmsi „předskokanem“ Pražského jara. A v neposlední řadě velký umělec Václav Talich, který v roce 1939 jako šéf opery Národního divadla inicioval na protest proti nacistické okupaci tzv. Pražský hudební máj, na kterém vedle děl Dvořáka, Suka, Mozarta a Beethovena zaznělo i erbovní dílo Pražského jara – Smetanova Má vlast. V roce 1947 Talich dirigoval tento cyklus v Národním divadle v rámci druhého ročníku festivalu.

Leoš Janáček

První cyklus Janáčkových oper v poválečné historii Národního divadla byl uveden v roce 1948 v Opeře 5. května (dnešní Státní opeře), nicméně dle dostupných pramenů nebylo žádné z těchto představení oficiálně zařazeno do programu Pražského jara. První větší festivalové satisfakce se tak Janáčkovým operám dostalo až v roce 1958, kdy Národní a Smetanovo divadlo postupně uvedla Její pastorkyňu, Z mrtvého domu, Příhody lišky Bystroušky, Káťu Kabanovou a Věc Makropulos. Významnou janáčkovskou inscenací Pražského jara 1964 byla opera Z mrtvého domu v hudebním nastudování Bohumila Gregora a v režii Ladislava Štrose, kterou soubor Národního divadla představil také na Edinburském festivalu. Bohumil Gregor stál i za slavnou inscenací Její pastorkyně z roku 1969 v režii Hanuše Theina, ve které excelovala Milada Šubrtová jako Jenůfa a Naděžda Kniplová coby Kostelnička. Z festivalových uvedení Její pastorkyně v novém tisíciletí pak nesmíme zapomenout ještě na Jenůfu Jiřího Kouta v roce 2006, kdy roli Kostelničky zpívala excelentním způsobem Eva Urbanová. Výčet významných janáčkovských inscenací Národního divadla na Pražském jaru uzavřeme operou Osud v režii Roberta Wilsona v hudebním nastudování Jiřího Bělohlávka z roku 2002.

Sergej Prokofjev

Jeden z největších klasiků hudby 20. století měl tu smůlu, že zemřel ve stejný den jako Josif Vissarionovič Stalin. Jednou z několika desítek osob (v přesném počtu se zdroje rozchází), které se s ním přišly rozloučit a riskovaly tak kriminál, nebo politickou perzekuci, byl Dmitrij Šostakovič, který údajně hodil na rakev papírovou růži, neboť všechny květiny v Moskvě byly povinně odeslány na Stalinův pohřeb. Deník Pravda pak na několika málo řádcích oznámil čtenářům, že zemřel skladatel Sergej Prokofjev. Jednu z velkých poct tomuto vynikajícímu skladateli prokázalo deset let poté v roce 1963 Pražské jaro ve spolupráci s Národním divadlem a s operními domy v Brně, Ostravě a Plzni. Během deseti dnů bylo v Národním, Smetanově a Tylově divadle provedeno šest Prokofjevových oper (Láska ke třem pomerančům, Ohnivý anděl, Semjon Kotko, Zásnuby v klášteře, Příběh opravdového člověka, Vojna a mír) a čtyři balety (Romeo a Julie, Popelka, Marnotratný syn, Kamenný kvítek). V televizní premiéře pak mohli diváci zhlédnout ještě operu Hráč a balet Ocelový skok. „Festival ve festivalu“, jak jej nazvali někteří kritici, na sebe strhl celosvětovou pozornost, když o něm referovaly dokonce i londýnské Timesy.

České opery ve světové premié­ře

První a možná i nejvydařenější pokus uvést v rámci Pražského jara světovou premiéru opery českého autora byl učiněn hned v roce 1947. Tehdy zazněla v Opeře 5. května pod taktovkou Karla Ančerla světová premiéra čtvrttónové opery Aloise Háby Matka. V roce 1959 uvedlo Smetanovo divadlo premiéru díla Bohuslava Martinů Mirandolina v hlavní roli s Mariou Tauberovou a zatím posledním počinem tohoto druhu, který vzešel ze spolupráce Národního divadla a Pražského jara, bylo nastudování Jezera Ukereve Otmara Máchy podle divadelní hry Vladislava Vančury v roce 1969. Režíroval Hanuš Thein, dirigentské taktovky se tehdy chopil Zdeněk Košler. 

Světová moderna

Na poli světové operní tvorby přineslo spojení Národního divadla a Pražského jara nepoměrně více zajímavých titulů. Z těch úplně prvních zmiňme pražskou premiéru Šostakovičovy Lady Macbeth Mcenského újezdu v roce 1965 v nastudování Jaroslava Krombholce, který ji v únoru stejného roku uvedl ve Vídeňské státní opeře. Zajímavým titulem šedesátých let byl Jacobowsky a plukovník německého skladatele Giselhera Klebeho podle románu Franze Werfela, příběh polského důstojníka a židovského intelektuála, kteří se setkají v Paříži, aby společně podstoupili komplikovanou cestu do exilu. Praha byla prvním městem, kde opera zazněla mimo Německo, dva roky po světové premiéře v Hamburku v roce 1965. Zásadní díla ale přišla až po sametové revoluci: minimalistická opera Pád domu Usherů Philipa Glasse (1999, Státní opera Praha), Smrt Klinghoffera Johna Adamse (2003, Národní divadlo), „ragtimová“ opera Scotta Joplina Treemonisha (2005, Státní opera Praha) nebo dva významné tituly Benjamina Brittena – Smrt v Benátkách v režii Yoshi Oideho (2009, Státní opera Praha) a Gloriana v režii Jiřího Heřmana (2012, Národní divadlo). V roce 2011 zažilo Národní divadlo díky Pražskému jaru hostování skvělého britského vokálního souboru The Hilliard Ensemble, který uvedl experimentální operu německého skladatele Heinera Goebbelse I went to the house but did not enter (Šel jsem do domu, ale nevstoupil) za osobní účasti autora. Z posledních počinů tohoto typu jmenujme představení s názvem Mozart… a ti druzí z roku 2019: jednoaktové opery Letters, Riddles and Writs (Dopisy, hádanky a příkazy) britského skladatele Michaela Nymana a The Classical Style (Klasika) amerického skladatele Stevena Stuckyho, žáka Karla Husy. A zůstaneme-li ještě u americké tvorby, pak zcela mimořádné bylo nastudování opery/operety/muzikálu Leonarda Bernsteina Candide v titulní roli s Jiřím Kornem a americkou sopranistkou Marnie Breckenridge, pro níž to byl evropský debut. Ve skvělé scéně, režii a světelném designu bratří Cabanů vzniklo v roce 2006 představení, na které řada diváků vzpomíná dodnes.

Významná hostování

Výsledkem spojení sil Národního divadla a Pražského jara nebyly jen domovské inscenace, ale i řada hostování předních evropských operních domů: Komické opery v Berlíně (1956), Berlínské státní opery, která v roce 1959 vyslala do Prahy 450 svých členů, aby zde ve Smetanově divadle uvedli pět inscenací: Händelovu Ariodante, Wagnerova Lohengrina, Straussovu Elektru, Monteverdiho Korunovaci Poppey a soudobý balet Nová Odyssea. V roce 1979 hostovala na Pražském jaru Vídeňská státní opera s legendárním dirigentem Karlem Böhmem. Roli Zerbinetty v Ariadně na Naxu Richarda Strausse měla tehdy zpívat Edita Gruberová. O účasti slovenské pěvkyně, která žila v rakouském exilu, nakonec rozhodoval nejvyšší orgán KSČ, který její vstup do země nakonec povolil, neboť Karl Böhm podmínil hostování celého souboru jejím angažmá. V roce 1981 pak způsobila velký rozruch Šostakovičova opera Nos v provedení Moskevské komorní opery. Dodnes nevíme, zda se zvědavý nos hlavního hrdiny Kovaljova stále ještě neproducíruje někde po Národní třídě… Gigantickým počinem roku 2005 bylo provedení Wagnerovy tetralogie Prsten Nibelungův v koprodukci s Deutsche Oper am Rhein. A z novodobější historie Pražského jara ještě připomeňme úspěšnou českou premiéru opery Dorian Gray skladatelky Ľubici Čekovské v provedení Slovenského národního divadla v roce 2015.

Foto: archiv ND