Kateřina Měchurová: Bála jsem se, že v Národním divadle nebude legrace

Vítej v Činohře! Jaké máš první dojmy?

Obrovsky si toho vážím a je to pro mě samozřejmě velká čest! Ale upřímně? Připadám si úplně stejně jako předtím. Včera jsem měla první představení jako členka souboru a hrálo se mi úplně stejně. Jen jsem k tomu hraní podepsala pár papírů a měla jsem dlouhý rozhovor s uměleckými šéfy o tom, co od sebe vzájemně očekáváme a tak podobně.

Jaká byla tvoje cesta k divadlu? Co vedlo k tomu, že jsi herečka?

Nejsem vůbec z divadelní rodiny, nemám ani žádnou tetu ochotnici nebo někoho takového. Je to tak, myslím, pro mě správně, protože moje cesta k divadlu byla samostatná a přišla, až když opravdu měla. Já jsem byla vždycky trochu ztracenec a jedna z mých nejlepších kamarádek, Ela, jejíž ségra je Marie Poulová (herečka Činohry ND, pozn. red.), mě před pár lety začala brát s sebou do divadla a mně se začal strašlivě líbit svět, který tam vzniká po tom, co se zhasne. Postupně jsem už začala chodit sama a měla jsem hodně nakoukáno.

Napadlo mě, že mám možná z divadla takový zážitek i proto, že mě to tam podvědomě táhne, ale nepřipouštěla jsem si to, nemyslela jsem si, že na to mám. Později mi Marie řekla, že na DAMU otvírá herecký ročník Eva Salzmannová a že je to něco, co by mě mělo zajímat. A právě u holek Poulových v kuchyni jsem se poprvé pokoušela o interpretaci textu. Myslím, že doopravdy jsem hrála až na těch přijímačkách, tam jsem to ze sebe pustila. A střih – teď spolu s Marií hrajeme ve Farářově konci.

V obou inscenacích, které jsi tu doposud nazkoušela, ses setkala s tou úplně nejstarší generací souboru, s Johannou Tesařovou a Františkem Němcem. Měla jsi z toho trému?

S Johannou Tesařovou si řekneme ve Farářově konci pár replik a to je pro mě čest. Je úžasná, strašně vtipná, neznám nikoho s charismatem tolik přenositelným na diváky. U ní někdy stačí, že na jevišti jen „existuje“. Františka Němce přese mě zase nechával pozdravovat Pavel Kohout, kterému občas předčítám jeho knihy, takže i s ním jsem si našla nějaké pojítko. Snažila jsem se před zkoušením nemyslet na to, že jsou to o tolik starší kolegové, protože tady jsme si v tvůrčím hledání rovní. Na druhou stranu je těžké být bezprostřední, když jsi někde nová. Setkala jsem se od nich ale s velkou kolegiálností.

Říká se, že dřív bývalo přijetí zvlášť v dámské šatně tvrdé. Takže tyhle časy jsou pryč?

Zažila jsem i zkoušení, kdy mi bylo dáváno najevo, že jsem malá. Ale věděla jsem, že je to spíš ukázka nejistoty na druhé straně. Stejně jako když herci stárnou a je třeba brát na to ohled, je fér brát ohled na lidi, kteří vycházejí ze školy, a je potřeba jim věnovat péči, vysvětlit třeba, kdo je asistent režie nebo že když mají nápad, tak ho můžou říct. Tady snad ale nikdo nemá potřebu se po někom vozit. Různé přijímače nováčků už ani na škole moc nefungují, a když už, tak je to spíš rituál přivítání než potupy.

Tvá druhá role v Činohře byl Amor v Proměnách. Proč by podle tebe měli diváci na Proměny přijít?

Je zajímavé vidět různé generace, které ty příběhy představují. Stejně jako tam má na začátku dva monology František Němec, tak tam mají kluci – Zdeněk Piškula, Filip Březina a Tomáš Havlínek – svoji část, která používá úplně jiný jazyk. To je zajímavý kontrast. Taky je tam úplně fantastická přeměna Pavlíny Štorkové z Ariadny na Marsya a pak na Eurydiku. Já tam působím průběžně jako Amor, který je v něčem neuchopitelný, a mám pak třeba větší prostor k improvizaci. A ty básně jsou jednoduše krásné. Ráda bych pozvala i na Farářův konec. Je to skoro až lidový příběh, který má neuvěřitelný humor, zkoumá vztah vesnice, města a duchovního vnímání. A zajímavé je, že nám ta inscenace i ve velkém divadle dovoluje hrát civilně i přiznaně divadelně, což je pro mě osobně velká zábava.

A do třetice v této sezoně – zrovna začínáte zkoušet Nečekané VÍTĚZSTVÍ POLSKO-ČESKÉ UNIE ve III. světové válce v koprodukci s Národním divadlem J. Słowackého v Krakově. Těšíš se?

Jsem ráda, že se mi ještě podaří na chvilku změnit prostředí, že můžu vycestovat. Viděla jsem spoustu inscenací v zahraničí, ale polské divadlo mě pořád nějak míjí. Také jsem nikdy nepracovala s Jakubem Kroftou a jsem zvědavá, jak budeme komunikovat s polskými hereckými kolegy. Myslím, že o tom ta inscenace i trošku bude – o umělém vytváření velkého česko-polského přátelství. Navíc k sobě budu mít dva skvělé parťáky: Marka Daniela, kterého považuji za jednoho z nejvtipnějších lidí v České republice, a Šimona Krupu, kterého už znám z Farářova konce a je taky úplně skvělý.

Zkoušíš teď v podstatě třetí inscenaci v tahu, do toho přebíráš další role z činoherního repertoáru. To je velké množství práce. Jak to zvládáš?

Divadlo je pro mě důležitá vnitřní věc a vůbec existence v jednom prostoru s lidmi, kteří tam taky přijdou na chvilku vytvářet nějaký jiný svět, mě hodně nabíjí do další práce. Takže to zvládám dobře. Mám na to teď energii a ten rytmus mě zatím baví, časem bude samozřejmě potřeba zase trochu zpomalit. Když jdu na představení, vím, že uvidím oblíbené kolegyně a kolegy. Převzala jsem třeba Rosencrantze v Hamletovi, kde hraje i Denisa Barešová, kterou vždycky ráda vidím. Je to podle mě jedna z nejlepších hereček svojí generace, a navíc je strašně chytrá.

Teď máš práce nad hlavu a daří se ti, podívejme se ale trochu do budoucna. Máš vysněnou roli?

Nemám úplně vysněnou roli, spíš lidi, se kterými bych se chtěla pracovně potkat. Můžeš si vysnít, že chceš hrát Maryšu, a pak zažít zkoušení tak strašlivé, že to stejně nenávidíš. Ale mám hodně ráda třeba ruskou dramatiku. Líbí se mi postavy, které jsou v nějaké hraniční situaci, a tak se dostávají do poloh, které jsou pro mě herecky zábavné. Ve škole jsem často hrála manipulanty nebo blázny, a i když je hrozné to takhle říct, mám pocit, že těmhle typům postav nějak rozumím. V příští sezoně mě zatím čeká Dostojevský s Michalem Dočekalem, tak na to se třeba těším.

Foto: Pavel Hejný, Martin Špelda