Miřenka Čechová a Petr Boháč o premiéře Barona Prášila

Co vás napadne jako první, když se řekne Laterna magika?

Petr: Osobně mám dva zdroje. Jeden je zřejmý a všem patrný, jedná se o nepřehlédnutelnou legendu zaštítěnou jmény jako Evald Schorm, Alfréd Radok a především Josef Svoboda. Ten druhý je méně známý. Jde o článek Václava Havla lapidárně nazvaný O Laterně magice, v němž píše, že Laterna má všechny předpoklady pro to, aby se stala samorostlou disciplínou dramatického umění, a že nemusí jít jen o pouhou estrádnost, jež utvářela její původní záměr. Havel nabízí několik možností, jak se vyhnout nechtěné estrádnosti. Mně připadá nejadekvátnější jím nabízená polyfonní básnickost. Přesně tuto polypoetickou montáž jsme s Miřenkou použili pro stavbu našeho pojetí Barona Prášila. Přinutili jsme se přemýšlet skrze jevištní obrazy beze slov. Na první pohled to vypadá, že se nejedná o žádnou inovaci, ale opak je pravdou. Všichni jsme zvyklí chodit do Národního divadla na pronášená slova, tanec nebo zpěv. V tomto případě jde ale o dramatizaci jevištních obrazů, které jsou de facto polyfonní poezií poskládanou z mnoha složek: z filmového obrazu, živé kresby, pohybu a manipulace realistických loutek. V jednom z rozhovorů budoucího šéfa Národního divadla jsem četl otázky nad smyslem Laterny magiky. To tázání má význam jen ve chvíli, kdy se připustí, že Laterna magika může být ze své podstaty originálním tvarem divadelního myšlení skrze vizuálno. V tomto měl Havel pravdu.

Miřenka: Přidala bych ještě osobní vzpomínku. V devadesátých a nultých letech si tanečníci často přáli dostat v Laterně angažmá, protože to bylo jedno z mála míst, kde mohli uplatnit širší škálu dovedností než jen klasický balet a které nabízelo možnost propojení mezi tanečním, pohybovým, dramatickým a vizuálním divadlem na institucionální scéně. Často se dělá, že v opeře nebo činohře jsou taneční vsuvky, které mají jakýsi sekundární charakter. Primárně vyprávět příběh skrze pohyb a obraz, významově ztvárňovat postavu a zároveň využívat současné žánry spojené s technickou dokonalostí tak, aby to nebyla jen abstraktní podívaná, to je pro mě Laterna magika.

Jak se zrodil nápad zaobírat se právě Baronem Prášilem? Vzešel od vás, nebo od uměleckého šéfa Laterny Radima Vizváryho?

Miřenka: Myslím, že Petr hledal výraznou figuru, která může být takovým lakmusovým papírkem současného světa, na níž lze uhrát rozporuplnost, odlišnost, snílkovství, a zároveň může nést silný příběhový potenciál i ve vizuál­ní podobě.

Petr: Náš syn začal chodit do školy a my jsme po dlouhé době znovu zakusili úskalí systémů a řádů. Inscenace Baron Prášil je vlastně reakce na toto postupné odstraňování dětského magického světa. Čím dál tím více se vztahuji k postavám, které se jakýmkoliv způsobem vzpírají proti škatulkování, proti unifikaci a systematizaci. A baron Prášil je z tohoto pohledu postava ikonická. Vzal jsem ji a vsadil ji do jiného kontextu, doprostřed soudního procesu, ve kterém se domněle vznešený soudní úřad pokouší ukázat na lživou podstatu baronova vyprávění. To v původní verzi neexistuje, ale mně připadalo, že je to navýsost aktuální.

Jaké byly vaše inspirační zdroje?

Petr: Jsem milovníkem subverzivního umění Jana Švankmajera, jeho hravého pojetí Evy Švankmajerové, magických aktů Alejandra Jodorowského, nespoutaného pábení ve vyprahlé krajině Roberta Bolaña, pobuřujících invektiv Davida Fostera Wallace, krutého smíchu Louise-Ferdinanda Célina, hravých alogismů Daniila Charmse. Jsou to inspirační zdroje, které se v inscenaci neobjeví, ale bez kterých bych ji určitě neudělal. Rozhodl jsem se následovat svého dětského hrdinu stojícího na křižovatce plné aut a koukajícího do barevného kaleidoskopu.

Miřenka: Odrazili jsme se od krásné zkušenosti, kterou máme s loutkami v inscenaci Gulliverovy cesty v divadle ABC, a chtěli jsme pokračovat vizuálně narativním směrem a inspirovat se jak v objektech, které na jevišti ožívají, tak v možnostech filmu, jehož propojení s divadlem je pro Laternu klíčové, a také v možnostech živé kresby. Pro mě inspirace přichází také od konkrétních lidí, které jsme pro projekt oslovili. Spíš než Zemanův Prášil je nám blízký Prášil Terryho Gilliama, ale i on jedná dost skepticky. Náš Prášil je měkký snílek, který do tohoto světa nepatří.

Jakou paralelu s dnešním děním v baronu Prášilovi, v jeho příběhu spatřujete?

Miřenka: Pro mě osobně je to střet mezi světem faktickým, racionálním a světem fantazie a umění. Mám pocit, že se dnes začíná dívat na umělce trochu skrze prsty, jako na ty příliš liberální, příliš exaltované, ty, kterým není radno věřit, protože přehání, kteří by se neměli vyjadřovat ke světu a měli publikum pouze pobavit. Zesměšňující nálepky komediantů a kejklířů se rozhazují jako obrana před tím, čemu lidé často nerozumí, čeho se také bojí a co může otevřít potlačené emoce a obsahy držené pod pokličkou běžné, společensky přijatelné normy.

Petr: Myslím si, že je důležité si uvědomit důležitost prášilovské persony, někoho, kdo vlastní všechny předpoklady podrývat autority, které si přivlastnily právo říkat, „jak to opravdu bylo“. U takového charakteru nejde o to, jestli si vymýšlí nebo nikoliv, ale o právo a možnost znejistit pravidla a řády, jež byly uzavřeny do jediné povolené verze. A tato možnost a potřebnost revolty a nespoutanosti je navýsost aktuální. Všude kolem nás je tlak na jednoznačnost, na rychlé soudy, na fakta, která se sice tváří neutrálně, ale často jsou už výsledkem nějakého filtru a výběru. A postava Prášila do toho vstupuje jako někdo, komu je to přinejmenším jedno, která si s daným protokolem nedělá žádnou starost. Taková postava miluje vyprávění, miluje své posluchače nehledě na to, jestli jeho vyprávění může být škodlivé. To znamená, vrátit se k Baronu Prášilovi je připomenout si, že nezkrotná fantazie není dekorace ani únik, ale způsob, jak zahlédnout svět. Z toho všeho je patrné, že Prášil se nevrací proto, aby nám vyprávěl historky v nějaké hloupé estrádní zábavě, nýbrž aby nám všem připomněl, že bez imaginace jsme snadno řiditelní.

Podobně jako v případě Gullivera jste i s Baronem Prášilem pracovali spíše jako s volnou předlohou. Jak se proměňovaly vaše úvahy o směřování inscenace, o samotné interpretaci Prášila?

Petr: Na počátku nebylo světlo, nýbrž fascinace možnostmi a silou vyprávění, jež se vždy pojí se samotným vypravěčem. Pocházím ze staré školy, vystudoval jsem bohemistiku na Karlově univerzitě a moji profesoři byli takové legendy jako Alexandr Stich nebo Jiří Brabec. Oba mě naučili, že do mého studia je nutné zahrnout nejen to, co je napsané, ale i ty, kdo píšou nebo kdo vyprávějí. Díky tomu jsem se ocitl uprostřed dějin, protože každé vyprávění vyžaduje čas. A vzpomínám si, jak mě zasáhlo zjištění, které učinil německý filozof Walter Benjamin, když si uvědomil, že po první světové válce dochází ke krizi vyprávění, protože vojáci vracející se ze zákopů nebyli schopni vypovědět, co osobně zažili. A zde se nacházíme uprostřed myšlení o historkách barona Prášila. Položil jsem si otázku, proč máme tendenci podobným vypravěčům nevěřit nebo je nálepkovat známkou „blázni“. A proč děti do pěti let žijí svůj magický realismus a ve školních letech jej ztrácejí? Protože je škola začne formovat? Protože veškeré řády a nařízení z nich udělají poslušnou masu? Baron Prášil je nezkrotný vypravěč, který se podle mého mínění vyhnul školní docházce, a díky tomu může takto bláznivě vyprávět příběhy na hranici reálného a magického. Prášil je prostě král vypravěčů.

Oproti předloze, kde jsou často zvířata „trofejemi“ baronových loveckých dobrodružství, ve vaší inscenaci jsou zvířata rovnocennými partnery Prášila, mnohdy bližšími než většina lidí. Proč tento výrazný posun?

Miřenka: Určitě hrálo roli, že jsme dostali za úkol vytvořit inscenaci pro všechny, tedy i pro dětské publikum. Prášil sice vypráví příběhy, v nichž se utkává se zvířaty v nejrůznějších prostředích, ale v našem pojetí jedná skrze soucit a empatii, namísto jejich využívání je zachraňuje. Zvířata se stávají jeho nejbližšími přáteli.

Petr: Možná proto, že já ho čtu tak, že se v lidech zklamal a že jediní, kdo jsou schopni jeho příběhy pochopit a přijmout, jsou děti a zvířata. Zvíře je vlastně dokonalý posluchač. Nic nezpochybňuje a jen zúčastněně tiše poslouchá.

Loutky holčičky Eli i zvířat jsou dílem Pauliny Skavové a Sébastiena Puecha… Jak vznikaly a proč jste se rozhodli využít pro ztvárnění jedné z postav právě realistickou loutku?

Miřenka: Pařížskou loutkovou dílnu Sébastie­na Puecha jsme navštívili poprvé před třemi lety. Od té doby jsme fascinováni jeho tradiční technologií, kterou využíval například ve spolupráci s Phillipem Gentym. Se sochařkou Paulinou Skavovou spolupracujeme na nezávislé scéně víc než deset let. Každý je mistrem ve svém oboru. Paulina v modelování hmoty do klasicky realistických tvarů, Sébastien zase ve vypiplané technologii a loutkářském řemeslu, s nímž dokáže dát pohyb a výraz nejrůznějším materiálům. Tvář holčičky má takovou klasickou antickou podobu, říkáme jí Římanka, podle výrazného nosu, kterým Paulina vytvořila dívce výraz tvrdohlavosti. Jako herečka perfektně spolupracuje. Sébastien měl za úkol vytvořit realistického rejnoka nejen jako loutku, ale také jako funkční nástroj pro nový cirkus. Rozdíl mezi neživou a oživlou hmotou je v manipulaci performerů. Krkavec a býk jsou vlastně sochy. Pouze určitý typ doteku z nich může udělat jednající postavy.

Petr: Zasazení těchto loutek do příběhu je odpovědí na výzvy, které před režiséry klade Laterna magika. Loutky vedou rozhovor nejen se svými vodiči, ale i s filmovanými živými zvířaty a kresbou. S nimi jsme všichni společně znovu blíže u toho, co znamená slovo magika.

Který z příběhů či výjevů původní předlohy či inspiračních zdrojů vám nejvíce uvízl v paměti, a proč?

Miřenka: Mé paměti dominují dva obrazy. Rozpůlený kůň, kterému vlci sežrali půlku těla a na němž Prášil přijede do města a diví se, že vypil celou fontánu. A laň, jíž z hlavy vyrůstá třešňový strom. Laň se v naší inscenaci také objeví, kůň sice ne, ale máme rozčtvrceného býka, kterého naopak Prášil soucitně skládá dohromady.

Petr: Miluji scénu s kabátem, který dostal vzteklinu.

Oba se znáte s Radimem Vizvárym dlouhou dobu, společně jste pracovali na několika projektech. Bylo jeho obsazení do role Prášila zřejmé od začátku?

Miřenka: První bylo téma. Nad obsazením jsme zprvu nepřemýšleli. Ale vzhledem k tomu, že jsme se rozhodli vytvořit inscenaci téměř nonverbální, tak v Čechách není mnoho performerů – mužů, kteří ve své tvorbě poeticky vypráví příběhy beze slov na takto vrcholně technické úrovni.

Petr: Osobně znám ještě jednoho takového „muže“ a jmenuje se Miřenka Čechová.

I s většinou dalších spolutvůrců pracujete po několikáté. Ale pokud se nepletu, s výtvarnicí a animátorkou Galinou Miklínovou je to vaše první divadelní setkání… Proč jste se rozhodli ji do projektu přizvat?

Miřenka: Galinu známe dlouho. Miluju její Lichožrouty, máme doma její knihy. Galina ale není jen fantastická autorka, ilustrátorka a animátorka, ale je také rozená herečka, s velkým vtipem a jevištní přirozeností. Takže bude nejen živě malovat, ale také hrát důležitou postavu.

Petr: Galina v celém procesu hraje nezastupitelnou roli. Skrze ni vedu neviditelný rozhovor se zakladateli Laterny magiky. Ona způsobuje magický efekt promítaných obrazů. Její kresba vetkaná do filmu Pavla Berkoviče je tím, proč Prášilovo vyprávění může ožívat.

Jsme zhruba v polovině samotného zkoušení, přípravy ale trvají mnohem déle. Kdy jste začali na inscenaci Barona Prášila pracovat? A překvapilo vás něco v dosavadním procesu příprav?

Miřenka: Zabýváme se jím nyní více než dva roky. Dlouho trvaly nejrůznější formy domlouvání a komunikace se spolutvůrci. Z Paříže jsme dovezli loutky, v Čechách se vytvořily sochy, natočili jsme tři krátké filmy a nyní vrcholí sama režijní a choreografická práce. Pracovat v Národním divadle má svoje velké výhody. Například ten neuvěřitelný sklad rekvizit, prý největší v Evropě. Cokoliv si vymyslíme, to se tam většinou najde. Zároveň pracujeme s akční pohyblivou scénografií Martina Chocholou­ška, která se stává tanečníkům partnerem. Kymácivá soudní ohrádka pro obžalovaného jako narušení řádu a rovnováhy značí také Prášilův stav na hraně a vychýlení z vlastního středu. Nebo naše kafkovské dveře, které se jako vstup do jiné reality vždy zjeví v okamžik, kdy je nečekáme, přenosný lesní palouček a nebo tajuplný kufr. To vše je funkční scénografií, která nemůže přijít až na technické zkoušce, nýbrž je nezbytně součástí tvorby. Objekty, se kterými pohybujeme, jsou pro vizuální divadlo podstatné.

Nyní, prosím, zkusme „hru“: Jaká dvě tři slova vás napadnou, pokud vám řeknu jména některých tvůrců inscenace?

— Galina Miklínová

Petr: úžasný králík z Alenky v říši divů

Miřenka: Lichožrouti, hravost, úžas, tisíce dětí čtoucí její knihy

— Sébastien Puech

Petr: podivuhodný kouzelník ožívající předměty

Miřenka: stará pařížská dílna legendárního loutkáře

— Paulina Skavova

Petr: římská bohyně války s jízlivým smíchem

Miřenka: řemeslná dokonalost sochařství, Římanka a trofeje

— Amador Artiga

Petr: kamarád, kterého vidím po dlouhém čase

Miřenka:  smysl pro vizuální detail a humor, vůně Katalánska a přesné oko   

— Pavel Berkovič

Petr: pršiplášť, který bych si vzal na opuštěný karibský ostrov

Miřenka:  rozmach obrazem, 35mm film je základ, vše je světlo  

— Jan Kučera

Petr: kámoš, se kterým jdu na pivo, i když jsem abstinent

Miřenka: malý Mozart, hudební obrazivost, hu-hu neboli, humor v hudbě  

— Martin Hůla

Petr: brácha, kterého jsem nikdy neměl

Miřenka: člověk tisíce schopností, nevídaná všestrannost, zvuková scénografie  

— Martin Chocholoušek

Petr: nechápu, že mu ostatní nerozumí

Miřenka: evropský standard jako výchozí bod k překonání

— Simona Rybáková

Petr: jedno jediné slovo: profík

Miřenka: noblesa, zkušenost, obrovská profesionalita

— Radim Vizváry

Petr: kdybych byl malíř, chtěl bych mu namalovat portrét

Miřenka:  mim jako vzácný ohrožený druh, lyrika, jemnost, básník těla    

— Markéta Cukrová

Petr: nebezpečná známost

Miřenka: zpívající mozek, perlivost výšin

— Nikola Márová

Petr: velká neznámá

Miřenka: hlubinná zkušenost propsaná do těla, nadhled, lehkost dokonalosti          

Záměrně jsem v „dotazníku“ vynechala vaše jména. Ve společných projektech máte různé role, často ale tvoříte autorsko-režijní tandem, což je i případ této inscenace. Jaké jsou výhody a nevýhody takto těsné spolupráce? Jak řešíte např. situaci, kdy máte odlišné názory a hrozí jakýsi pat?

Miřenka: Za ty roky jsme si vyvinuli takový náš osobní humor. Nevím, zda by připadal vtipný i někomu jinému, neboť je docela drsný, ale když dojde k nějakému názorovému rozkolu, tak většinou funguje. Nicméně za těch dvacet společných let mezi námi vyrostla jakási nenucená rovnocennost, jak v rovině osobní, tak umělecké, kdy víme, kde má kdo silné a slabé stránky, takže si přirozeně dáváme prostor. Drobné pošťuchování a provokování je součástí procesu, ale nikdy se nestalo, že bychom nějakou jevištní situaci viděli diametrálně odlišně, tam už funguje jakási symbióza.

Petr: Myslím si, že se blížíme k dokonalému tvaru spolupráce. Osobně mám pocit, že neustále tvoříme dialogické jednání, že herci a naši spolupracovníci dostávají vlastně jednu osobu, která se neustále dostává do jemných rozkolů a vyvozuje z toho menší či větší důsledky. Nikdo z nás za těch dvacet let nezískal právo posledního slova nebo něco podobného. Naše společná režie je de facto vrstvení. Přidáváme další a další vrstvy, které potom tvoří hezký režijní palimpsest. Jak nás v této společné práci vnímají herci a performeři, si nejsem jistý. Vždy se ale snažíme, aby nedostávali rozporuplné zadání. Náš dialog je natolik integrální součástí mého myšlení na scéně, že se někdy přistihnu, že i když režírují sám, vedu neviditelný rozhovor s Miřenkou.

Mnohé již zaznělo, ale můžeme se ještě znovu vrátit k vašemu pohledu na Prášila? Lze více rozvést, jaké téma je pro vás v Baronu Prášilovi zásadní?

Miřenka: Pro mě asi fakt, že jsme součástí celku. Že antropocén je neudržitelný. Povýšenost člověka nad přírodu, která je něco od něj oddělené, co existuje nezávisle na něm, je tragický omyl. Zvíře není věc k využití. Soudkyně u nás zastupuje pragmatický svět, kde se na prostředí a přírodu díváme čistě utilitárně, a Prášil považující zvířata za bytosti, které nám rozumí beze slov, je pro ni tudíž nebezpečný fanatik, kterého je třeba držet mimo vliv. Navíc tímto vlivem může nakazit především děti. Zákaz bavit se s těmi divnými slýchávají děti často.

Petr: Pro uvažování o vyprávění barona Prášila je důležité nezapomenout na vztah mezi společenským řádem vyžadujícím nezpochybnitelný zákon a fantazií, jež naopak předpokládá nejasnost a interpretační rozechvělost. V této logice myšlení je nutné se ptát, jestli Prášilovo vyprávění není nebezpečné pro ty, co tvoří zákon, jestli v něm nespatřují lež. Každá doba vytváří vlastní režim pravdy, tzn. mocné autority určují, kdo smí mluvit, z jaké pozice, jakým jazykem a s jakou vahou. Proto si myslím, že Prášilova fantazie a imaginace by mohla představovat pro určitý typ společnosti vážné riziko. Ani ne proto, že by vědomě klamal, nýbrž proto, že vytváří realitu mimo rámec spolehlivého ověřitelného zdroje. Proto jsme k Prášilovi vytvořili jeho antagonistu, postavu Soudkyně, která zastupuje hlavní cenzorský úřad a která spatřuje v knize o Prášilovi jednu z hrozeb pro společnost.

Foto: Zdeněk Sokol