S tajemnou E. M. zažije každý něco svého

Pokud někomu uvedené iniciály a délka hrdinčina života připomenou slavnou divadelní postavu Karla Čapka Emílii Marty nebo Elinu Makropulos, tak se ve svém tipu trefil: Činohra ND se skutečně rozhodla víc než originálně nahlédnout hlavní hrdinku Věci Makropulos a nabídnout svým divákům příležitost být s ní přes telefon v blízkém kontaktu – takzvaně „one to one“.

Ostatně dramaturgyně Marta Ljubková k inscenaci říká: „Linka: Makropulos je téměř nepřetržitý telefonní hovor, v němž je divák s někým, kdo ho trochu řídí a ukazuje mu Prahu jinak, než je běžné. Tím, že se divák stává prostředníkem inscenace, zjistí, že celý svět kolem něj se proměňuje v divadlo. Spojením s divadelní figurou zkrátka nevyhnutelně začne svět kolem vnímat jako divadelní představení. A přitom k tomu potřebuje stejně málo odvahy, jako když jindy vyrazí přímo do divadla.“

Pokud by však přesto někdo váhal, zda nejnovější premiéra Činohry ND je divadlo, snad ho uklidní, jak výsledek vidí režisér Emil Rothermel: „Troufám si říct, že nám vyšel tvar, který má smysl, dokonce i když covidová opatření přestanou platit. Pro mě bylo základem, aby se představení odehrávalo živě, přijde mi, že nám momentálně ze všeho nejvíc schází právě živé setkání diváka s hercem. Pocit, že záleží na tom, co děláme tady a teď, žádná možnost opravy, žádné opakování, stříhání – proto si myslím, že se dá o Lince: Makropulos mluvit jako o divadle.“

Ale možná někoho láká prostá příležitost užít si pěkný výlet Prahou s některou z hereckých hvězd Činohry. Jak to vidí ony? Například Kateřina Císařová tvrdí: „Divadlo pro mě znamená zážitek společného zakoušení; a podle mého se během Linky: Makropulos čas i prostor společně zakouší velmi intenzivně. Po skončení každého telefonátu mám vždy pocit, že jsem si jako herečka s tím divákem či divačkou něco velkého prožila.“

Doplňuje ji Jindřiška Dudziaková: „U takovýchto projektů funguje něco jako Archimedův zákon – čím víc se do toho ponoříte, tím víc vás to ponese. Vlastní divákův vklad má zásadní podíl na tom, jak bude vypadat jeho zážitek z celé věci. S každým rozhovorem se mi připomene, jak jsme všichni vyhladovělí po tom mluvit a poslouchat. Ono se to teď ‚po covidu‘ často a rádo říká, ale mě opravdu pokaždé dojme ta vůle a odvaha ke sdílení leckdy dost osobních věcí.“

Nebo Lucie Polišenská: „Je to úplně jiný zážitek než hrát na jevišti a přijde mi, že je to víc než herecká práce. Je to takové lidské potkání s divákem na telefonu jeden na jednoho. Ze začátku jsem byla nervózní a v křeči, ale postupně je to čím dál lepší a zajímavější. Je to taková bojovka i pro nás.“