Z demokracie se stává sprosté slovo

Jaká je vaše dosavadní divadelní zkušenost? A co vás motivovalo přihlásit se do projektu Moc bezmocných?

Linda: Ja sa divadlu venujem už dlhšie ako rekreačnej aktivite a mamina mi poslala open call na konkurz do Slovenského národného divadla na tento projekt. Je to pre mňa obrovský míľnik v tejto mojej rekreačnej kariére.

Richard: Keď som bol malinký, mamina ma prihlásila na divadelný krúžok, lebo videla, že som taký hravý a kolektívny. Pomohlo mi to zistiť moju cestu, kam chcem ísť. A preto teraz chodím aj na konzervatórium na herectvo. A opäť vďaka mamine som zistil, že existuje nejaký takýto casting.

Marek: Mně poslala odkaz lektorka dramaťáku. Vůbec jsem sem nešel s tím, že bych měl nějakou šanci, ale pak jsem se sem dostal a to mě v herectví ještě ukotvilo – dřív jsem jenom plul dramaťákama.

Tomáš: O projektu jsem se dozvěděl na sociálních sítích v den uzávěrky. Rychle jsem natočil self-tape a pozvali mě na intenzivní 16hodinový konkurz. Myslel jsem, že to bude něco vyloženě činoherního, a nakonec jsem na konkurzu zjistil, že musím i trošku zpívat, trošku pracovat s rytmem, což je moje slabší stránka.

Tvoříte autorskou inscenaci a každý v ní máte nějaký otisk. Jak ten proces probíhá?

Linda: Prvé tri stretnutia boli veľmi abstraktné, bol to brainstorming a spoznávanie seba navzájom, našich názorov na svet, toho, čo chceme povedať. Ja som sa vtedy ešte nevedela ničoho uchytiť a bola som neistá aj vo svojom prínose do procesu. Ale tým viac ma to utvrdilo, že ľuďom v tomto projekte naozaj záleží na tom, čo chceme povedať my, mladí ľudia.

Richard: Inscenácia sprostredkováva názor nás mladých na momentálnu situáciu vo svete. Mali sme sa zahľadieť do samých seba, čo vnímame ako najväčší problém. Potom sa veľmi dlho debatovalo a rozmýšľalo sa, akým spôsobom by bol každého jednotlivý problém najlepšie prezentovaný.

Marek: Neměl jsem s takovým vymýšlením žádné zkušenosti a ze začátku to byla zábava, prostě jsme jenom tak házeli nápady. Ale potom, když jsme měli vymýšlet svůj výstup, to začalo být stresový.

Tomáš: Vedou nás skvělý dramaturg (Róbert Štefančík, pozn. red.) a skvělá režisérka a naše výstupy propojují do jednoho celku.

Linda: Neskutočne sa mi páči, že to fakt vzniká v procese. Keď mal Dominik výstup, tak nevedel a povedal „už mám hovoriť?“. A nakoniec to je začiatok celé inscenácie. Je to také živé, zisťujeme, čo ako funguje, a stále sa to mení.

Věnujete se v inscenaci politické tematice a každý tam přinášíte svoje osobní téma a svůj příběh. Můžete přiblížit, co je to ve vašich konkrétních případech?

Richard: Ja osobne mám problém, ktorý mňa zasahuje už dlhú dobu a som vďačný, že to môžem touto formou odprezentovať. A to je ekológia. Mám vnútorný pocit, že sa tomu nedáva toľká pozornosť, koľko by sa v tejto situácii všeobecne zaslúžilo a bolo potrebné. Ideme technologicky dopredu v takom tempe a veľmi nerozmýšľame, aké budú následky. Naša planéta má iba nejaké zdroje a sú vyčerpateľné. Keď budeme takto pokračovať, dostaneme sa do bodu, z ktorého sa už nebudeme vedieť vrátiť. Preto by som chcel, aby sme sa tomu venovali viacej dovtedy, dokým nebude cesty späť.

Linda: Ja som presadila tiež tému, ktorá nie je až tak prepojená s politikou, avšak súvisí veľmi úzko so systémom a so spoločnosťou, a to je analýza patriarchátu. Niekto si možno pomyslí „ah, baba feministka ide tu nenávidieť mužov“, ale to vôbec nie. Skôr som sa snažila zamyslieť nad tým, ako to skutočne funguje. Ako to ovplyvňuje nás zvnútra, či už mužov, či ženy, ako sa správame, ako samých seba upravujeme do očakávaní spoločnosti. Potom to je aj prepojené s politikou, napríklad keď je žena na nejakej vysokej politickej pozícii, tak nie je možno tak rešpektovaná a vnímaná, ako keby bola muž, a tak ďalej.

Tomáš: Moje téma souvisí s tím Lindiným, dal jsem si pro to nadpis genderové stereotypy. Štve mě, že se v téhle době ještě pořád škatulkujeme podle toho, jaké máme pohlaví, i když to, co ty krabičky znázorňují, většinou vůbec nesedí s tím, co nám pohlaví biologicky dává. A štve mě, že se takhle omezujeme, protože nejvíc to asi šíří muži, ale ono to ubližuje i jim. Nikdo z toho neprofituje. Uvědomil jsem si zaprvé, že to není problém jenom starší generace, ale i v naší to je furt dost rozšířené, a zadruhé, že každý nějaké stereotypy v hlavě držíme, i když si myslíme, že jsme nevím jak moc liberální.

Marek: Já jsem tam třeba chtěl dostat volby. A ne, co by se mělo volit –, ať si každý volí, co chce, jsme v demokracii. Mě trápilo, kolik lidí nejde k volbám. Můj výstup je inspirován donem Quijotem a na jeho konci by si divák měl říct: „Aha, on toho musel pro volby tolik udělat, tak proč nejdou všichni volit? Proč jsem já nebyl volit?“

Docela se teď mluví o variantě, že by mohli volební právo mít lidé od šestnácti let. Co si o tom myslíte?

Linda: Je to podľa mňa dosť chúlostivá téma. A na jednu stranu by to bolo, podľa mňa, skvelé, lebo kopec mladých ľudí je uvedomelých, je sčítaných, má dostatok predispozícií na to, aby išli voliť. Ale myslím si, že opäť existuje obrovské množstvo ľudí, ktorí nevedia, čo a koho voliť, alebo možno si myslia, že vedia, ale v skutočnosti nevedia. Riešením by bola skôr edukácia, preberanie volebných systémov. Ja už mám osemnásť rokov a pri najbližších voľbách idem voliť. Ale neviem koho, neviem, ako to funguje, a cítim sa v tom veľmi neistá. A neviem, koľko ľudí, ktorí majú 16 rokov, sú si takí istí.

Marek: Je to zrádné. Myslím si, že nefunguje argument, že by byli nějak míň inteligentní, protože zaprvé, jakmile už nám je nad osmnáct, o inteligenci se nemluví, neděláme testy, jestli můžeme volit. Je dokázané, že jakmile jsme ve škole a musíme každý den řešit různé problémy, je náš mozek v tom nejaktivnějším stádiu, je nejlíp používaný. Ale pak je tu taky věk, od kterého se začnete o politiku zajímat. A to má každý jinak.

Jeden z výchozích bodů vaší inscenace je esej Václava Havla Moc bezmocných. Co vy a Václav Havel? Jaké je to setkání s jeho odkazem? Pro vás už je to asi vyloženě historická postava, byli jste velmi mladí, když zemřel.

Marek: Spíš malí – když Václav Havel zemřel, byly mi dva roky. Matně si pamatuju, když se naši dívali na pohřeb v televizi. Samozřejmě potom dějepis, základy společenských věd a tak dále, ale větší rozhled jsem získal až při přípravě téhle inscenace. Pro mě to byl člověk, který měl dobré hodnoty a stál si za nimi, nepotřeboval na někoho nadávat, házet špínu. A líbil se mi jeho intelekt. Jako prezident byl muž na svém místě.

Linda: Ja som doteraz nemala s Havlom až také veľké skúsenosti, tak ako Marek povedal: škola, história, občianska a tak ďalej. Ale doma som o ňom počúvala niekoľkokrát od starej mamy, rodičov, a keď sa dozvedeli, že ideme z neho vychádzať, neboli s tým úplne stotožnení. Vnímali ho inak, žili v dobe, keď bol Havel aktívny, a niektoré veci, čo robil, nevnímali možno až tak úplne pozitívne. Ja som sa snažila objektívne sa o ňom dozvedieť viac a nevravím, že Václav Havel bol dokonalý, že bol nejaká ikona, bol to jednoducho človek. Ale robil dobré veci.

Tomáš: Už v zadání konkurzu bylo, že jsme měli napsat dialog mezi Havlem a některým z dnešních světových lídrů, a tak jsem se snažil o něm zjistit co nejvíc. A dozvěděl jsem se, že dost lidí s ním nesouhlasí, že ho vysloveně nemají rádi. Snažil jsem se taky být objektivní, pustil jsem si třeba nějaké YouTube video, kde o něm bylo hodně pěkných věcí, ale v komentářích byly stovky fakt nenávistných názorů. Nejvíc proto, že to byl moc velký snílek a optimista. Říkám si, že to je jedna z lepších věcí, kvůli kterým vám můžou nadávat.

Pracovní název inscenace byl DEMO, tak odhaduji, že jste se během příprav věnovali také pojmu „demokracie“. Zajímalo by mě, zda jste z těch rozhovorů o demokracii zjistili třeba něco, co jste nevěděli, nebo jestli se vaše přemýšlení o demokracii proměnilo.

Marek: Máme demokracii a svobodné volby. Potkávám spoustu lidí, kteří nebyli volit, ale stále na něco nadávají. No ale když nevolí, a tím pádem pro to nic nedělají, tak to je potom těžký. To je třeba jeden z těch bodů.

Linda: Demokracia má obrovský potenciál ako forma vlády, ale aby bola demokracia demokraciou, musia sa v tom systéme dodržiavať isté pravidlá. Nie je to tak, že človek si môže robiť, čo chce. Musí to byť systém, kde sa navzájom rešpektujeme, či sú to názory nám blízke alebo naopak názory, s ktorými nesúhlasíme. Myslím si, že vyžaduje u človeka nejaké morálne zásady, nejakú spolupatričnosť spoločnosti. Nie je to len človek sám za seba, ale musíme si uvedomovať, že sme v tom spolu.

Tomáš: Když jsem se bavil s lidmi z druhého konce politického spektra, překvapilo mě, že někdy demokracii už trošku berou jako sprosté slovo. Ale vlastně to chápu, protože mně taky vadí, když někdo to slovo hází jenom tak bez významu, protože tím strašně ztrácí na hodnotě. Demokracie může být silný způsob vlády, ale není to synonymum ke svobodě. A musíme být opatrní na osočování někoho z toho, jestli fakt jde proti demokracii. To slovo by mohlo mít velkou váhu, kdyby nebylo používáno jenom tak. Tudíž celkem tu druhou stranu chápu, když někdy na to slovo pohlíží tak... ne úplně dobře.

Richard: Demokracia nemôže byť iba čistá sloboda, musí mať nejaké pravidlá. Keby ich nemala, vznikne anarchia a bol by to čistý chaos.