Pelleas a Melisanda: šeptání do ticha

„Měl by to být člověk, který věci vyslovuje jen napůl a umožnil by mi spojit můj vlastní sen s tím jeho; který by stvořil postavy, jejichž příběh a okolní prostředí nejsou vázány na žádnou dobu ani místo; který by mi despoticky nevnucoval ‚zhudebňovat scény‘ a nechal mi svobodu, abych ho tu a tam umělecky překonal a zdokonalil jeho dílo.“ Tak v roce 1889 odpověděl skladatel Claude Debussy (1862–1918) na dotaz svého kolegy Ernesta Guirauda, jak by si představoval ideálního libretistu své první opery. Autora, kterého hledal, našel o čtyři roky později, když na doporučení přítele Stéphana Mallarmé zhlédl pařížskou premiéru divadelní hry Maurice Maeterlincka Pelléas et Mélisande. Maeterlinck se svým jazykem a způsobem vyprávění přesně trefil do Debussyho představ a okamžitě byl tehdy třicetiletým skladatelem požádán o souhlas dílo zhudebnit. První verze opery byla dokončena roku 1895, trvalo ale ještě sedm let, než se dočkala své premiéry.

Ve světě symbolů a metafor

Maeterlinck patřil v devadesátých letech 19. století k okruhu symbolistních básníků sdružených kolem Stéphana Mallarmé a v tomto duchu napsal i své drama Pelléas et Mélisande – dokonalé ztvárnění „tajemna, snových obrazů a skrytých významů“ prostřednictvím symbolů a metafor. Již jen to, že děj se odehrává na zámku Allemonde, volně přeloženo „v celém světě“. Důležitou úlohu v celém příběhu hrají proměny vodního živlu, což jistě Debussymu imponovalo, neboť jako dítě toužil po tom stát se námořníkem. S vodou se setkáváme v úvodní scéně u jezera, kde Golaud potkává Melisandu, u studny, do které spadne Melisandě snubní prsten, v podzemní jeskyni u moře… Protagonisté nejsou před tímto živlem v bezpečí dokonce ani na souši, kde se kolem nich šíří v podobě mlhy, jež se jako závoj snáší na vše, co jí stojí v cestě. Maeterlinck učinil z vody až jakousi další postavu, které Pelleas dokonce přisuzuje lidské vlastnosti: „Zde panuje vždy mimořádné ticho … jako by člověk slyšel, jak voda spí.“

Básník také důsledně sleduje rytmickou a sonickou kvalitu textu. Všimněte si, že téměř všechna jména hlavních postav obsahují souhlásku „l“, ve fonetice označovanou jako „likvida“, tedy souhláska s větším podílem tónové složky. Schválně si zkuste vyslovit „Pelleas, Melisanda, Golaud, Arkel, Yniold“ a ucítíte tu zvláštní rezonanci všech těchto slov. Hlavním zdrojem silného emocionálního zážitku a klíčem k Debussyho hudební koncepci se však stalo „mlčení“ – pauzy, jimiž je protkán celý text: „Zcela spontánně jsem využil výrazový prostředek, který se mi jeví jako zcela výjimečný, a tím je ticho,“ poznamenal k tomu skladatel.

Reakce na Richarda Wagnera

O hudebních vlivech na Pellea a Melisandu se spekuluje již od premiéry v roce 1902. Čerpal Debussy ze znalosti hudby Richarda Wagnera, Modesta Petroviče Musorgského nebo ho ovlivnil gamelan z ostrova Jáva, který slyšel na Světové výstavě v Paříži v roce 1889?

Přes veškerou snahu francouzských skladatelů o národní svébytnost francouzské hudby a její „očistu“ od německých vlivů, kterou v sedmdesátých letech 19. století rozpoutala drtivá porážka Francie v prusko-francouzské válce, prožil i mladý Debussy období horečnatého nadšení pro hudbu Richarda Wagnera. Na konci osmdesátých let byl, jak sám přiznal, „wagneriánem až do té míry, že by dokázal porušit i ta nejzákladnější pravidla slušného chování“. Zpaměti zazpíval celého Tristana a Isoldu, a přitom se ještě stihl doprovodit na klavír. Opera Pelleas a Melisanda vděčí této dokonalé znalosti za hodně, v celkovém vyznění jde však úplně jinou cestou. Jak řekl sám Debussy, „jeho hudba potřebovala zůstat pružná a poddajná, aby se dokázala přizpůsobit fantaziím a snům“. Na rozdíl od Wagnera tak Debussy nepřizpůsobuje text melodii, ale je tomu zcela naopak: jeho hudba odráží strukturu, intonaci a rytmické vzorce francouzského jazyka, což byla na svou dobu naprosto revoluční myšlenka. Ano, stejně jako Wagner pracuje i Debussy s leitmotivy, ale neutápí se v jejich nekonečné „hudební exhibici“. „Aranžuje světlo a stíny“ v rytmu dramatu.

Pravda, nebo lež?

Děj Pellea a Melisandy lze shrnout do několika vět. Princ Golaud pronásleduje na lovu zraněné zvíře, zabloudí a v hlubokém lese najde na břehu jezera překrásnou, ovšem velice zvláštní dívku, která se nechá přesvědčit, aby s ním odešla. Po několika měsících se Golaud rozhodne přivést Melisandu na svůj zámek Allemonde. S návratem mu má pomoci jeho nevlastní mladší bratr Pelleas...

Pokračování si již snadno domyslíte. V klasickém milostném trojúhelníku zabije manžel sžíraný žárlivostí svého údajného soka. Maeterlinck nás však nechává na pochybách. Byl k tomu skutečný důvod? Kde zůstala pravda? La vérité. Důležité slovo, které se v opeře mnohokrát v různých kontextech opakuje. Rychlé změny prostředí, situací a nálad vzbuzují v divákovi nejistotu, připouštějí v jeho mysli nejrůznější možné výklady, aktivují jeho fantazii a odnáší ji za hranice pouhého milostného příběhu k daleko složitějším otázkám života.