Spisovatel, dramatik, první český prezident – a také častý návštěvník Národního divadla. V říjnu si i my připomínáme nedožité devadesáté narozeniny Václava Havla. Nejen českou premiérou hry Perpetuum Havel, ale i ohlédnutím za jeho vztahem k první scéně.
Milí spoluobčané, čtyřicet let jste v tento den slyšeli z úst mých předchůdců v různých obměnách totéž: jak naše země vzkvétá, kolik dalších milionů tun oceli jsme vyrobili, jak jsme všichni šťastni, jak věříme své vládě a jaké krásné perspektivy se před námi otevírají. Předpokládám, že jste mne nenavrhli do tohoto úřadu proto, abych vám i já lhal. Naše země nevzkvétá. Velký tvůrčí a duchovní potenciál našich národů není smysluplně využit.“
Prvního ledna 1990 pronesl Václav Havel, tři dny předtím zvolený prezidentem tehdy ještě socialistického Československa, svůj legendární projev.
Ten samý den večer se pak s manželkou Olgou vydal do Národního divadla na slavnostní představení opery Bedřicha Smetany Libuše. Podle vzpomínek Vladimíra Hanzela v deníku publikovaném na stránkách Knihovny Václava Havla při prvních tónech fanfár bez pokynu vyrazil, všichni v divadle stáli a prezidentovi nezbylo, než vyčkat vestoje, až fanfáry doznějí. Pak přišel potlesk, všichni se usadili a stejná hudba zazněla znovu, tentokrát už jako součást Smetanovy opery.
Václav Havel, Karel Schwarzenberg, Don Giovanni, foto Hana Smejkalová (1991)
V Národním divadle tak strávil Václav Havel svůj první Nový rok ve funkci prezidenta a právě tady se s ní i rozloučil – na slavnostní akci s názvem Pocta Václavu Havlovi, kterou v roce 2003 iniciovala a připravila jeho druhá manželka Dagmar. Zatímco na pódiu v tu chvíli vystupovalo okolo šedesáti umělců, před divadlem se tlačily stovky Havlových příznivců, kteří průběh večera sledovali na velkoplošné televizi.
Jako by tyto vzpomínky ukazovaly, jak důležité pro Václava Havla Národní divadlo bylo. Vážil si práce všech tvůrců a umělců, zajímal se o to, co se na scéně děje. Jeho návštěvy rozhodně nebyly formální. Byť ve svém životě obsáhl oblouk od politického vězně a disidenta až po prezidenta země, vždy zůstával spisovatelem a dramatikem.
Je jedním z autorů, kteří jsou respektováni a hráni i v zahraničí, protože jeho tvorba má hluboký přesah. Tím, jak přemýšlel o společnosti, svobodě a odpovědnosti jednotlivce. Jeho příběh je fascinujícím dramatem o odvaze postavit se zlu a o tom, že slova a morální principy mají svůj význam i v politice. Vzpomínky na Václava Havla, který by se 5. října dožil devadesáti let, tak zůstávají i pro toto poselství aktuální.
Foto: ArchIv ND
Sdílet na sociálních sítích
