Dirigentka Anna Pozidis: Najít vlastní styl. A nebát se být sama sebou

Máte absolutní sluch?

Nemám a paradoxně to může být v některých situacích výhoda, protože lidé s absolutním sluchem dost trpí, když pak něco není zvukově ideální. Každopádně se dá sluch hodně dobře vycvičit.

Jakým způsobem?

Těch způsobů je hodně, ale samozřejmě nejlepší jsou různá intonační cvičení a pak praxe. Mně velmi pomohla profesorka Höslová na Pražské konzervatoři, se kterou jsme na tom opravdu dřely. Ale zkušenosti nenahradíte. Čím víc jich máte, tím víc jste si pak jistí v kramflecích.

Pamatujete si na moment, kdy jste si řekla, že chcete být dirigentkou?

Já jsem původně studovala operní zpěv a dlouho jsem chtěla být operní zpěvačkou, ale jsem velká puntičkářka, takže mám problém s věcmi, které nejsou na sto procent. A ten zpěv mi tolik nešel. Zároveň jsem chtěla hudbu vidět ze širšího pohledu, víc do hloubky, a tak jsem se vydala na dirigentskou dráhu.

Takže to nebyl dětský sen…

Vlastně trošku jo. Nevěděla jsem, jak to funguje, ale jako malá jsem si do hudby neustále mávala rukama a snažila jsem se ji pomocí gest doprovázet, ačkoliv jsem vůbec nevěděla, že je to nějaké dirigování. Takže vlastně ano, byl to trochu dětský sen.

Máte pocit, že vám ta pěvecká zkušenost pomáhá při komunikaci se zpěváky? Že jim třeba umíte lépe poradit…

Určitě. Měla jsem období, kdy jsem ten zpěv ani nechtěla dostudovat, ale jsem vděčná rodičům, že mi řekli, ať to dotáhnu, když už to mám skoro hotové. A teď to využívám opravdu denně! Dokážu nacítit zpěváky, kdy se potřebují nadechnout, kdy potřebují tempo svižnější nebo naopak klidnější, můžeme spolu nacházet tón zvuku… Baví mě to a snad jim to i pomáhá.

Vy jste také nějakou dobu dělala sbormistryni, kde jde samozřejmě o kolektiv. Jaká je práce s kolektivním tělesem? Ať už jde o sbor, nebo orchestr.

Začínala jsem jako sbormistryně v Divadle F. X. Šaldy v Liberci, to jsem ještě studovala na konzervatoři, takže jsem byla opravdu mladičká. Moc si vážím toho, že jsem šanci dostala takhle brzo, protože to není běžné, že by vám šéfové věřili už v takto raném věku. Obrovsky mi to pomohlo, protože zkušenosti se nedají ničím nahradit. Nikde to nevyčtete, prostě to musíte zažít. A co se týče kolektivních těles, tak k těm mám opravdu kladný vztah – jak ke sboru, tak k orchestru. Samozřejmě to je jiný způsob komunikace než se sólisty, ale myslím, že jsem už našla svůj styl.

A v čem se ta komunikace liší?

Když je to kolektivní těleso, lidí je víc, tak se zásadně liší potřeby. Musíte třeba mnohem lépe promýšlet organizaci času, protože mnohem snáz se domluvíte s jedním člověkem, že budete zkoušet od dvou hodin než s šedesáti lidmi. Musí se prostě udržovat určité zásady. Čímž ale neříkám, že sólisty můžete využívat od rána do večera. I tam je důležitá určitá systematičnost.

Už jste zmínila, že jste jako sbormistryně začínala velmi mladá. Byla jste nervózní, když jste najednou předstoupila před dav lidí, kteří byli většinou starší než vy, a začala jim říkat, co mají dělat?

Stoprocentně! Ale vždycky jsem si říkala, že je to jako ve škole se zkouškou nebo písemkou – když se dobře připravíte, tak se tolik nebojíte. A stejně to mám i v práci. Když jsem připravená, tak mě to prostě baví. Neměla jsem stavy, že bych se třásla, nemohla týden jíst, ale samozřejmě jsem nervózní byla. Sbor mě ale tehdy přijal s otevřenou náručí, za což jsem jim doteď moc vděčná.

Dodnes někdy přetrvává představa, že dirigent si svou autoritu získává křikem. Je prostě tak trochu tyran. Je to tak?

Určitě ne. Mentalita společnosti je jiná, takže dnes už to tak není. A osobně s tím zásadně nesouhlasím, když autorita použije křik nebo agresivní chování, protože tím stejně většinou zakrývá svou vlastní nejistotu nebo neví, jak s danou situací naložit. Opravdu si myslím, že to nikdy není dobře. To neznamená, že nemáte být přísný nebo nemít nároky, ale vždy se dají komunikovat v klidu.

Takže nezvyšujete hlas?

(směje se) Určitě jsem ho někdy zvýšila! Ale rozhodně nekřičím… Spíš něco řeknu důrazněji, ale celkově se snažím komunikovat příjemně.

A co vás dokáže rozzlobit?

Nesnáším, když někdo přijde nepřipravený. Je naprosto v pořádku chybovat, jsem tam od toho, abych těm lidem pomohla, naučila je to, motivovala je. Když ale někdo nezná svůj part, chybuje, protože se nepřipravil a dělá tu chybu neustále dokola, čímž plýtvá časem nás všech, tak to mi vadí.

Vy jste také ženou v profesi, ve které dodnes převládají muži. Cítíte, že si musíte autoritu víc získávat, víc dokazovat, že na to máte?

Musím zaklepat, že si myslím, že mě lidé přijímají jako dirigenta bez ohledu na pohlaví. A možná je to taky povahou – nevnímám, že by mi někdo dával najevo, že by na mém místě radši viděl muže. Možná jsem naivní, ale podle mě je hudebníkům i zpěvákům jedno, jakého jste pohlaví. Je prostě zajímá, jestli jste připravená, jestli víte, co chcete, to jsou věci, které řeší.

Proč si myslíte, že je ženských dirigentek pořád tak málo? Třeba u režisérek tomu tak není.

Stále je zakořeněná představa muže s taktovkou. Je to – a teď to říkám v uvozovkách – pozice moci a tu si stále mnozí spojují s mužem. Nejde jen o dirigování, podobné je to i v jiných profesích. Ještě to bude chvilku trvat, než si na to společnost zvykne, ale čím víc se ženy budou objevovat v takových profesích, tím to bude běžnější a lidé s tím budou v pohodě. Obecně si myslím, že se ten trend zlepšuje.

Děláme rozhovor pro časopis Národního divadla, což je velká instituce, která může být ze své podstaty někdy vnímaná jako konzervativnější. Vidíte to taky tak?

Mně teda konzervativní vůbec nepřijde. Nemám pocit, že by někdo třeba řešil, že máme ženu správní ředitelku (správní ředitelkou Opery ND a SO je Jarmila Levko, pozn. red.). Otevřenost mi tu přijde velká, ale zase musím říct, že tak to vnímám já a možná vidím jen to, co vidět chci. Každopádně to, že se tady cítím dobře, vidím jako dobrý ukazatel.

Vy jste k dirigování také přidala studium na vysoké škole. Bakalářské studium už máte hotové a…

… a na magisterském právě pokračuju. Ale není to hudební obor. Už v Liberci jsem si uvědomila, že v hudbě se chci vzdělávat hlavně zkušenostmi, případně využívat různé masterclass a hodiny se staršími kolegy, což dělám, nicméně jsem chtěla mít širší přehled, a tak jsem se přihlásila na Fakultu humanitních studií Univerzity Karlovy. Chci mít větší přehled v historii nebo sociologii, protože si myslím, že to pro dirigenta není od věci.

V opeře musí probíhat souhra dvou silných složek – orchestru a zpěváků, dirigenta a režiséra. Jak vypadá ideální spolupráce mezi dirigentem a režisérem?

Je strašně důležité, aby oba byli přítomni na zkouškách, což se bohužel ne vždy děje. Stává se, že dirigenti přijedou na poslední dva týdny, už vstupují do hotové inscenace a pak jsou s něčím nespokojení. Ideální tedy je, aby ta hudební a režijní složka vznikala dohromady už od úplného začátku. Měla by to být symbióza, nikdo z nich by neměl mít větší slovo. Zabere to sice hodně času, protože to trvá klidně několik měsíců, ale pokud jste poctivý dirigent, tak je to opravdu potřeba.

A jak se vám spolupracovalo s Martinem Čičvákem, režisérem Sweeneyho Todda?

Moc dobře! Jsem na něj zvyklá z Plesu v hotelu Savoy a z jiných inscenací. Ples v hotelu Savoy byla moje první spolupráce s Národním divadlem a mám na to moc hezké vzpomínky, protože to období zkoušek bylo skvělé.

Opera bývá někdy považována za elitářské umění, což je ale do jisté míry konstrukt až z 19. století. Jak byste tento předsudek vyvrátila? Pokud ho tedy chcete vyvracet…

(směje se) Já ho strašně chci vyvrátit! Ale není to jednoduché, protože jde často o začarovaný kruh. Operní společnost se totiž někdy sama považuje za elitní, a to teď nemyslím ani tak instituce, ale spíš lidi, kteří se kolem opery pohybují. Samozřejmě takoví nejsou všichni, ale najdou se tací, kteří si myslí, že je opera jen pro pár vyvolených. Opera může být mnohem zábavnější a otevřenější, než se na první pohled zdá. Je to úkol nás hudebníků a inscenátorů, aby byla opera vstřícnější k širšímu publiku. Většina lidí by totiž byla příjemně překvapena, jak na ně může opera zapůsobit.

V zahraničí bývají vstupenky na operu velmi drahé. Má se opera snažit, aby byla opravdu dostupná pro všechny, nebo by jí určitý punc výjimečnosti měl zůstat?

Nemyslím si, že by měla mít punc výjimečnosti, ale vždy by měla udržovat kvalitu. A s tím je často spojeno to, že jsou lístky na operu dražší. To bychom měli na naší první scéně udržovat, ale zároveň si myslím, že bychom měli dělat víc projektů na alternativních scénách, kde by to bylo cenově dostupnější například pro mladší diváky. Nebála bych se třeba imerzivního divadla. A je navíc velmi důležité dávat prostředky do uměleckého vzdělávání dětí a dělat představení pro rodiny s dětmi. Tak si totiž můžeme vychovat novou generaci diváků.

První premiérou této sezony byl Sweeney Todd: Ďábelský lazebník z Fleet Street. Jde sice o muzikál, má ale v lecčems blízko k opeře. Jak byste charakterizovala Sweeneyho hudební svět?

Vlastně ho neumím identifikovat jednoduše jedním slovem. Nedokážu říct, jestli je to opera nebo muzikál. A v tom je podle mě ta atraktivita. Kdo si tam chce najít muzikál, má ho tam, kdo si tam chce najít operu, má ji tam taky. Je to velmi neobvyklé a ten hudební jazyk je opravdu zajímavý.

A tkví v té nejednoznačnosti také největší úskalí?

Nevím, jestli bych to nazvala největším úskalím, ale výzva to určitě je. Musíme se s tím vyrovnat. Už na začátku zkoušení jsem říkala, že nechceme parodovat operu, ale zároveň nechceme dělat čistě muzikál, když na to nemáme možnosti. Proto jsem se snažila interprety motivovat k tomu, aby vycházeli ze svých možností, a pak to bude mít největší sílu a bude to nejuvěřitelnější.

A v čem Sweeney Todd vyniká?

Snoubí se v něm několik věcí – hudebně je to velmi zajímavé a netradiční, je tam britský suchý humor a tajemná atmosféra Londýna, a hlavně protagonisté prožívají celou škálu emocí, které jsou velmi hluboké.

Je to vaše první hudební nastudování tady v Opeře ND a SO, tak jaký je to pocit? Přece jen jde o největší scénu v Česku.

Často se mě ptají, jestli se bojím, ale nenazvala bych to strachem, je to spíš velká zodpovědnost. Cítím ji hlavně ke všem svým kolegům, protože jim chci dát co největší uměleckou svobodu, ale zároveň jim musím nastavit nějaké hranice, aby ta moje hudební vize měla jasný směr. Ale tu zodpovědnost cítím vždycky, i když diriguju jen běžné představení. V tom se to zas tak moc neliší.

Podle čeho si vybíráte projekty mimo své stálé angažmá? Co vás přiměje k tomu si říct: „Ano, to chci dělat!“?

Pro mladého dirigenta je podle mě nejlepší vzít ze začátku všechno. Škála a šíře různorodých zkušeností – od opery po symfonie – je hrozně důležitá. Když jste mladý můžete do toho jít po hlavě. Tím se také vyprofilujete a zjistíte, co chcete dělat. Pak si samozřejmě vybíráte podle toho, co vám dává smysl a co nabízí kvalitu.
Ale s tím musí stoupat také nároky na vás a vaši zodpovědnost.

Když dostanete do rukou nějaké dílo, tak co vás zaujme jako první? Je to hudba, nebo příběh?

Spíš to musí fungovat všechno dohromady. V opeře, jakožto v hudebním divadle, spolu musí hudební a dramatická složka souviset. Ale samozřejmě mě jako dirigenta zajímá instrumentace nebo harmonický vývoj. Ráda si to přehraji na klavír, čímž objevuji různá zákoutí hudebního jazyka. Pustím si taky nějakou slavnou nahrávku a podívám se na nějakou vydařenou inscenaci.

Ještě zpátky ke Sweeneymu… Některé role mají dost alternací, opravdu jako v muzikálových divadlech. Šila jste přístup tím pádem každému zpěvákovi na míru?

Ano, to je jediný způsob, jak to může být dobré. Každý musí vycházet ze svých možností a nesmí se snažit napodobit toho druhého. Je to skvělé v tom, že je pak každý z těch zpěváků jedinečný, ale zároveň to bylo šíleně náročné na logistiku. Pro ty, co mají trojí alternaci, to bylo velmi nekomfortní a moc obdivuji, jak se s tím vypořádali, protože na to měli málo času. Byla to náročná práce pro interprety i inscenační tým, ale myslím, že se vyplatila.

Byla jste před premiérou nervózní? Máte nějaké rituály, které vás před představením uklidňují?

Bývám nervózní před každým představením, ale vždycky se snažím, aby to byl ten druh nervozity, kdy vás to nabudí a nakopne. Jsem na takové nervozitě trochu závislá, protože je nebezpečnější, když jste si moc jistí, děláte to představení už poněkolikáté a o to spíš pak přijde chyba. A když cítím, že je ta nervozita větší, tak ty rituály mám a mám jich hrozně moc – nosím si fotky svých blízkých, medituji… Není to konkrétní věc, kterou musím udělat, jinak bych byla nervózní, ale vždycky něco malého udělám.

A čtete recenze?

Teď už ne. Četla jsem je, ale momentálně vyhledávám kritiku od lidí, kterých si vážím a kterým můžu věřit. Vím, že mě nebudou zbytečně kritizovat, ale ani chlácholit. To vyhledávám na denní bázi, protože tím člověk roste, ale kritiky se snažím nečíst. Ale přiznávám, když to na mě někde vyskočí, tak mi tam oči občas zabloudí…

A jak se vyrovnáváte s negativní kritikou? Dirigovala jste například v Olomouci Její pastorkyňu, kterou kritici většinou strhali a je to snad jediné představení, které jsem navštívil a kde se hojně bučelo…

Ráda bych to brala tak, že negativní reakce je pořád lepší než žádná reakce, ale když v tom jste, tak to příjemné není. Od té Jenůfy už uběhly dva roky a abych byla upřímná, tak si myslím, že valná většina té kritiky byla nespravedlivá. Nechci, aby to znělo ublíženě, ale přesto to chci říct – všechny složky týmu do toho šly s velkou láskou, péčí i připraveností a s naprostou pokorou. Přitom nás kritizovali, že naše snaha byla být nepokorní vůči Janáčkovi nebo tomu dílu! Jenže to bylo úplně naopak! To, co se strhlo potom, bylo podle mě úplně zbytečné a odnesly to neoprávněně všechny složky. Byla to obrovská hysterie, která mi ale na druhou stranu hodně dala. Nevypořádávala jsem se s tím úplně lehce, bylo to těžké, ale neměnila bych. Do budoucna mi to hodně dalo.

Je vlastně pozoruhodné, že se o tom bavíme ještě dva roky po premiéře! Každopádně i pražská opera často nabízí moderní, někdy kontroverzní pojetí insce­nací. Je to správný směr?

Jak jsem říkala, důležité hlavně je, aby to bylo kvalitní. Pak je celkem jedno, jestli to bude kontroverzní nebo ne. Navíc každý má tu hranici jinde. I na Jenůfě jsme měli diváky, kteří to vůbec nemohli rozdýchat, a pak tam zase byli tací, kteří říkali, že čekali všechno možné, ale vůbec jim to kontroverzní nepřišlo. Ale myslím si, že by v operním prostředí měly být oba druhy inscenací – jak ty tradiční, tak ty moderní. Ani ta klasicky pojatá nemusí být muzejní, a i já na ni moc ráda zajdu. Ale neměli bychom ani být uzavření vůči čemukoliv novému.

Jaká operní inscenace vás za poslední dobu nejvíc zaujala?

Teď nebudu úplně objektivní, protože jsem na ní dělala, ale strašně silně na mě zapůsobily Dialogy karmelitek, které se hrály minulou sezonu ve Státní opeře. Spolupráce s režisérkou Horákovou Joly byla skvělá a samotná inscenace byla neuvěřitelně silná. A pak se mi ohromně líbila Agripina v Brně. Má to asi čtyři hodiny a je to strašně zábavné. Opravdu obdivuju, co s tím udělali, jak po hudební, tak po režijní stránce. A jsem sama překvapená, že to zmiňuju, protože nejsem úplně fanoušek barokních oper. Dále bych uvedla Maryšu z Divadla F. X. Šaldy v Liberci v režii Lindy Hejlové Keprtové. A pak se mi moc líbila Káťa Kabanová tady v Národním v režii Calixta Bieita. Těch inscenací je samozřejmě víc, často i v menších divadlech, kterým hrozně fandím, protože to mají v dnešní době těžké.

Máte nějaký dirigentský cíl, kterého chcete dosáhnout? Třeba působit v Londýně jako Jakub Hrůša?

Zahraniční zkušenosti jsou určitě potřeba, ale nemám jednu konkrétní metu, budovu – třeba Metropolitní operu v New Yorku – kdy bych si řekla, že pokud tam nebudu, tak není moje kariéra úspěšná. Ale samozřejmě by se mi to líbilo (směje se)! Ale mým cílem je dělat hudbu poctivě a kvalitně a je mi tak trochu jedno kde. Prostě ať je to dobrý!

A máte dirigentský vzor?

Spoustu! Ať už ze současnosti nebo z minulosti. Miluju Karajana, Bernsteina, to jsou ti velikáni… Ze současných se mi moc líbí Klaus Mäkäla, ale je jich opravdu hodně. Fandím všem svým kolegyním, například Aleně Hron, Miriam Němcové, Michale Růžičkové. Ráda bych se taky setkala s Jakubem Hrůšou, toho bych i ráda viděla pracovat.

A jak je to s hledáním vlastního dirigentského stylu? Taky je to tak, že ze začátku člověk napodobuje své oblíbence?

Určitě trochu jo, navíc se ve vás hodně odráží to, kdo vás učí. Já se tomu snažím trochu vyhnout, myslím, že je důležité si přirozenou cestou najít vlastní styl. Ale budu se opakovat… To opět přijde až se zkušenostmi, nemyslím si, že se to děje cíleně. Ale nevadilo by mi, kdybych napodobovala gesta například Karajana (směje se)!

Podle mě to není moc dobrá cesta, protože pak nejste Karajanem, ale ani sám sebou…

Přesně tak! Což jste dobře nadhodil, protože si myslím, že není úplně dobře, když se ženy dirigentky snaží stylizovat do mužů dirigentů.

A je v tom skutečně rozdíl?

Nemusí, spíš jsem to myslela tak, že je špatně, když si studentka dirigování cíleně řekne, že si teď musí dupnout, aby měla autoritu, podobně jako to udělal její mužský kolega. Pak to podle mě nikdy nemůže fungovat, protože hudebníci poznají, že to nejste vy.

Co si pouštíte doma za hudbu? Vím, že se mnozí operní pěvci snaží opeře ve volném čase spíše vyhnout…

Já mám ráda všechny druhy hudby. Jsem schopna si u běhání pustit Trubadúra od Verdiho, ale stejně tak si pustím jazz, pop, ale klidně taky rap. Když je písnička dobrá, tak je mi jedno, co je to za styl.

Váš manžel je činoherní herec, tak odpočinete si od divadla vůbec? Dáváte si rady?

O divadle se bavíme úplně minimálně, protože si od toho potřebujeme odpočinout. Ale když na to přijde, tak si samozřejmě popovídáme i o něm. Jen nevím, jestli si úplně radíme, protože profese máme opravdu rozdílné. Ale já chodím na jeho představení, on chodí na moje, fandíme si a často tahle podpora je důležitější než nějaká rada…

A co je pro vás nejlepší odpočinek, ať už společný, nebo samostatně?

Vyjít si na dobré víno, kávu… Jít ven s rodinou nebo přáteli. Taky si rádi pustíme seriál, u toho můžete úplně vypnout. Děláme opravdu obyčejné věci, kterým se nám v tom divadelním životě tolik nedostává. Pro nás jsou tím pádem sváteční.

Foto: Zdeněk Sokol