Šimon Krupa: Národní divadlo má být odvážná platforma

Do angažmá v Činohře jsi přišel v září 2020, v době, kdy se za chvilku mělo v divadle všechno zastavit kvůli covidu. První tvá plnotučná premiéra, Vassa Železnovová, přišla až po roce. Jak na tenhle první rok bezčasí vzpomínáš?

Mně to paradoxně docela vyhovovalo. Ten náraz do nového pražského systému a do nového angažmá nebyl po hlavě, ale měl nějakou transformační fázi. Nehledě teda na to, že za okny končil svět. Jasně, že se mi v hlavě objevovaly různé otazníky na téma: „Páni, teď to moje divadelní působení má tak trochu začít znovu a jinde, ale má to pořád další a další průtahy.“ Ještě před Vassou Železnovovou jsem naštěstí udělal nějaké dva tři záskoky, které mě propojily jak s novými kolegy, tak s provozem. Bez toho by to bylo pocitově o dost horší.

Těžší bylo nastavit si po sedmi letech znovu ten pražský mód, zvyknout si na Prahu, když byla zavřená. Ale neváhal jsem a chodil intenzivně na výlety po různých čtvrtích, zákoutích vně města a Prahu jsem si tak znovuobjevoval. Takže, když se to otevřelo, už jsem to měl s Prahou vlastně srovnané a mohl jsem se víc soustředit na práci.

Předtím jsi byl šest let v ostravské Aréně, teď jsi šestým rokem v Činohře. Netlačí tě zase potřeba se někam posunout?

Už se mi to třikrát v životě protočilo. Vyrůstal jsem v Ostravě, kde jsem žil do osmnácti let a studoval jsem tam konzervatoř, pak jsem byl sedm let v Praze na DAMU, pak šest v Ostravě hrál a teď jsem zase sedmým rokem v Praze. Už jsem byl víc doma v Praze i v Ostravě a ještě nedávno jsem měl dojem, že se to ustálilo někde napůl. Ale co si budem povídat, začíná převládat Praha.

Ale pořád se cítíš Ostravákem?

Rozhodně. To je zažrané někde uvnitř.

V minulé sezoně jsi ztvárnil hlavní roli v inscenaci Farářův konec a teď se chystáš na další hlavní roli, Jerolima v Tulipánové horečce. V obou případech to jsou postavy, které klamou svoje okolí a něco předstírají. To skoro přestává vypadat jako náhoda…

No nevím, co si z toho mám vzít. (smích) Hraju buď podvodníka na dobré straně síly, anebo podvodníka na té horší straně síly, což bude Jerolimo v Tulipánové horečce. Ale mně tyhle podivné motivace a překvapivá východiska přijdou strašně zajímavá. Rád je ztvárňuji a odpovídám si na otázky, co k tomu ty postavy vede. Jaká je ta startovní pozice, než se někdo zrovna tohle rozhodne udělat. Ať už je to spíš nešťastný, pokorný člověk, nebo jen šejdíř do morku kostí.

Kostelník ve Farářově konci se ve své situaci ocitl trochu omylem. Dalo by se najít nějaké ospravedlnění i pro Jerolima?

Asi v nějakém odrazu od rozežranosti světa. Když to vezmu hodně zeširoka, tak si dokážu představit, že se někdo podívá doleva, doprava a řekne si: „Tak jo, tak já přebírám otěže a všechno to vytřískám zpět a oberu vás všechny. Tenhle rozjásaný, uhýkaný, cynický, nefér svět stejně na nic jiného nečeká. Já mu udělám to samé, co dělá všem ostatním, a vysměju se mu do ksichtu.“

Na prvních zkouškách jsme narazili na to, že to je vlastně Pikaro, hrdina, který je tak trochu darebák a zároveň mu trochu fandíme. Možná bychom si v nějaký moment mohli uvědomit: „Panebože, komu to fandím? Vždyť to je regulérní gauner.“ Ale upřímně řečeno, nemyslím si, že by šlo o zas takovou psychologii. Je to Everyman, archetyp. Tečka. Je takhle nastavený, chce to dělat a nijak se tím netrápí. Kostelník ve Farářově konci se celou tou situací a vlastním rozhodnutím trápí. V Tulipánové horečce není tahle rovina žádoucí, struktura té hry ukazuje principy podvodu a stádního chování, a to poměrně tlustě.

Je asi rozdíl i v tom, co ta role nabízí herecky. Kostelník je záhadná postava, která mi přijde, že vyžaduje trochu stažení. Zatímco u Jerolima můžeš naprosto vybalit veškeré svoje charisma.

To je na tom zajímavé, nejen ty charaktery jsou protipól, ale i styl hraní je. Tulipánová horečka půjde hodně ven a Kostelník jde naopak hodně dovnitř. To byla jedna z nejtěžších věcí, jak to celé ustát v tomhle klidu a zatažení. Měl jsem spoustu zkoušek, kdy jsem do postavy Kostelníka chtěl dávat a ukazovat z něj mnohem víc, než tam patřilo. A myslím, že Honzovi Mikuláškovi chvíli trvalo, než mě svým klidem a tichem přesvědčil o tom, že to je v pořádku takhle, že to stačí. Že o to víc ty prostředky musí být úsporné, koncentrované a zamířené, aby byly naplněné. Až pak jsem zjistil, že celý ten herecký detail postavy je možná v tom všem, co ta postava neudělá.

A teď se připravuješ na roli, do které se můžeš úplně obout…

Jo, a to je taky fajn. Člověk se může pustit ze řetězu a trošku si zablbnout, dost se na to těším. Kéž bych si to připomněl, až se budu uprostřed generálkového týdne vyšťavený hecovat, abych ze sebe tu energii vymáčkl, a nebude se mi chtít.

A je ti něco bližší, nebo se v něčem z toho ocitáš herecky častěji?

Mně každá takováhle stylová výzva přijde fajn a baví mě, že má člověk příležitost to v sobě měnit. Že obecně nehraju podobné postavy, charaktery. Teď mám příležitost zahrát si někoho, kdo je dost expresivní, chvástající se. Stejně jako mě tahle diverzita baví u dalších projektů. Třeba když člověk mění velkou scénu za menší. To mě dost občerstvuje a udržuje ve střehu.

Koneckonců teď si povídáme před zkouškou v A studiu Rubín. Kromě velkých scén si často vybíráš projekty v nezávislých divadlech. Je to tvoje bytostná potřeba?

Je. Já bych se jinak zbláznil. A to není vůbec nic proti oficiálním scénám ani Národnímu divadlu, ale tam se člověk potká zase s úplně jinou estetikou, převážně autorštějšími kusy, jiným okruhem kolegů a taky jiným stylem hraní. Je pro mě důležité vstupovat do těchto prostorů. Myslím tím prostorů hereckého vyjádření a intenzit. Menší scény jsou mnohdy jako lupa. I diváci jsou blíž a celé si to dohromady může dovolit být dramaturgicky strmější.

Ale i v Národním divadle se ti stane, že hraješ v inscenaci tak komorní a specifické, jako je třeba Privatizace…

No a díky bohu! Tyhle typy inscenací Národnímu divadlu dost sluší. Myslím si, že to má být odvážná platforma. A nejenom na Nové scéně, ale i v interpretaci dalších kusů. Máme ten luxus, že máme tak trochu krytá záda institucí, a kdo jiný než my by se tak měl snažit estetiku posouvat, a ne ji hladit po srsti?

Tendence k progresivní estetice se ale někdy setkávají s nepřijetím publika. Je to složité.

Bezesporu, ale já si tiše myslím, že v případě Národního divadla se „národ“ už od jeho založení tak trochu hádá, co se tam má vlastně uvádět a jak. I ta Smetanova Libuše byla tehdy pro mnohé špatně. Myslím si, že každá generace má mít právo na vlastní vyjádření, pojetí, přemýšlení, úhel pohledu i témata. To není žádný progresivní podvod ani schválnost na divácích nebo jakési záhadné tradici. Je to přece živá, pulzující a neustálá reinkarnace sebe sama. Divadla i doby.

Mimochodem, když jsme naťukli Privatizaci, je zajímavé, že to je další titul, který se spolu s Tulipánovou horečkou věnuje byznysu a velkým peněžním tokům. Což podle mě zní jako bytostně nedivadelní téma…

Privatizace je narozdíl od Tulipánové horečky dokumentární divadlo. Sice velmi podivné, snové, neuchopitelné, ale týká se reálné zkušenosti části obyvatelstva, která zažila kupónovou privatizaci – na začátku představení s diváky mluvíme napřímo a v reakcích je cítit, jak moc to v nich dýmí. Každý na to má nějaký názor a je to třaskavé téma. Což tedy finanční podvody, bubliny a různé prapodivné investiční rady, které na nás poslední dobou vykukují zpoza všech rohů, samozřejmě taky. Tulipánová horečka se pokouší ukázat princip stádního chování, zneužívání davové psychózy a mamonu, a to na modelu alegorie pokaženého města plného neřesti, kam přijede mástr podvodník a všechny místní podvodníky podvede na druhou. Je to takové schéma groteskní zkratky.

A rozdíl je i v tom, že je Tulipánová horečka komedie, což není žánr, ve kterém by ses v Národním divadle ocital zrovna často.

Víc se potkávám s tím, že hraju inscenace tragikomické. Mají rovinu, kvůli které humor není zadarmo, ale je tam nějaký dráp. Tohle mám rád – rád se na to dívám a rád s tím pracuju.

Ale zahrát napsaný vtip musí být taky pekelně těžké, ne?

No jasně. Taky se podle mě komedie a „humor“ nejhůř zkouší. Vojtěch Štěpánek, režisér a kamarád z Ostravy, říká: „Komedie v den premiéry má být ve stavu desáté reprízy.“ Musí být suverénní, nekompromisní, bez vnitřních otazníků. A samozřejmě je těžké vtipy vyrábět od nuly. V každém procesu chvilku trvá, než se na sebe lidi naladí a než se přestanou úplně stydět. Aby člověk neztrácel čas, je někdy třeba do toho skočit po hlavě, vůbec se nezaobírat tím, jestli nejsem náhodou trapný. Bojuju s tím pokaždé.

Mluvíme spolu zhruba ve třetině cesty mezi první čtenou zkouškou a premiérou. Jak na tom s Jerolimem jste? Už se sžíváte?

Čím dál tím víc. Na minulé zkoušce mi opět došlo, že – tedy není to zas takové světoborné zjištění, ono se to hodí vždycky –, že to prostě musím co nejdřív umět jako básničku a vládnout tím od začátku do konce. Když hrajete někoho, kdo se snaží podvést všechny a je o dva tři kroky napřed, nemáte vůbec čas nad tím přemýšlet. Je to jádro té postavy. Celé to jede na tom, že je někdo tak rychlý, chytrý a sociálně zdatný, že mu nestačíte. Síla, klid a elegance, které tam podle mě taky patří, se nabírají z téhle jistoty.

A ty sám se někdy přistihneš u toho, že máš tendenci se nechat vlákat do podobných, ne nutně finančních, pastí? Nebo jsi imunní?

Nikdo proti tomu není rezistentní. Teď se nebavíme o tom, že bych někde investoval miliony, ale říkat si, že se vás podvod nemůže dotknout, je přesně ten moment, kdy vás někdo sejme. Shodou okolností mi o prázdninách přišla večer do metra podvodná esemeska – poplatky České televize, splátku musíte zaplatit do půlnoci. A odhalil jsem to o chvilku později, než jsem měl, protože jsem na to klikl. Nic se nestalo, nikdo mi nic neukradl a všechno jsem vyřešil s bankou i policií. Varoval jsem před tím tolik kámošů, rodiče, ale sám jsem na to večer v metru, unavený po práci klik.

Ty se věnuješ nějakému bojovému umění, je to tak?

Už pár let trénuju thajský box. Samozřejmě s nějakými přestávkami a rozhodně nejsem žádný vrcholový sportovec s ambicí zápasit, ale už to pár let dělám a docela si tím čistím hlavu.

Připadá mi, že hodně promýšlíš svou energii a její rozložení, působíš jako vyrovnaný a dobrosrdečný člověk. Nemůže to tedy být tím thajským boxem jako takovým ventilem?

Je to jeden z nejtvrdších kontaktních sportů, pravda. Ale mám teda pocit, že úspěšně klamu tělem. – Jsme zase u těch podvodů, ale to není cílené! – Já jsem strašný nervák. Ne že bych byl agresor, ale nervák, neurotik a ADHD člověk prostě jsem. Drtivou většinu života jsem se přehrocoval různými impulzy, nespaním i prací. Ale učím se o sebe víc starat, protože – je to strašné slovo – už i trochu stárnu a cítím, že s energií potřebuju pracovat jinak. A snažím se taky svoje vnitřní problémy netahat do práce. Myslím, že tam fakt nepatří. Byť jsem samozřejmě měl obdobíčka, kdy jsem cíleně sahal po temnotách uvnitř a vodil jsem si je za ručičku na zkoušky, protože jsem měl pocit, že bez tohohle permanentního šklebu a temnoty kolem to nejde. Skoro až terapeuticky. Postupně se mi to snad podařilo oplotit a teď venčím tyhle energie jen v momentech, kdy si pro ně opravdu potřebuju sáhnout pro nějaký rozbitější prostor figury. Ale Tulipánová horečka rozhodně není ten příklad, Jerolimo je pořád ještě dost roztomilý podvodníček.

A zužitkoval jsi někdy nějaké zkušenosti z thai boxu v divadle?

Říká se, že na divadle je matoucí čas a že taková minuta dvě jsou na jevišti pocitově strašně moc. I v thai boxu jsou teda dvě tři minuty docela dost, ať už jde o sparing, nebo vydržet kolo na lapách. Když se někdy dívám na zápasy, uvědomuju si, že je to vlastně rituál a performativní akt. A když jsem v generálkovém týdnu párkrát už měl jazyk na vestě, byl unavený a naštvaný a nešťastný, napadlo mě, že když dokážu vydržet trénink thai boxu, kde šlapu vodu, vydržím do konce i tuhle dvanáctihodinovou svícenou zkoušku.

Ale nevím, jestli to snese nějaké větší srovnání. Kluci na thai boxu si ze mě dělají srandu: „A co dneska předstíráš?“ Nebo se ptají: „Co dneska? Sparuješ, nebo budeš ještě dneska někde mluvit?“ A když řeknu, že večer hraju nebo nahrávám audioknihu, nezbijou mě do hlavy a pošlou mě ťukat si do pytle. Jsou na mě hodní.

Takže doporučuješ?

Jo, já myslím, že je fajn si občas do něčeho praštit. Když si člověk vymlátí ruce do pytle, tak to čistí trošičku jinak než běh nebo plavání. I když i to je fajn.

Po premiéře Tulipánové horečky tě v listopadu ještě čeká účinkování ve scénickém oratoriu Proces Pelicot. Bude to nejspíš po mnoha stránkách náročný projekt, s jakým očekáváním do něj vstupuješ?

Náročný projekt to bezesporu bude a já jsem šťastný, že se ho můžu účastnit. Je ojedinělý tím, jak komunikuje téma opravdu hnusného mezilidského vztahového násilí a zneužití důvěry. Je strašně důležité tyhle věci artikulovat. Je to vystoupení z komfortní zóny a bude nám z toho běhat mráz po zádech. Určitě to bude na spoustu lidí moc, ale tohle je realita našich dní. Když mohla Gisèle Pelicot vydržet sedět u soudu a hodiny a hodiny poslouchat všechny explicitní výpovědi a obrazové záznamy zneužívání sebe samé, tak bychom to měli vydržet i my, kteří o tom „pouze“ podáváme zprávu nebo jsme toho oratoria účastni jako diváci. To je jeden z absolutních úkolů divadla – nastavovat i to strašně nepříjemné zrcadlo společnosti a za cenu zvednutého žaludku problémům hledět zpříma do očí a nechat je působit a pracovat a žít si vlastním diváckým životem.

Foto: Zdeněk Sokol