Giovanni Rotolo: Na jevišti je mi nejlépe

Od předávání Cen Thálie uběhlo jen pár dní. Už sis stihl uvědomit, že jednu z nich máš doma?

Myslím, že ještě úplně ne. Samozřejmě vím, že jsem cenu získal, a také si uvědomuji, jak je v České republice významná. Jsem za ni nesmírně vděčný, předtím jsem byl pětkrát v širší nominaci. Během slavnostního večera jsem prožíval velmi silné emoce, ale i když jsem v okamžiku vyhlášení věděl, co se děje, pořád jsem tomu tak docela nevěřil. Myslím, že jsem ještě nestihl všechny ty emoce skutečně vstřebat.

Když jsi začal zkoušet Lilioma, tušil jsi, že právě tahle role může být jednou z nejdůležitějších ve tvé kariéře?

Ano, už tehdy jsem si říkal, že by to tak mohlo být. Ale rozhodně jsem nepřemýšlel o Ceně Thálie. Ten balet mě stál tolik energie a úsilí, vyžadoval ode mě úplně všechno, fyzicky i psychicky, že jsem na nějaká ocenění vůbec nemyslel. Teprve po premiéře a několika reprízách mi někteří lidé začali říkat, že za Lilioma určitě dostanu Thálii. Ale ani potom jsem se tou myšlenkou příliš nezabýval.

Liliom je charismatický a přitažlivý, ale zároveň dokáže být krutý a ubližovat lidem kolem sebe. Co pro tebe bylo při zkoumání jeho charakteru nejtěžší?

Některé stránky jeho osobnosti jsem už potkal v jiných rolích. Je to ale nesmírně vrstevnatá postava, která během příběhu prochází mnoha různými životními situacemi a emo­cio­nální­mi stavy. Nejtěžší bylo najít mezi nimi rovnováhu. Nejsnazší pro mě byly okamžiky, kdy je Liliom zranitelnější a laskavější. Myslím, že to je bližší mé vlastní povaze. Ve chvílích, kdy se z něj stává sebevědomý macho, který dokáže být krutý nebo násilný, jsem musel čerpat ze zkušeností s předchozími rolemi. Zároveň jsem ale nechtěl nic opakovat, Liliom není Stanley Kowalski, Valmont ani Oněgin. Každý z nich je úplně jiný člověk a já jsem musel najít Liliomovu vlastní osobnost.

V jednom z předchozích rozhovorů jsi řekl, že při dějových baletech si představuješ, jako by tě celou dobu sledovala filmová kamera. Že nesmíš ani na okamžik vystoupit z postavy. Je to u Lilioma ještě náročnější?

Věřím, že od prvního okamžiku, kdy vstoupíš na jeviště, až do poslední chvíle musíš být svou postavou. U Lilioma je to ovšem mnohem složitější s ohledem na délku představení. Vyžaduje to obrovské soustředění a schopnost udržet koncentraci po celou dobu. Z emocionálního hlediska je pro mě nejtěžší závěr. Po tak dlouhé cestě, kterou společně s postavou projdu, přichází nesmírně silný okamžik. Často se na konci představení rozpláču, protože se ve mně odehrává tolik emocí a vnitřních konfliktů. Technicky je pro mě naopak nejnáročnější závěr prvního jednání. To trvá přes hodinu, odehrává se v něm spousta věcí, je tam mnoho duetů a interakcí s ostatními postavami.

V posledních letech jsi vytvořil řadu výrazných, často velmi komplikovaných postav. Josef K., Stanley Kowalski, Šahrijár, Monsieur G. M., Liliom… Přitahují tě takové role?

Ano, právě proto, že jsou komplikované. A také jsou nejnáročnější. Když vyjdeš ze školy a začínáš kariéru, chceš samozřejmě tančit klasický repertoár. Jsem moc rád, že jsem tu možnost měl. Ale u princů nenacházíš stejnou radost z hledání charakteru. Princ musí být krásný, laskavý, vznešený, musíš být skvělým tanečníkem... Jenže jako postava je často vlastně dost prázdný. Mě baví hledat nové charaktery a role, které pro mě budou výzvou. A Liliom takovou výzvou rozhodně byl. Zároveň je na naší profesi nádherné, že na jevišti můžeme být někým úplně jiným, než jsme ve skutečnosti.

Letos ses vrátil také k Josefu K. v Bigonzettiho baletu Kafka: Proces. Tančíš ho už od premiéry v roce 2019. Je tvůj Josef K. dnes jiný než tehdy?

Určitě. Především jsem nesmírně vděčný, že tuto roli mohu stále tančit. Maura Bigonzettiho mám moc rád jako člověka i jako choreografa. V jeho choreografiích se cítím svobodně. Myslím, že miluje individualitu a osobnost tanečníků a dovoluje jim, aby se skutečně vyjádřili, aniž by měli pocit, že se musejí vejít do nějaké přesně vymezené škatulky. Proces si mě podmanil od samého začátku. Za ty roky jsem vyrostl jako člověk, získal nové životní zkušenosti a ty do role přirozeně vstupují. Když jsem Josefa K. letos znovu tančil, cítil jsem rozdíl oproti době před dvěma lety, a ještě větší oproti době premiéry. Jsem expresivní tanečník, ale někdy si musím dávat pozor, abych toho nevyjadřoval až příliš. Tentokrát jsem se proto snažil svůj projev trochu ztlumit. Ale každé představení je jiné. Záleží na tom, jak se zrovna cítím – to se do výsledku vždycky nějak promítne.

Proměňují se také moji taneční partneři a partnerky. Když se po letech znovu setkáme na jevišti, reagujeme na sebe trochu jinak než dřív. Nedávno jsem například znovu tančil s Miho Ogimoto, která už před několika lety ukončila taneční kariéru, ale stále se dokáže na jeviště vrátit a být nádherná. Byl to neuvěřitelný okamžik, najednou jsem měl pocit, jako bych se vrátil v čase.

K tvým velkým rolím patří také Oněgin. Co pro tebe znamená možnost vrátit se k ní po letech?

Mám z ní obrovskou radost. Upřímně jsem si nebyl jistý, jestli si Oněgina ještě někdy zatančím. A stejně jako u Josefa K. jsem zvědavý, jak se v něm projeví to, že jsem mezitím získal další zkušenosti a jako člověk vyrostl. Hodně záleží také na partnerce, protože Oněgin je především příběhem vztahu mezi Oněginem a Taťánou. S Ayou Okumurou byl ten příběh jiný než s Miho Ogimoto a s další partnerkou bude zase odlišný. Právě na to se moc těším.

Vedle velkých dějových baletů ale tančíš také například Balanchinovo Who Cares? nebo Kyliánovo 27’52” v programu Avant-Garde. Co tě přitahuje na baletech, které nemají konkrétní příběh?

Přestože dávám přednost celovečerním dějovým baletům, mám abstraktní choreografie moc rád. Miluji také moderní a současný tanec. I v abstraktním baletu se ale snažím najít svůj vlastní příběh. Pomáhá mi to dát každému pohybu nějaký důvod. Věřím, že každý pohyb musí něco vyjadřovat. To je můj způsob tance. Samozřejmě vycházím také ze stylu choreografie a hudby. Who Cares? má jazzový, americký charakter, který souvisí s Balanchinovým světem. Kylián je zase úplně jiný vesmír, s nádhernou kvalitou pohybu. Jeho díla v sobě často nesou témata života, smrti, lásky a všeho, co člověk prožívá.

Dokážeš po náročném představení nechat svou postavu v divadle, nebo si ji odnášíš domů?

To je pro mě velmi těžké. Vlastně se mi skoro nikdy nepodaří nechat představení úplně za sebou. Snažím se totiž na jevišti odevzdat všechno, a když mám za sebou náročnou roli, často pak cítím vnitřní prázdnotu. Paradoxně to pro mě signalizuje, že se představení povedlo. Pokud takový pocit nemám, může to znamenat, že něco nebylo podle mých představ. Tenhle stav si pak nesu po zbytek dne, někdy i další den nebo dva. Nejtěžší je to právě po Procesu a Liliomovi. Emoce, kterými procházejí tyto postavy, se totiž stávají také mými emocemi. Skutečně je prožívám, a proto mě jejich příběhy tolik vyčerpávají.

Co ti potom pomáhá vrátit se do běžného života? Vím, že jsi dřív rád maloval a kreslil. Zůstalo ti to?

Ano, maluji pořád moc rád. A také píšu, nedávno jsem si dokonce pořídil starý psací stroj. Když potřebuji trochu uvolnit myšlenky, sednu si a píšu o svém každodenním životě, o tom, co se mi přihodilo. Je to způsob, jak ze sebe dostat emoce, někdy i ty temnější. A jinak si rád pustím dobrý film nebo seriál. To mi také pomáhá na chvíli odsunout všechny myšlenky stranou.

Kdo tě zná, tak tuší, že máš velmi blízko k módě. Odkud se ten zájem vzal?

Módu jsem miloval vždycky. Maminka se krásně oblékala a myslím, že právě od ní jsem získal vkus. Mám rád Armaniho, jeho klasickou eleganci a střihy, ale jinak mě přitahuje hlavně vintage móda, staré obleky. Nesleduji tolik trendy, spíš si vytvářím vlastní styl. A přiznávám, že jsem trochu shopaholik! (smích)

Na Cenách Thálie jsi zaujal outfitem od Jana Černého a jeho značky Jan Société. Jak tato spolupráce vznikla?

Původně jsem chtěl obléct hedvábné sako, které jsem dostal v Kambodži od sestry tamního krále. Pak ale přišel nápad oslovit českého návrháře. Do ateliéru Jana Černého jsem dorazil pouhé dva dny před předáváním. Zpočátku jsem měl obavy, jeho streetový styl je dost odlišný od toho mého. Nakonec jsem ale objevil nádherné oversize sako a skvěle střižené kalhoty. Chtěl jsem něco jiného než klasický oblek s kravatou. A Jan byl navíc nesmírně milý.

Co o tobě vědí kolegové, ale diváci by to do tebe možná vůbec neřekli?

Že dokážu být docela blázen! (smích) Když se s někým cítím opravdu dobře a uvolněně, projeví se i tahle moje stránka. Jinak myslím, že diváci mě pravděpodobně vnímají spíš jako vážného člověka. Zároveň ale hodně potřebuji čas pro sebe. Miluji společnost blízkých přátel, ale stejně rád jsem sám. Samota mi dává prostor přemýšlet a je mi v ní dobře.

V Národním divadle už prožíváš šestnáctou sezonu. Co je na tobě ještě pořád italského a co už je trochu české?

To je těžká otázka, protože se vlastně necítím příliš jako Ital. Možná by ses měla zeptat ostatních, co na mně považují za italské! (smích)

Ale asi bych řekl laskavost a přátelský přístup k lidem. To podle mě k italské povaze patří a myslím, že tyto vlastnosti mám i já.

A co je na mně českého? Nevím, jestli se ti tahle odpověď bude líbit, ale myslím, že jsem se stal trochu chladnějším člověkem. Pořád jsem velmi citlivý a emocionální, ale na některé situace reaguji jinak než dřív. Jsem díky tomu silnější. Podle mě za to mohou především životní zkušenosti, ale také můj partner Francesco (Scarpato, sólista Baletu ND – pozn. red.). Je velmi silný a nenechá se ničím srazit, ať se mu stane cokoli. Já jsem takový dřív nebyl. Jenže když se necháš vším srazit, nedostaneš se z toho tunelu ven. Propadáš se níž a níž. Musíš dokázat reagovat na to, co ti život přináší. A Francesco mi v tom velmi pomáhá.

Kde se tedy dnes cítíš doma?

V Praze. Ze svého prvního domova jsem odešel už ve čtrnácti letech, protože jsem chtěl následovat svou vášeň. Vlastně si myslím, že jsem měl štěstí, že jsem odešel, protože prostředí, ve kterém jsem vyrůstal, bylo tehdy dost uzavřené a nevím, jestli bych mohl dokázat to, co dělám dnes, kdybych tam zůstal. Když přemýšlím o domově, dětství patří Apulii, místu, odkud pocházím. Dospívání zase Florencii, kde jsem studoval a připravoval se na profesionální kariéru. A pak přišla Praha. Tady jsem našel své nejbližší přátele, svého partnera a místo, kam patřím. Takže dnes považuji za svůj domov Prahu.

A co ti teď, po všech těch náročných rolích a čerstvě získané Thálii, dělá největší radost?

Jeviště. To je místo, kde je mi nejlépe. Před představením se můžu bát, cítit úzkost nebo nervozitu, ale když vstoupím na jeviště, je to ten nejkrásnější pocit.