Atmosféra ve mně zůstává víc než samotné role. Činohra ND gratuluje Vladislavu Benešovi

Napadlo tě v roce 1983, když jsi nastu­poval do Činohry ND, že tu strávíš víc než čtyřicet sezon?

V Národním divadle jsem hrál v už jako malý kluk. Dokonce ještě s Eduardem Kohoutem. Janě Hlaváčové jsem hrál malého syna. Že budeme kolegové mi ani nepřišlo na mysl. A stalo se. Pamatuju si ten okamžik, kdy jsem poprvé vstupoval do zrekonstruované historické budovy ND, úplně náhodně jsme se tam potkali s Vaškem Postráneckým. Tak jsme se na sebe podívali, pohladili kliku u vstupních dveří, udělali křížek – a vešli jsme. Ale neuvažoval jsem, na jak dlouho to bude, spíš jsem přemýšlel, jaké to bude.

Na prknech ND jsi vytvořil více než sto rolí, je nějaká, na kterou vzpomínáš obzvlášť často?

Právě proto, že jich je tolik, se těžko vybírá. Každá měla „svoje“. Spíš vzpomínám na atmosféru – při zkouškách, před představením, během představení i po. Divadlo začínalo už panem vrátným, jak říkal Werich, „dobrý divadlo se pozná podle vrátnýho“. Atmosféra ve mně zůstává víc než samotné role.

Jsi mistrem psychologického realismu, se schopností vystihnout přesvědčivě vnitřní stavy postav. V posledních letech ses ovšem objevil i v několika experimentálnějších projektech – Nová krev, Experiment myší ráj nebo 100 songů. Bavily tě i tyhle „necharakterní“ role?

To není pravda, že byly „necharakterní“ – například v inscenaci Experiment myší ráj jsem ztvárnil velmi charakterní myš!

Aktuálně zkoušíš roli Geerarta v Tulipánové horečce. Co tě na téhle postavě či tématu hry nejvíc zajímá, vzrušuje, nebo dokonce provokuje?

Takhle o tom zatím nepřemýšlím. Momentálně jde nejvíc o souhru, je to svým způsobem kolektivní záležitost. A komedie vyžaduje, aby celý strojek šlapal jak švýcarské hodinky. Ne aby herec jen smečoval, ale taky dobře nahrál!

Tvůj hlasový projev je velmi charakteristický, nejen melodickým zabarvením, ale i dikcí a schopností vyjádřit jemné nuance textu. Využil jsi někdy sametovosti svého hlasu v běžném životě?

Třeba že by mi díky sametovému hlasu prodala prodavačka vypečenější housku? (smích) Občas chtějí ode mě lidé slyšet konkrétní větu, například – a to bych opravdu nečekal – větu „Harry, jdu do baráku!“ z filmu Sám doma. Prý je to kultovní hláška.

V jednom rozhovoru jsi řekl, že při dabingu není tvým cílem jít nad ztvárňovaný charakter nebo na sebe strhávat pozornost, ale plně se do postavy vžít, pochopit její motivace a interpretovat ji zevnitř. Do kterého herce se vžíváš obzvlášť rád – a proč?

S dabingem jsem začínal už jako malý v seriálu Bella a Sebastián, takže těch dabovaných herců a rolí byla spousta. Nedá se říct, že bych měl jednoho vysloveně oblíbeného. Ale když jde o dobrého herce a dobré situace, tak se, samozřejmě, dabuje mnohem lépe. Jak se říká – když je v umění devět pater, tak to člověku voní. Daboval jsem Jeana-Louise Trintignanta, kterého mám velmi rád. On byl v hraní velmi úsporný. Dokonce jsem se s ním měl sejít i na večeři, bohužel z toho sešlo, protože kvůli nemoci nepřijel. Měl jsem rád i dabování Tonyho Shalhouba v seriálu Můj přítel Monk nebo Bryana Cranstona v Perníkovém tátovi, což jsou naprosto rozdílné, až opačné úkoly. Je to pestrost hereckých individualit, charakterů a žánrů.

Velmi výraznou a zapamatovatelnou roli jsi ztvárnil v inscenaci Hordubal. Tak mě napadá – i vzhledem ke kulatým narozeninám – souhlasíš s ústředním mottem „Chlap je mlád, dokud něco začíná!“?

Trefila ses! Tuhle větu jsem říkal s potěšením a souhlasím s ní. Je fajn, když z jedné věty pochopíš, co, proč a jak! Mám rád repliky, které jsou jednoduché, vtipné, moudré a vydají za monolog. Můžu se vrátit ještě k první otázce?

Samozřejmě!

Chlap je mlád, dokud něco začíná, a sezona je úsek v roku, kdy se něco děje. Takže já mám za sebou vlastně sedmdesát sezon. (smích).