Do repertoáru se vrací balet Oněgin

Čajkovského hudba se zdá být s příběhem Evžena Oněgina spojena téměř neoddělitelně. V případě baletu Johna Cranka to sice platí, ovšem poněkud jinak. V celé inscenaci totiž nezazní jediný takt ze skladatelovy opery. Partituru sestavil Kurt-Heinz Stolze výhradně z jiných Čajkovského skladeb a vedle známějších děl, jako jsou Roční doby, Francesca da Rimini nebo koncertní duet Romeo a Julie, sáhl i po méně známých klavírních skladbách či hudbě z opery Střevíčky. Řadu původně komorních děl nově instrumentoval, některá upravil nebo propojil, a výsledná hudební koláž přesto s Crankovou choreografií souzní natolik přirozeně, jako by byla od počátku komponována přímo pro ni.

Stolze využívá návraty hudebních leitmotivů a tento princip je důležitý i pro samotnou choreografii. Cranko v průběhu tří jednání opakovaně pracuje s určitými obrazy, situacemi i pohybovými motivy, jejich původní význam však pokaždé posouvá. Nejzřetelněji je tento způsob vyprávění patrný ve vztahu Taťány a Oněgina.

Poprvé se Taťána s Oněginem setkává na zahradě u svých rodičů, kam jej přivádí Lenskij. Ještě předtím si Taťána se svou sestrou Olgou hraje se zrcadlem – podle staré věštby v něm mají spatřit svého budoucího milého. Zatímco Olga zahlédne přicházejícího Lenského, před Taťánou se objeví dosud neznámý Oněgin.

Zrcadlo se znovu objevuje hned v následujícím obraze v Taťánině ložnici. Po setkání s Oněginem píše dívka milostný dopis a usíná. Z odrazu před ní vystupuje vysněný Oněgin a následuje rozsáhlý duet, v němž on její lásku opětuje.

Právě Taťánin sen patří k místům, kde Cranko Puškinovu předlohu výrazně mění. Sen románové Taťány rozhodně není romantickou představou naplněné lásky. Bloudí v něm zasněženou krajinou, pronásleduje ji medvěd, ocitá se mezi fantastickými příšerami a celý výjev končí předobrazem pozdější tragédie, kdy Oněgin zabije Lenského. Cranko tuto temnou a symbolickou pasáž nahrazuje scénou, jež mnohem přímočařeji zachycuje Taťáninu zamilovanost a především její představu o muži, kterého ve skutečnosti téměř nezná.

Oněgin ze snového pas de deux proto není Oněginem, s nímž se Taťána před chvílí setkala v zahradě. Jeho chlad a nezájem mizí a na jejich místo nastupuje vášnivý partner, který dívčiny city bezezbytku opětuje. Rozdíl mezi představou a skutečností se ukáže už následujícího dne.

Ani slavná konfrontace nad Taťániným milostným dopisem neprobíhá u Cranka tak, jak ji známe z Puškinova románu. V něm Oněgin sice Taťánu odmítne, její upřímné vyznání jím však pohne a při následném setkání se k ní nechová bezcitně. Cranko situaci výrazně vyostřuje. Oněgin vrátí Taťáně dopis během oslavy jejích narozenin a nakonec jej přímo před ní roztrhá.

Pro jevištní vyprávění je takové gesto podstatně čitelnější než dlouhá Oněginova promluva, současně však proměňuje i samotnou postavu. Crankův Oněgin působí tvrdší a jednoznačnější než jeho literární předobraz. Podobným způsobem choreograf upravuje také okolnosti konfliktu s Lenským. Zatímco Puškinův Lenskij doručí výzvu k souboji prostřednictvím sekundanta, v baletu hází Oněginovi rukavici přímo během oslavy. Taťána s Olgou jsou následně přítomny i samotnému duelu, ačkoli v románu se jej neúčastní.

Crankovy zásahy mají jasnou divadelní logiku. Děj se koncentruje do několika vypjatých situací, které lze vyjádřit pohybem, a zároveň vznikají motivy, s nimiž může choreograf dále pracovat. Roztržený milostný dopis se tak po letech objeví znovu – jen v rukou někoho jiného…

Mezi druhým a třetím jednáním Crankova baletu uplyne deset let. Oněgin po dlouhém cestování přijíždí do Petrohradu a na plese svého známého Gremina znovu potkává Taťánu, nyní Greminovu manželku. Tentokrát je to Oněgin, kdo se zamiluje a kdo následně píše dopis.

Změnila se také Taťána. Cranko ji ostatně oproti Puškinovi posouvá výrazněji do centra celého příběhu. Zatímco v románu zůstává hlavním hrdinou Oněgin, v baletu se Taťána stává postavou s nejvýraznějším vývojem a její proměna do značné míry určuje dramatickou stavbu díla.

Ještě před závěrečným setkáním Taťány s Oněginem se potřetí vrací také zrcadlo. Taťána v něm tentokrát zahlédne přicházejícího Gremina. Stejný obraz, který na počátku předznamenal její setkání s Oněginem a ve snové scéně otevřel prostor její milostné fantazii, je nyní spojen s mužem, za něhož se provdala. Zrcadlo tak pokaždé zachycuje Taťánu v jiné životní situaci – od očekávání přes sen až k rea­litě jejího manželství.

Nejvýraznější paralelu s minulostí představuje závěrečné pas de deux. Cranko do něj přenáší pohybové motivy ze snového duetu prvního jednání, stejné figury a gesta však zasazuje do zcela odlišné situace. To, co bylo původně Taťáninou představou, se po letech skutečně odehrává. Oněgin, který její lásku kdysi odmítl, se k ní nyní upíná se stejnou naléhavostí, jakou jsme předtím viděli u Taťány.

Je v tom jedna z nejtragičtějších ironií celého baletu. Oněgin nakonec skutečně odpovídá představě, kterou si o něm vytvořila mladá Taťána, jenže ji naplňuje s desetiletým zpožděním. Taťána jej stále miluje a Cranko v závěrečném duetu nechává její rozhodnutí dlouho otevřené. Nakonec však Taťána zůstává věrná Greminovi a Oněginův dopis roztrhá stejně, jako kdysi on roztrhal její.

Zrcadlení obou situací tak není přesné. Rozhodnutí Taťány není odplatou. Stejné gesto uzavírá dvě rozdílné situace a především dvě různé životní etapy.

Podobným způsobem pracuje v závěru také Stolzeho hudební dramaturgie. Hudební materiál z Čajkovského koncertního duetu Romeo a Julie, který doprovázel Taťánin sen, zazní i v posledním pas de deux, tentokrát v sousedství dramatické Francescy da Rimini. Pohyb i hudba tak připomínají první setkání ústřední dvojice ve chvíli, kdy už jsou jeho někdejší přísliby nedosažitelné.

Cranko při převodu Puškinova románu mnohé zjednodušil, jiné situace naopak vyhrotil a několik důležitých momentů vytvořil zcela nově. Jeho Oněgin díky tomu získal pevnou dramatickou strukturu, v níž se jednotlivé obrazy navzájem připomínají a komentují. Divák na konci sleduje gesta, pohyby a situace, které už jednou viděl, jejich význam se však spolu s Taťánou a Oněginem změnil. Závěr baletu je srdcervoucí: oba hrdinové už konečně vědí, co k sobě cítí, ale možnost, kterou před lety zahlédla Taťána v zrcadle, patří minulosti. 

Foto: Serghei Gherciu, Martin Divíšek