Pélleas a Melisanda

O inscenaci

Sbor Národního divadla
Orchestr Národního divadla

To, co pro malířství znamenají jména jako Monet, Renoir nebo Odilon Redon, je Claude Debussy v hudbě. Jeho skladby plné imaginace, pestrých barev a prchavých atmosfér stojí na rozhraní dvou epoch – romantismu a moderního umění, vlastně tuto hranici přímo samy spoluvytvářejí. Stejně jako hudba a celé umění procházelo na přelomu 19. a 20. století převratnými změnami, procházela jimi i opera.

Průkopníci moderní hudby – jako Debussy nebo Stravinskij – k ní měli poněkud rezervovaný vztah a váhali, jak se k této „zastaralé formě“ vůbec postavit. Řada Debussyho pokusů o operu skončila nezdarem a dokončit se mu podařilo pouze jedinou. Je jí dnes již ikonická adaptace činohry belgického symbolisty Maurice Maeterlincka Pélleas a Melisanda. Debussyho zhudebnění nejde tradiční cestou velkých operních gest a efektů, nýbrž dává přednost intimnímu hudebnímu dramatu, v němž se rozhodující věci dějí mezi řádky – v náznacích, mlčení a jemných, symbolických detailech. Příběh s atmosférou středověké legendy či dokonce pohádky pojednává o vztahu dvou mužů – staršího a mladšího – k jedné ženě opředené mnoha tajemstvími.

Důležitější než vyprávění děje je tu ale ústřední téma nemožnosti skutečného porozumění mezi postavami, které se míjejí, mlčky se milují a zároveň si zůstávají cizí. Debussyho hudba tento svět mistrně dokresluje: plyne jako řeč sama, bez tradičních árií a v proměnlivých orchestrálních barvách, které vytvářejí atmosféru snu, ticha a napětí. Právě v této zdrženlivosti spočívá její síla.