Že šaty dělají člověka, je okřídlené rčení. A je v něm taky trochu zachycená podstata divadla. Nemusejí to být ani celé šaty, někdy stačí i jeden silný atribut, aby se herec nebo herečka před očima změnili v někoho docela jiného. Převleky, iluze, tvarování reality, to všechno má divadlo zapsané v DNA. Asi není potřeba zvlášť zdůrazňovat, že takové proměny jsou efemérní a povrchové, zkrátka jenom na oko.
Ovidiovy Proměny, které umělecké duo SKUTR v únoru uvede ve Státní opeře a jež jsou, jak ostatně ve vynikajícím profilovém rozhovoru s Kateřinou Kubák Prášilovou říká Lukáš Trpišovský, v jistém smyslu základním textem naší kultury, vyprávějí o transformacích jiného druhu. Ať už jde o příběhy, v nichž z půdy povstává člověk, nebo takové, v nichž se naopak lidé proměňují v kamení a skály, jedna věc je stejná: nemění se jen vzhled, ale sama povaha věcí a lidí, jejich charakter a často i materie. Ovidiovy proměny jsou dokonalé, takové, jaké žádný převlek neudělá. Co z toho plyne? Že šaty možná dělají člověka, ale nemění jeho podstatu. Je nebezpečné myslet si, že je to jinak – pokud tedy nejsme na divadle.
Proměnám všeho druhu jsme se rozhodli zasvětit i únorové číslo časopisu, který právě držíte v rukou. Bára Truksová se zamýšlí nad tím, jestli je strach v pohádkách motorem změn, nebo spíš nástrojem k udržení statu quo – a jak je to v baletní pohádce o Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku. Martina Kinská zase přináší text o bájném Baronu Prášilovi, muži s nepolapitelnou fantazií, který je předobrazem nadcházející premiéry Laterny magiky. A Alena Zemančíková ve svém fejetonu zprostředkovává jedno téměř magické tříkrálové setkání.
Tím zajímavé čtení nekončí. Mám velkou radost, že Katka Hanáčková pro časopis pohovořila se světoznámým choreografem Jiřím Kyliánem, jehož dílo 27’52” uvede Balet ND v březnu. Operu čekají v rychlém sledu dvě premiéry děl Richarda Wagnera – Zlato Rýna následované Parsifalem. Zařadili jsme proto také obsáhlý blok, v němž Iva Nevoralová poutavě přibližuje kontext vzniku druhého jmenovaného a Jitka Slavíková se věnuje pražské wagnerovské tradici, zejména jeho uvádění v Novém německém divadle. Oba texty jsou skvělým materiálem, který umožňuje přiblížit se této komplikované, ale fascinující osobnosti.
Milé čtenářky, milí čtenáři, co říci závěrem? Dobré čtení a – nevěřte lhářům ve fraku. Leda že by se před vámi proměnili v kámen.
Sdílet na sociálních sítích
