Bavme se o… Frankensteinovi!

Měli jste už někdy možnost navštívit zkušebnu Stavovského divadla? Obrovský půdní prostor se střešními okny a pianinem, kde se konají zkoušky činoherního souboru? S lektorkou doprovodných programů ND+ Danielou von Vorst a programem Bavme se o divadle se to může podařit příště i vám.

Je první středa nového roku, mrzne až praští a před služebním vchodem do Stavovského divadla postává skupinka čtrnácti lidí, účastníků setkání Bavme se o divadle. Tentokrát jsme se sešli ke společnému zhlédnutí představení Frankenstein. Výstupem po schodišti až nahoru do zkušebny, kde jsme se měli setkat kromě lektorky i s dramaturgyní Ninou Jacques, jsme se alespoň trochu zahřáli. Na stolech ve zkušebně ležely talířky se sušenkami a dva výtisky textu Hedy Gablerové, na kterou si diváci musí počkat do letošního března. Zřejmě se tu už pilně zkouší.

Nálada mezi účastníky je příjemná, převládá zvědavost, co setkání s dramaturgyní před představením a dokonce i po něm přinese. Na úvod jsme měli jedním slovem vyjádřit, co nás napadne, když se řekne Frankenstein. „Děs, temno, stvoření nové bytosti, nestvůra, film na Netflixu…“ Poté nám dramaturgyně krátce shrnula, co je vedlo s režisérkou Petrou Tejnorovou k výběru románu ze začátku 19. století a jakým způsobem se ho rozhodly převést na jeviště. Opustily kdysi zažité představy hororu a kladly důraz na původní text, na svět spisovatelky Mary Shelley.

Dozvěděli jsme se, že návrhy scény musely být hotové a odevzdané do výroby zhruba deset měsíců před premiérou, zatímco konečnou podobu dění na jevišti tvořily autorky inscenace společně s herci až během zkoušení. Všichni se sešli nad textem hry a nad rozsáhlými prameny o autorce i době vzniku románu. Předem nebylo dané přesné rozvržení textu mezi herce, hledal se klíč k vyprávění příběhu, k postupnému předávání si slova mezi třemi vypravěči. V knize i hře jsou jimi polárník Walton, Viktor Frankenstein a jím stvořené monstrum. Během zkoušení tak vykrystalizovala konečná podoba inscenace a na tu jsme se teď všichni těšili. Prošli jsme podzemím divadla a vyšli přímo v prostoru bufetu pro diváky, kde jsme se znovu sešli po představení, abychom se mohli vrátit do zkušebny na druhou část diskuse.

Během představení jsem přemýšlela o tom, kdo je vlastně hlavní postavou, zda Frankenstein, stvořitel monstra, nebo bezejmenné monstrum samotné. Komu je věnována větší pozornost? Viktoru Frankensteinovi, který stvořil nový „život“, ale okamžitě se vyvázal ze zodpovědnosti za svůj čin a ponechal monstrum zcela opuštěné, nebo je pozornost zaměřena na znetvořeného bezejmenného jedince, který touží po uznání své existence a po přátelství? Jakou roli hraje ve společnosti touha člověka zapsat se do historie lidstva, ať už jako dobyvatel severního pólu Walton, nebo „stvořitel“ nového života Frankenstein? A proč hrají mužské postavy polárníka a vědce ženy-herečky?

Po představení nás čekalo opět setkání na zkušebně a reflexe viděného a zažitého. Nejprve jsme si ve dvojicích sdělili krátké postřehy z představení. „Který okamžik se vás nejvýrazněji dotknul? Jaké paralely s dnešním světem vás napadaly? Jaký obraz vám zůstal otisknutý v paměti?“ podněcovala lektorka k přemýšlení nad představením. Někomu se vryl obraz živlů promítaný na pozadí, někomu domek stojící na jevišti, jinému scéna s hrobem a mrtvou matkou či srdceryvný obraz zrození monstra z jeho vlastního pohledu.

Během setkání jsme překvapivě zjistili, že představení lze hodnotit i beze slov. Stáli jsme v kroužku, lektorka nám kladla otázky a my jsme svoje odpovědi vyjadřovali pohybem. Jiná skupina dotazů se týkala toho, jak blízké nám byly jednotlivé postavy. Uprostřed zkušebny stála židle, která postupně jednotlivé postavy ze hry zastupovala a my se přibližovali a oddalovali v závislosti na našich sympatiích k tomu kterému hrdinovi. Pohyb účastníků směrem k židli hovořil jednoznačně, že nejbližší nám byl netvor, výtvor Frankensteina. Dramaturgyně nás upozornila na to, že bychom neměli zapomínat na to, že zabíjel. Nelze bohužel říci, co přesně v tolika z nás vzbudilo sympatie k monstru. Zda jeho počáteční vytrvalá snaha najít porozumění, přátelství a své místo ve společnosti, nebo ztvárnění role Petrem Vančurou.

Diskuse mezi námi diváky a dramaturgyní Jacques řídila lektorka von Vorst tak, že jsme se všichni mohli cítit uvolněně a příjemně. Dostali jsme se i k detailnějšímu popisu práce při vzniku inscenace, k informacím o přístupu režisérky k tvorbě i k tomu, proč bylo ve hře zmíněno zmenšení ledovce, na němž se potkaly postavy v závěru příběhu.

Je deset hodin večer, venku stále pořádně mrzne, všichni se balíme do kabátů a odcházíme domů. Jak velká zima asi panovala na ledovci při setkání polárníka Waltona s Frankensteinem?

Foto: Archiv ND