Fejeton: Večer tříkrálový aneb Cokoli chcete

Na Tři krále výprodej v nákupních centrech vrcholí, výlohy hlásají už i slevy ze slev. U výstupu z metra stojí tři asi tak čtrnáctiletí králové, vystrojení v županech a ozdobení papírovými korunami, a celkem lhostejně drží kasičku. Nezpívají, ostatně bych chtěla vidět teenagera, který by zpíval koledu čelem k valícímu se davu. Něco bych jim dala, ale skoro všechno platím kartou a v hotovosti mám jenom pětistovku. Tolik jim dát nechci. V nákupním centru, chrámu konzumu, stojí také Tři králové: jsou syntetičtí, kývají se a vyzpěvují elektronickým hlasem. Jejich posláním není koledovat, ale povzbudit lidi k velkému utrácení. Nakoupím v potravinách, zaplatím kartou a jedu domů. Z té pětistovky neutratím nic.

Dveře do domu otevřu elektronickým čipem, zavolám výtah, vyjedu do svého patra, odemknu spojovací dveře, kterým říkám katr a přesně takovou funkci plní, vejdu do chodby, z níž vedou po obou stranách dveře do celkem deseti bytů. Odemknu ten svůj a jsem doma. Je zataženo, v pět odpoledne úplná tma. Po sídlišti Tři králové nechodí, jako chodili Mikuláš s čertem a andělem, marně vzpomínám, kdo mi vlastně nalepil na futro černou nálepku s bílými písmeny K+M+B a s letopočtem 2022. Sklidím adventní věnec, ohořelý do mrtě a seschlý na troud, a pak už si jen čtu u rádia. Někdo zvoní, jdu otevřít a za dveřmi…!

Za dveřmi stojí drobná černoška. Má teplé zimní boty, ale jen lehkou větrovku, krátkou sukni, plátěnou tašku a nesrozumitelně šeptá.

Jak se sem dostala? Přes den neustále cirkulují děti, ale večer už cizí návštěvník musí zvonit dole, ohlásit se, být vpuštěn za pomoci bzučáku, vyjet výtahem a znovu zvonit u katru. Když někdo zvoní přímo u dveří, bývá to sousedka nebo správce, který přišel měřit teplo či vodu. Doručovatelé si nás už dávno volají dolů.

Ale teď tady stojí drobná černá žena a gesty naléhavě prosí, aby se mohla umýt. Jednu ruku má oteklou, snad vinou zlomeného zápěstí. Nemůžu se s ní domluvit žádnou evropskou řečí a nechci, aby sousedé koukali, jak se mezi dveřmi dohaduji s neznámou návštěvnicí, tak ji pozvu do předsíně. Znovu mě prosí, aby se mohla umýt, ačkoliv není špinavá ani zanedbaná, její naléhání proto nechápu, ale uvěřím jí. Pustím ji do koupelny, dám jí čistý ručník, svléká se v předsíni, a tak vidím její tělo, sportovní, samý sval, vůbec není sešlá, ale ani už není mladá. Vidím na jejím krku plastové pouzdro na šňůrce, sundá si ho až v koupelně a hned poté, co vyleze z vany, si je ještě mokrá zase navlékne. Pomůžu jí s utíráním, jednou rukou jí to nejde, namažu jí oteklý hřbet dlaně konopnou mastí. Je mi jasné, že v šatech, ve kterých přišla, jí musí být zima, najdu pro ni spodní prádlo a teplé vlněné šaty s rolákem (ještě že člověk nedokáže vyhodit, co je mu těsné), ukazuji na svém mobilu, jestli nepotřebuje někam zavolat. Nepotřebuje. Když jí podám židli, aby si mohla v klidu natáhnout teplé punčocháče (které mi taky už nejsou), udělá dětské gesto, které znamená spánek. Nakloní hlavu a opře si ji o sepjaté ruce. To ne, leknu se, ale nedám to najevo, to bych o ní musela vědět víc, nějak se s ní domluvit. Ale cítím, jak se můj vztah k ní mou vlastní dobročinností lepší a jak mi na ní s každou další darovanou věcí víc záleží. Rozhodnu se dát jí tu pětistovku, kterou jsem upřela lhostejným koledníkům v metru. Očividně si není vědoma kupní síly té bankovky, zastrkává si ji pod pouzdro od mobilu, na jehož displeji čtu biblický úryvek o narození Páně v němčině a pokyn Zadejte PIN. Dole zeleně svítí slovo AMEN.

Vyhrabu ještě rukavice a šálu, ze které si žena zručně uváže na hlavě africký uzel. Ze své tašky mi nabízí plechové náušnice, třpytivou kosmetickou etuji, šminky. Přendává si věci do kabely ode mě, tmavě modré s logem Metropolitní univerzity. Na dně té její, teď už prázdné, zůstala jedna kostka maggi, mezizubní kartáček a nedopalek cigarety. Nechci nic z těch třpytek, natřu jí obličej krémem a pošlu ji do mrazu. Ne bez výčitek, ale nevím, co jinak a lépe. Ven z domu se dostane.

Myslím na ni celou noc. Je to prostitutka, kterou si sem přivezl kunčoft a ona mu utekla? Nebo ji vyhodil a zranil jí při tom ruku? Množství šminek a laciných ozdob by prostituci nasvědčovalo, i skutečnost, že s sebou nemá nic praktického. Nemluví žádnou evropskou řečí: není to nakonec zavržená africká královna? „Odrchaná královna“ jako v herecké scéně z Hamleta, „jak bosá běží, s hadrem místo koruny?“ A kde se vzala u mých dveří? V domě o jedenácti patrech, zabezpečeném jako pevnost? Kolikátého že je? Šestého ledna? Vědí vůbec slovutní znalci Písma, kdo byl ten „černý vzadu“?