Je večer, slunce už dávno zašlo a dítko chce přečíst „ještě jednu“. Rodič váhá, zda tato pohádka není pro potomka příliš temná. Možná by bylo lepší sáhnout po něčem bezpečnějším, po příběhu, kde se nikdo neztratí, nikdo se nebojí a nic zlého se nestane. Jenže právě tady se skrývá paradox pohádek: bez strachu by vlastně nefungovaly.
Pohádky nejsou vyprávěním o světě, kde je všechno v pořádku, ale o světě, který se musí vypořádat s tím, že se něco pokazí. A právě strach je prvním signálem narušeného řádu – reakcí na zlo, které do příběhu vstupuje. V baletu Slunečník, Měsíčník a Větrník se to stane hned na začátku: princ Jan je unesen, rodiče nejsou přítomni, bezpečí domova mizí. Zlo vstupuje na scénu nenápadně, ale rozhodně. A bez něj by se příběh nikdy nerozběhl. Zlo je zde hybatelem děje, strach jeho důsledkem – má moc paralyzovat, udržet status quo. Ale v pohádkách se vždycky najde někdo, pro koho je strach naopak impulzem k tomu, aby začal přetvářet stav věcí a dobro mohlo nakonec zvítězit.
Čeho se v pohádkách, kde je zlo obvykle personifikované, vlastně bojíme? Nejděsivější jsou mnohdy postavy, jejichž skutečná podoba je dlouho neznámá. To se objevuje i v moderních příbězích, připomenout můžeme Saurona, lorda Voldemorta, Nočního krále či Daleky. Pohádky cílené na nejmladší diváky ale většinově dávají strachu tvář a jméno. Díky tomu se s ním dá zacházet: lze mu čelit, obejít ho, přelstít nebo ho porazit. V Slunečníkovi, Měsíčníkovi a Větrníkovi získává strach konkrétní podobu právě skrze Triglava – bytost, která neútočí jen silou, ale i klamem. Dokáže se vydávat za zachránce, narušuje jistoty a jeho schopnost balamutit svádí hrdinky z jejich cesty. Právě tahle ambivalence je pro pohádkové zlo typická: nejnebezpečnější bývá tehdy, když není na první pohled rozeznatelné.
Z antropologického pohledu pohádky plní hned několik funkcí zároveň. Slouží k zábavě, předávají hodnoty, upozorňují na společensky nežádoucí chování – a zároveň fungují jako ventil. Umožňují prožít strach, vztek nebo úzkost v rámci příběhu, který má jasný řád a směřování. Aby tento rámec fungoval, není možné zlo omlouvat či psychologizovat, musí být patrné, proti komu se vymezujeme. Tvůrci baletu Slunečník, Měsíčník a Větrník tuto logiku respektují a otevřeně přiznávají, že bez pořádného padoucha by příběh ztratil tah i smysl.
Strach jako vyprávěcí princip
V tradiční lidové pohádce má strach navíc jasně strukturovanou roli. Ruský folklorista Vladimir Propp v roce 1928 popsal, že děj se vždy rozjede ve chvíli, kdy dojde k narušení běžného řádu: únos, ztráta, zakletí, porušení zákazu. Právě tento moment vidíme ve Slunečníkovi v čisté podobě – bezpečí je narušeno a hrdinky jsou nuceny čelit svému strachu, opustit známý svět. Zlo zde není jen překážkou, ale hybnou silou příběhu. Bez nebezpečí by nebylo putování, bez rizika by nebylo proměny.
Pohádky však nejsou neměnným materiálem a způsob, jakým v nich strach funguje, vždy závisel na tom, kdo a proč je zaznamenával. Božena Němcová pracovala s lidovým vyprávěním jako s živou a proměnlivou látkou: pohádky literárně tvarovala, zjemňovala jejich rytmus a kladla důraz na psychologii postav i na možnost návratu k harmonii. Ve Slunečníkovi vidíme, že strach funguje především jako zkouška, kterou lze překonat díky vytrvalosti, chytrosti nebo pomoci druhých. Naproti tomu Karel Jaromír Erben přistupoval k lidovým příběhům přísněji a systematičtěji – jako k záznamu kolektivních mýtů a hlubších úzkostí. Jeho svět je osudovější a méně shovívavý; strach v něm není jen výzvou, ale někdy i neodvratným důsledkem lidského selhání.
Podobné rozdíly najdeme i v evropském kontextu. Bratři Grimmové ve svých raných sbírkách neuhýbali před syrovostí a krutostí lidových verzí. Smrt, trest i fyzické násilí zde plní jasnou výchovnou funkci: svět má svá pravidla a jejich porušení nese následky. Teprve pozdější vydání pohádky „učesávala“ pro dětské publikum. Hans Christian Andersen naopak vytváří autorské pohádky, v nichž se strach často proměňuje v existenciální smutek, samotu nebo pocit nepatřičnosti. Zlo nebývá jen vnější hrozbou, ale vyrůstá zvnitřku postav – a dobrý konec je spíše křehkým příslibem než jistotou.
Balet I Slunečník, Měsíčník a Větrník (Haruka Iguchi a Kristina Kornová) – foto: Serghei Gherciu
Kdy se smějeme děsu
Jedním z klíčových rozdílů vnímání strachu je to, kdo se vlastně bojí. Dětský divák přichází do příběhu bez větší distance. Prožívá strach přímo, tělem, instinktivně. Neřeší motivace zla ani jeho symboliku – zajímá ho, zda se hrdinovi podaří uniknout, zda bude zachráněn unesený princ, zda se svět vrátí do rovnováhy. Pohádka pro něj funguje jako intenzivní emoční zkušenost, v níž se napětí střídá s úlevou. Dospělý divák se naopak dívá s odstupem. Vidí konstrukci příběhu, rozpoznává archetypy, čte nadsázku i ironii. Strach už pro něj nebývá čistě děsivý, ale často se mísí s pobavením. A právě tady se otevírá prostor pro humor a grotesku jako most mezi oběma světy. Slunečník, Měsíčník a Větrník Viktora Konvalinky a Štěpána Benyovszkého s touto dvojí perspektivou pracuje velmi vědomě: zatímco děti sledují dobrodružství plné ohrožení a záchrany, dospělí se mohou bavit tím, jak si inscenace s pohádkovým žánrem pohrává.
Grotesknost zde neoslabuje zlo, ale mění způsob, jakým je vnímáno. Triglav je zábavný, teatrální, místy až směšný záporák – a přesto zůstává skutečně nebezpečný. Jeho posedlost nesmrtelností a neomezenou mocí ho vede k vraždění, manipulaci i cynickému klamu. Smějeme se mu, ale zároveň víme, že jeho činy mají fatální důsledky. Humor zde funguje jako maska, nikoli jako omluva.
Tento princip má v pohádkové tradici hluboké kořeny. Smích byl vždy jedním ze způsobů, jak se s děsem vyrovnat. Groteskní čerti, přehnaně teatrální obři nebo směšní padouši umožňovali dětem i dospělým udržet si odstup, aniž by se museli strachu vzdát. Zlo se tak stávalo snesitelným, ale nikoli neškodným. Smích a děs zde existují vedle sebe, nikoli proti sobě. Balet tuto dvojznačnost ještě posiluje. Tělesná nadsázka, přehnané pohyby, práce s rytmem a tempem proměňují hrozbu v obraz, který je zároveň napínavý i zábavný. Divák se směje – a zároveň cítí napětí. Pro dospělého je to připomínka, že zlo se často neprojevuje jako monstrum, ale jako charismatická, svůdná a vtipná postava.
Na děti má groteska jiný účinek. Pomáhá udržet strach v mezích, aby nepřerostl v ochromující děs. Směšnost záporáka dává odvahu – pokud se mu lze zasmát, lze ho také porazit. Pohádka tak nepředstírá, že zlo neexistuje, ale ukazuje, že není všemocné.
Možná právě v této kombinaci – vážného tématu a lehkého, místy rozpustilého tónu – tkví síla naší inscenace. Pohádka zůstává plná zla a ohrožení, ale baletní jazyk ji otevírá publiku napříč generacemi. Děti sledují příběh, dospělí jeho ironickou konstrukci. A oba si z hlediště odnášejí totéž: zkušenost, že strach lze sdílet, proměnit a nakonec i překonat.
Možná právě proto pohádky – a jejich jevištní podoby – potřebujeme i v dospělosti. Připomínají, že strach není selháním, ale signálem. Že temnotou se dá projít, pokud máme kam směřovat. A že dobrý konec není popřením toho, co bylo předtím – ale jeho důsledkem. Trocha tmy tak není na škodu. Naopak. Bez ní by svět pohádek zůstal podezřele plochý. A bez zkoušky odvahy by vítězství nemělo žádnou váhu.
Foto: Serghei Gherciu
Sdílet na sociálních sítích
