Zlato Rýna: Poslední inscenace Štefana Margity

Po neuvěřitelných pětačtyřiceti letech strávených na operních jevištích celého světa se tenorista Štefan Margita rozhodl rozloučit s náročným divadelním provozem. Učiní tak ve svém milovaném Národním divadle v chystané inscenaci Wagnerova Zlata Rýna, která bude mít premiéru 12. a 15. února. Publiku se tím otevírá jedinečná příležitost vidět a slyšet Štefana Margitu v roli vychytralého Logeho, s níž slavil úspěchy v mnoha prestižních operních domech světa, mimo jiné i v Metropolitní opeře v New Yorku.

Konečně mám příležitost se vás zeptat, kolik jste za svůj život vypil syrových vajec?

Ani jedno.

Máte tedy jinou metodu, jak si udržet hlas?

Správnou pěveckou techniku. (Odmlčí se.) Žádná jiná medicína neexistuje. Mít dobrého pedagoga a zpívat vždy to, co odpovídá vašemu hlasu. Nesmíte se předbíhat. Začátečník, který zpívá Wagnera, velice brzy skončí. Jak hlásal pan dirigent Košler: „Mozart, Mozart, Mozart!“

Vy jste se Mozarta něco nazpíval!

To máte pravdu. Nejdříve jsem s panem dirigentem Košlerem nastudoval Dona Ottavia, pak Ferranda v Così fan tutte a Tita. Kdykoliv jsem zpíval něco jiného a přišel pak na hodinu k paní profesorce Milušce Fidlerové, slyšel jsem od ní: „Á, budeme vylehčovat. Takže Mozart!“ Jak já už ho nenáviděl! Ale na árii Dona Ottavia Il mio tesoro, tam se ukáže, nakolik je hlas v pořádku, protože když nedokážete vylehčit koloratury, zkrátka je nezazpíváte.

Velkou mezinárodní kariéru vám ale zajistily janáčkovské role.

Koncem devadesátých let se mě ujala agentura Mariana Horaka, Slováka, který emigroval do Švýcarska a léta vedl v Curychu agenturu Caecilia. Slyšel mě zpívat v Praze, když jsem dělal Lenského v Evženu Oněginovi, a dostal mě do angažmá v opeře v Basileji. Tam mi nabídli Nápoj lásky, La traviatu a podobné role. Po jednom představení jsme šli na večeři a on mi říká: „No, jsou dvě možnosti. Buďto tě budeme zastupovat, nebo ne.“ „A na čem to závisí?“ ptám se ho a on na to: „Pokud chceš dělat italský repertoár, zastupovat tě nebudeme, protože na to máme italské hlasy. Ale pokud budeš zpívat slovanský repertoár a později možná Wagnera, můžeme o tom mluvit. Ale jako pěvce italského repertoáru tě neprodáme.“ A měl svatou pravdu. Nikdy jsem nebyl „italský hlas“. Takže jsme začali Mozartem, hostoval jsem v Berlíně, ve Stuttgartu…
Poslechl jsem je.

Co to znamená být „italský hlas“? Musíte být Ital?

To určitě není podmínkou. Například Petr Dvorský Ital nebyl, ale měl vyzpívané bel canto. Nebo Gábi Beňačková. Jde o barvu hlasu. Petr a Gábi tohle naprosto splňovali a udělali na tom kariéru, i když Gábi pak hodně zpívala také Janáčka, Dvořáka a Smetanu. Petr později nastudoval Lacu v Její pastorkyni a samozřejmě zpíval Jeníka, ale jinak český repertoár nedělal. 

Za vaší kariérou hodně stál bývalý dramaturg Opery Národního divadla Pavel Eckstein. To je obrovsky zajímavá postava, o které se prakticky nemluví. Jak na něj vzpomínáte?

Velice dobře, protože kdykoliv jsem měl něco zpívat, vždycky jsem mu zavolal a mnohokrát se ozvalo: „To tedy v žádném případě nedělej.“ Nebudu jmenovat zpěváky, kteří ho neposlechli, a dnes už nezpívají. Bohužel. A byly to nejkrásnější hlasy Národního divadla. Pamatuji si, jak jsem ho pozval do Paříže na Prokofjevovu Vojnu a mír, to byla krásná produkce, kterou režírovala Francesca Zambello. Po premiéře vtrhnul do mé šatny a zvolal: „Štefane! Opera žije!“ Na to nikdy nezapomenu. Když jsme pak odcházeli z divadla, stál tam můj agent a pan Eckstein mu říká: „Mám už pro Štefana další roli. Logeho.“ V té roli mě ale bohužel nikdy nezažil, poprvé jsem ji zpíval v roce 2008 v San Franciscu. Když jsem ji začal studovat, zavolal jsem Evě Randové, která měla s Wagnerem ohromné zkušenosti, jestli by mi nepomohla. Sehnala úžasného klavíristu a opravdu týdny jsme na Logem pracovali. Sanfranciskou insce­naci opět režírovala Francesca Zambello, se kterou jsme se znali z Paříže, a ona mi tu roli tak krásně postavila, tolik mi herecky pomohla! Byl z toho obrovský úspěch, vyšly fenomenální kritiky a přišel Houston, Chicago, Metropolitní opera, Mnichov, Berlín, Amsterdam, Dallas… Jedna nabídka za druhou.

Wagnerův svět vám tedy otevřela žena. S jakou emocí jste do něj vstupoval?

Po první zkoušce si mě zavolala a řekla: „Vezmeme si prvních deset stránek a přelož mi německý text do angličtiny.“ Což bylo velice těžké, protože je to psané ve staré němčině. Když jsem jí to všechno vysvětlil, řekla: „Jo, takto je to naprosto v pořádku, takže vycházej z textu, nic neměň a jen přidej to svoje. Znáš Ioana Holendera?“ To byl tehdejší ředitel Vídeňské státní opery. „Znám.“ „On je Loge. Hraj jeho!“ A měla pravdu!

A kdo je tedy Loge?

Milý podvodník. „Jsi šílený, ale milý podvodník, kterému všichni musí uvěřit. Musíš se stát miláčkem večera!“ říkala mi Zambello. A kdekoliv jsem pak tu roli takhle hrál, měla úspěch.

Na druhou stranu na konci, a podle mě velmi vážně, Loge znovu zopakuje slib, který dal dcerám Rýna, že jim vrátí jejich zlato.

No, je to podvodník! Zambello vymyslela jednu úžasnou věc. Měl jsem takový kožený kabát, do kterého jsem si na začátku schoval smlouvu, a na konci představení, když jsem zpíval „Ihrem Ende eilen sie zu“ (Spěchají ke svému konci), jsem tu smlouvu vytáhl a před publikem ji spálil. S tím se zavřela opona a lidé zůstali úplně v šoku.

Co Loge spaluje?

Všechno, co nasliboval! Loge spustí lavinu lží a už od začátku ví, že nic z toho, co slíbí, se nikdy nesplní. To on Wotana navede s prstenem, a když ho pak Wotan získá, vysmívá se mu, protože dobře ví… „Skutečně si myslíš, že budeš šťastný?“

(Oba se odmlčíme.)

No, je to taková otravná postava.

Otravná, ale herecky se dá krásně zpracovat.

V dalších dílech Prstenu se už ale Loge neobjeví.

Škoda. Bylo by hezké udělat ještě nějaký ten podraz. (Usmívá se.) Hodně jsem o té roli diskutoval s Heinzem Zednikem, který zpíval Logeho opravdu ve stovkách představení, a on mi stále říkal: „Lidé musí mít pocit, že Loge je taková sviňka, ale tak milá, že se jí všechno odpustí!“ Taky to tak cítil. Zpíval Logeho ve slavné bayreuthské inscenaci Ringu Patrice Chéreaua, která byla ve své době vybučena, a dneska je to jedna z nejslavnějších produkcí Prstenu, která kdy vznikla.

Zažil jste vy nějakou inscenaci Zlata Rýna, která vám úplně nesedla?

Asi nejhorší byla ta v Amsterdamu, kde nás navlékli do japonských kostýmů. A vysloveně nehezká, kterou nechápal absolutně nikdo, byla v Houstonu, kde jsem celý večer jezdil na segwayi!

Myslíte inscenaci Carluse Padrissy s těmi jeřáby?

Ano. Nedovolil mi tenkrát z toho segwaye vůbec slézt! Na chvíli bych to chápal, ale celý večer? V chicagské inscenaci, kterou režíroval David Pountney, jsem také přijel na kole, ale pak jsem si s tím kolem pohrával: lezl jsem na něj, dělal s ním kolečka, nebo když bylo na jevišti zlato, tak jsem okolo něj jezdil a vždycky jsem si něco ukradl do kapsy. Pountney to vymyslel báječně!

Mrzelo vás, že jste si Logeho nikdy nezazpíval v Bayreuthu?

Mrzelo, protože se o tom už dokonce jednalo. Pamatuji si, jak tehdy Eva Wagner volala mé agentuře: „Pracujeme na tom, aby se sem Štefan dostal jako Loge.“ Ale nevyšlo to.

V každém případě angažmá v Metropolitní opeře vám to jistě vynahradilo.

To je také zajímavý příběh. Recenze na Logeho byly opravdu fenomenální, ale Metropolitní opera se stále nehlásila, přitom jsme věděli, že chystá celý Prsten. Tehdy ovšem naštěstí vzali do Met produkci Z mrtvého domu Patrice Chéreaua a já se na to přesně pamatuji: na zkušebně byla projížděčka celé opery a najednou se tam objevil Peter Gelb, ředitel Met, společně s castingovým ředitelem, a druhý den mi volala agentura: „Jak jsi včera zpíval na zkoušce?“ „Co? Bylo to špatné?“ „No asi dobré, protože ti nabízí Logeho!“ Chtějí prostě hlasy slyšet naživo, což je dobře.

Tu inscenaci dirigoval Fabio Luisi, že?

Ano a bylo to těžké představení, protože jsem zpíval zavěšený na laně. Fabio je zvláštní. Víte o tom, že dělá parfémy? Tenkrát jsme zkoušeli a on mi nikdy nic neřekl. Snad jednou něco v tom smyslu: „Tady kdybys udělal pianko.“ A já jsem si pořád říkal: „Je to dobře nebo špatně?“ Pak přišly orchestrálky, skončila zkouška, všechny si nás zavolal a já jsem si myslel: „Tak teď snad konečně něco řekne!“ A on zase jen: „Tady bylo jedno místo, asi jsi špatně slyšel orchestr. Dávej na mě pozor, dívej se a nezpomaluj.“ A já pořád nevěděl. Přišla premiéra a já mám ve zvyku vždy na premiéře nosit sólistům a dirigentovi nějaký dárek. Koupil jsem mu dobré šampaňské, on tak na mě kouknul a řekl mi: „Jestlipak víš, jak geniální jsi Loge?“ A mně úplně spadla brada. „To jste mi teď neměl říkat, před premiérou!“ „Chtěl jsem ti to říct už dávno, ale nějak to nikdy nevyšlo.“ „Pořád jsem měl pocit, že něco není v pořádku,“ říkám mu. „Je to v pořádku.“ No a po letech se ozval a loni jsem s ním zpíval Logeho koncertně v Dallasu.

Mluvili jsme o režijních koncepcích, ale jací byli dirigenti, se kterými jste na Zlatě Rýna spolupracoval?

Ring podle mě nejlépe dirigoval v San Franciscu Donald Runnicles. Ten byl geniální. A pak Fabio Luisi. Fantastický je Simon Rattle, s tím jsem ale dělal Janáčka. A nesmím zapomenout na dirigenta, kterého dodnes miluji a nikdy na něj nezapomenu, a to byl Jirka Kout.

Vy jste ale také pracoval s Claudiem Abbadem. Jaký titul jste spolu nastudovali?

Z mrtvého domu. A víte, kdo v tom ještě tenkrát zpíval? Manžel Mirelly Freni Nikolaj Gjaurov.

To tedy musel být takzvaně mazec!

To byl těžkej „mazec“. Už zkoušky byly geniální. Abbado dával samozřejmě všem zpěvákům nástupy, ale jen do momentu, kdy přišla první orchestrálka a on řekl: „Od této chvíle se o vás nestarám, starám se o orchestr.“ Někteří jsme pak na prvních zkouškách dost plavali, ale zvládli jsme to! Prostě nedával nástupy.

Ani na představeních?

Ne. A pak ještě vzpomínám na Pierra Bouleze, který, a to bylo velmi zvláštní, se ke mně choval, jako by byl můj táta. Strašně dobře jsme spolu vycházeli. Když pak přišla nabídka přenést tuhle produkci z Mrtvého domu do Met, moc jsem ho přemlouval, aby jel, ale on už nechtěl. „Jsem už starý,“ říkal. „Nechci být tak dlouho pryč.“ Takže nakonec dirigoval Esa-Pekka Salonen. Hezky. Ale Boulez byl Boulez.

O Boulezovi ovšem někteří tvrdí, že to nebyl zrovna skvělý dirigent.

(Odmlčí se) Nástupy dával! Ale pracovat  s ním bylo geniální, a navíc to spojení Chéreau–Boulez. Fenomenální! Škoda, že jsme tenkrát ve Vídni odehráli tak málo představení. Jinak byla ale ta inscenace všude, od Aix-en-Provence přes New York až po Amsterdam, a všude měla velký úspěch. Nicméně já pořád tvrdím, že výtečná produkce Z mrtvého domu byla i tady v Národním divadle v režii Daniely Špinar. To byla opravdu skvělá inscenace s výborným dirigentem Robertem Jindrou. Škoda, že se nedostala do světa. Měla by úspěch.

Jaké to je, když člověk poprvé vstoupí do Metropolitní opery, nikoliv jako divák, ale jako angažovaný pěvec?

Samozřejmě splněný sen a ze začátku strach. Zažil jsem tam zkoušku na Zlato Rýna, kdy Donnera dělal už nevím kdo, ale zpíval dobře! A najednou se objevil Peter Gelb, udělal na něj takhle (ukazuje prstem) a on si vzal batůžek a už jsme ho nikdy neviděli.

Až tak?

Až tak. A nikdy jsme se nedozvěděli, proč. Druhý den už za něj měli náhradu. V Met funguje jedna zvláštní věc. Všude na světě existují tzv. vývěsky, že zachraňujete představení. Tam ne. Prostě zpívat v indispozici je vaše riziko a vy se musíte rozhodnout, zda ho podstoupíte, nebo ne. Je to ale také jediné divadlo, které nedělá vědu z toho, když odřeknete představení. Nepřemlouvají vás. Samozřejmě jsou nachystaní covers, kteří ale většinou nezpívají. Seženou jiného hosta, zvučné jméno, které vás zastoupí. A zažil jsem i představení, kdy Alberich pouze hrál a v portále zpíval jiný zpěvák.

Jaký je rozdíl mezi Met a La Scalou? Tedy kromě diváků házejících rajčata.

Velký. V Met berou jako samozřejmost, že si vážíte toho, že tam jste. V La Scale za angažmá očekávají, že jim budete líbat ruce a nohy. A začíná to už u vrátného. Už on se tak chová. Z čehož občas vznikají problémy. Zažil jsem, jak Patrice Chéreau vyhodil ze scény celý sbor, protože mu sboristé na zkoušce řekli, že nebudou zpívat naplno, a odešli přesně v jednu hodinu, dvě minuty před koncem opery. Stačil jen říct: „Ale vždyť ta opera už bude končit!“ Stejně odešli. Tak je pak nechal zpívat za scénou, což se jim samozřejmě nelíbilo. Mně se zase nelíbilo, když jsem slyšel sprostá slova, kterými uráželi Janáčka.

Opravdu?

Opravdu a hodně. A to jsem se ozval: „Co byste říkali vy, kdybych sprostá slova, kterými častujete Janáčka, použil na Pucciniho nebo Verdiho?“ A jejich odpověď zněla: „To nelze, protože to je krásné zpívání.“ Prostě nemají tuhle hudbu rádi. Ještě Káťu jakž takž snesli, to byla ta nádherná Carsenova inscenace ve vodě. Ale nejhorší situaci kolem Janáčka jsem zažil v Palermu. To jsem myslel, že nás mafie po představení odstřelí. Rychle se vytrať nějakým hereckým východem! Tam se zavřela opona a žádný aplaus! Vůbec nemohli pochopit, že lze takovou hudbu zpívat. Nebo když jsme hráli v Římě Vojcka. Odešli jsme z jeviště a už jsme se tam nevrátili. To byl pro ně úplný guláš!

Je nějaký dirigent nebo režisér, se kterým byste si Logeho ještě rád zazpíval?

Se Simonem Rattlem nebo Semjonem Byčkovem, se kterým jsem dělal svého vůbec prvního Lacu. Tenkrát ve Florencii jsme spolu strašně dobře vycházeli. Když jsem pak přijel zpívat Pastorkyni do Prahy, tenkrát ji dělal pan dirigent Bělohlávek, tak všechno, co mě Semjon naučil, se Jiří snažil odbourat. Je tam třeba místo, kde Laca zpívá: „Mohl jsi se přesvědčit, kterak ji lúbím,“ ve kterém mi Semjon říkal: „Tady si udělej pro mě za mě i hodinovou pauzu. Je mi to úplně jedno.“ Zatímco Jirka Bělohlávek to vůbec nechtěl. Prosil jsem ho: „Alespoň chvíli.“ „Ne, proč, jaký to má význam?“ V Pastorkyni jsme si s Jirkou nerozuměli, přitom jsme byli velcí kamarádi!

Jaký je to pocit, když si nesednete s dirigentem?

Příjemné to není. Nejdříve se snažíte nějak domluvit, ale když dirigent řekne ne, pak zbývá jediná šance – udělat to na představení, protože tam už vás dirigent nezastaví.

Udělal jste to někdy?

Udělal.

Komu?

Jirkovi Bělohlávkovi tady v Praze. Zazpíval jsem: „Mohl jsi se přesvědčit…“ on se na mě podíval, už zvedal ruce, že půjdeme dál, a já jsem nešel a pak jsem v pianku zazpíval „kterak ji lúbím“. Nikdy mi pak už na to nic neřekl.

Wagner napsal libreto Ringu v době, kdy dokončil svůj protižidovský pamflet Židovství v hudbě. Je podle vás z celé tetralogie cítit antisemitismus? Je Alberich archetypem Žida?

Je.

A vadí vám to?

Ne.

Proč ne?

Protože hudba mě v tu chvíli přesvědčí, že to musím přijmout. Jinak bychom Wagnera zkrátka nemohli hrát, protože v té hudbě je něco hitlerovského. Ale podívejte se třeba na Karajana, který měl, podle mého, k Hitlerovi skutečně velmi blízko, bylo to vidět i z jeho chování. Odpustíte mu stejně jako Wagnerovi, protože zvedne ruce a je to zkrátka geniální. Něco se děje, něco nádherného vznikne.

Aktuálně hýbe světem autentické nastudování Ringu Kentem Naganem, které vlastně absolutně popírá interpretaci známou z druhé poloviny 20. století. Jaký na to máte názor?

Když posloucháte staré nahrávky Wagnerových oper, tak opravdu slyšíte, že zpěv byl postaven na dikci. Slyšíte: „Bleibt!“ (Vyrazí poslední dvě souhlásky.) Ale ani Runnicles, ani Luisi už tohle nechtěli. „Už to nedělejme, je to zastaralé, zapomeňme na to,“ říkali. Chtěli, ať zpíváme. Stejně jako Semjon Byčkov, když jsme spolu dělali Lacu: „Zpívej ho jako Pucciniho,“ říkal mi. A já jsem poslechl.

V roce 1885 dirigoval českou premiéru Zlata Rýna ve Stavovském divadle tehdy pětadvacetiletý Gustav Mahler. Chtěl byste si zazpívat Wagnera pod jeho taktovkou?

No to tedy chtěl! Ale mám obavu, že už se mi to asi nesplní! (Směje se.) I když vlastně nevíme, jaké to tehdy bylo. Ale se Semjonem Byčkovem bych si ještě rád Logeho zazpíval.

Tak vyšleme vzkaz!

Semjone, vezmi si mě ještě někam na Logeho!

V připravované inscenaci Zlata Rýna v Národním divadle se chcete rozloučit s divadelní kariérou. Co se chystáte dělat?

Koncerty. I když mi stále chodí nabídky do opery. Kvůli třem až pěti představením mi už ale přijde zkrátka příliš namáhavé zkoušet dva měsíce. Chtěl bych se tedy s jevištěm rozloučit, a to rolí, která je mi jednou z nejbližších. A navíc v Národním divadle.

Co pro vás znamená Národní divadlo?

Hodně. Vzpomínám si na své první představení ve Státní opeře, zavolali mě na záskok do Oněgina. Přiletěl jsem z Košic, kde jsem tehdy působil. Pan režisér Jernek mi stihl jen říct: „Tady půjdeš zprava, tady zleva,“ a já jsem vstoupil na jeviště, které je tak čtyřikrát větší než to košické, a tam jsem se rozklepal.

Když teď budete mít více času, vrátíte se k fotografování?

Ne. Ale fotím rád!

A co fotíte?

Tak různě, když cestuji po světě. Hezké vzpomínky. (Odmlčí se.) Když o tom tak přemýšlím, možná by mě bavilo starat se o mladé pěvce.

V jakém smyslu?

Pomáhat jim dostat se do světa s využitím kontaktů, které mám, zařídit jim například předzpívání. Protože čím je člověk starší, tím víc by měl být s mladými lidmi.

To je krásná myšlenka. Vy jste ale také před časem založil Nadaci Hany Zagorové. Proč?

Než Hanka zemřela, desítky let se léčila na Karlově náměstí. Viděl jsem, jak se tam starali nejen o ni, ale i o další pacienty, protože jsem tam jeden čas prakticky bydlel. Říkal jsem si, že ti lidé si zaslouží obdarovat. A tak jsme založili nadaci na podporu Ústavu hematologie a krevní transfúze 1. lékařské fakulty. Na jednu věc jsem pyšný, a to že nežádáme peníze od lidí, ale dávám je tam sám. Zrovna včera jsem dělal jednu akci, dnes zpívám koncert a všechny honoráře posílám na konto nadace. Když pak nemocnice něco potřebuje a jsou na to peníze, koupí se to. Spousta lidí se hlásí, že něco pošlou, ale já nechci.

A není to škoda?

Myslím, že lidé mají dost svých starostí, a pokud je tu stále ta možnost, budu nadaci financovat i nadále sám. Určitě do ní půjde část výtěžku z květnového koncertu v O2 aréně, honorář z nějakého představení Zlata Rýna, stejně jako jsem to udělal, když se hrál Don Buoso.

Vyšleme tedy další vzkaz, ať se všichni ti, kteří chtějí tuto hezkou iniciativu podpořit, přijdou podívat na váš koncert nebo na představení v Národním divadle.

Budu se moc těšit!