Wagnerův odkaz v Novém německém divadle

„Wagner nebyl jen největším dramatikem všech dob, ale také největším divadelním režisérem a mimořádným znalcem lidských POVAH…,“ vzpomínal na Richarda Wagnera Angelo Neumann, od roku 1885 ředitel Stavovského a o tři roky později i Nového německého divadla v Praze, který sehrál klíčovou roli při prosazování Wagnerovy tvorby po Evropě.

V úvodu citovaný Angelo Neumann se s Wagnerovým operním dílem důvěrně seznámil během čtrnáctiletého angažmá ve Vídeňské dvorní opeře, jejímž sólistou byl od roku 1862. Wagnerova hudba jej hluboce oslovila natolik, že se brzy zařadil mezi skladatelovy nejvěrnější přátele i nejhorlivější šiřitele jeho uměleckého odkazu. To už kariéru sólisty vyměnil za dráhu velmi úspěšného divadelního impresária. V roce 1882 založil kočovnou divadelní společnost Richard-Wagner-Theater, pro niž zakoupil bayreuthský fundus včetně scénických dekorací, rekvizit a kostýmů navržených berlínským malířem a kostýmním výtvarníkem Carlem Emilem Doeplerem. Se svým wagnerovským inventářem, s vynikajícími pěvci, orchestrem, dirigentem Antonem Seidlem a s početným realizačním týmem pak objel všechna významná hudební centra v Evropě (Německo, Holandsko, Belgie, Rakousko-Uhersko, Itálie). Neumannova iniciativa tak sehrála při prosazování Wagnerovy tvorby po Evropě jednoznačně klíčovou roli. Sám skladatel si byl Neumannova osobního nasazení a bezvýhradné oddanosti dobře vědom. „Vyznačuje se nesmírnou energií a respektem k mé osobě,“ napsal o něm mj. bavorskému králi Ludvíkovi II. 30. 12. 1880.

Svou vášeň pro Wagnera Angelo Neumann pochopitelně přenesl i do svého pražského angažmá (1885–1910). Musíme ale zdůraznit, že půdu k šíření Wagnerova díla měl v Praze skvěle připravenou. Už v 50. letech, v době, kdy byl ředitelem pražského Stavovského divadla Johann A. Stöger a prvním kapelníkem František Škroup, se tuzemská metropole stala jedním z nejvýznamnějších wagnerovských center. Škroup, jehož dirigentských výkonů si vážil i Richard Wagner, uvedl v Čechách poprvé Tannhäusera (25. 11. 1854), Lohengrina (23. 2. 1856) a Bludného Holanďana (7. 9. 1856). Wagner zde měl nadšené obdivovatele na klíčových místech tehdejšího hudebního života, na konzervatoři (byl v osobním kontaktu s jejím ředitelem, skladatelem Janem Bedřichem Kittlem), v koncertním spolku Cecilské jednoty (s ředitelem Antonínem Aptem udržoval písemné kontakty), ve Stavovském divadle a také v tisku: odborní kritici v obsáhlých recenzích vysvětlovali nové kompoziční postupy Wagnerových oper.

Angelo Neumann, který se v roce 1885 stal ředitelem Stavovského divadla, měl tak na co navazovat. Wagnerovské směřování svých předchůdců ovšem podstatně rozšířil. Mohl se při tom opřít o několik faktů. Předně si do Prahy přivezl bayreuthský wagnerovský fundus. Za druhé: ještě před příchodem do Prahy obdržel od agentury Botz v Mohuči, zastupující Wagnerovy dědice, právo na výlučné provozování Wagnerových oper v Praze (výjimkou byl Lohengrin, kterého už v lednu 1885 nastudovalo Národní divadlo). A konečně: pro svou první sezonu ve Stavovském divadle získal jako kapelníka tehdy pětadvacetiletého Gustava Mahlera. Ten v prosinci 1885 představil v českých premié­rách Zlato Rýna (19. 12.) a Valkýru (20. 12.). Na divadelních cedulích sice jméno dirigenta podle tehdejšího úzu napsané nebylo, recenze v deníku Bohemia 22. 12. jej nicméně zmínila, byť jedinou větou: „Orchestr pod vedením pana Mahlera předvedl výtečný výkon.“

Wagnerovský kult pokračoval od roku 1888 i v nově vybudovaném Novém německém divadle (dnes Státní opera), jehož řízení převzal Angelo Neumann souběžně se Stavovským divadlem. Zatímco ve Stavovském divadle pokračoval v uvádění především běžného německého repertoáru, romantické a komické opery, singspielu a operety, do Nového německého divadla (NND) soustředil velké wagnerovské projekty a velké romantické a pozdně romantické tituly. Pro zahajovací představení nového divadla 5. ledna 1888 si symbolicky vybral Wagnerovu monumentální operu Mistři pěvci norimberští pod taktovkou Karla Mucka, svého kapelníka ze Stavovského divadla a nyní i NND, který byl respektován jako přední wagnerovský odborník (od roku 1901 působil v Bayreuthu). Do nové budovy Neumann zároveň převedl i další wagnerovské inscenace dosud spjaté se Stavovským divadlem. Už začátkem února zařadil na repertoár Bludného Holanďana a Tristana a Isoldu; krátce na to, od 11. do 17. února 1888, uvedl inscenace tetralogie Prsten Nibelungův z roku 1887, vše pod taktovkou Karla Mucka. Součástí Neumannovy wagnerovské dramaturgie byly také jarní a podzimní cykly Wagnerových oper.

Nové německé divadlo řídil Angelo Neumann s mimořádnou energií až do své smrti v prosinci 1910 a Praze nabídl více než 600 představení Wagnerových oper. Ve svých wagnerovských inscenacích záměrně kopíroval a uchovával styl bayreuthských představení. Není proto překvapivé, že dobový tisk označoval Prahu a Neumannovo Nové německé divadlo jako „Hochburg der Wagner-Pflege“ či „Zentrum der Wagner-Aufführung außerhalb Bayreuths“ (Bašta wagnerovské tradice či Nejvýznamnější centrum uvádění Wagnera mimo Bayreuth, pozn. red.). Praha tak byla za Neumannovy etapy vnímána jako „Bayreuth střední Evropy“.

Ve wagnerovské tradici pokračovali Neumannovi nástupci na místech ředitelů a operní šéfové v čele s rakouským skladatelem a dirigentem Alexandrem Zemlinským, který operu vedl v letech 1911–1927, a s maďarsko-americkým dirigentem Georgem Szellem, který zde působil v letech 1929–1937. Hned v prvních letech Zemlinského éry došlo k památné události. O půlnoci 31. prosince 1913 vypršela třicetiletá ochranná lhůta posledního Wagnerova jevištního díla, a Parsifal tak směl být veřejně uváděn i mimo Bayreuth. Týž den, 1. ledna, Parsifal zazněl v Barceloně, v Praze, Bologni, Berlíně, Budapešti, Římě a Vratislavi. V Novém německém divadle zvedl taktovku Alexander Zemlinsky v 16 hodin, v Národním divadle – aby byla naplněna dohoda o přednostním právu NND na německá díla – přistoupil Karel Kovařovic k dirigentskému pultu až v 18 hodin.

Už v posledních letech Neumannovy éry ustupovala bayreuthská popisnost modernějším scénickým a režijním ztvárněním. Ve 20. letech došlo k inspirativnímu setkání tří osobností, Alexandra Zemlinského s berlínským režisérem Franzem Hörthem a s brněnským rodákem a průkopníkem moderního jevištního výtvarnictví Emilem Pirchanem (v letech 1932–1936 byl kmenovým scénografem NND). Jejich nastudování cyklu Prsten Nibelungův v letech 1923 a 1924 se stalo mimořádnou uměleckou událostí. Hörth a Pirchan mohli v Praze využít tu nejmodernější techniku: od května 1923 mělo divadlo k dispozici kruhový horizont (20 × 40 m) se sofistikovaným osvětlovacím systémem, který vytvářel iluzi oblohy a nejrůznější optické efekty. Horizont byl poprvé zkušebně použit v Bludném Holanďanovi, plně však jeho možnosti vynikly až při nastudování Prstenu. „Jako kdyby nešlo o umělecké dílo, nýbrž o bezprostřední působení mýtu a přírody,“ napsal Felix Adler v deníku Bohemia 9. 10. 1923. Výtvarné a režijní řešení inscenace zůstalo základem většiny nových hudebních nastudování až do druhé světové války. Georg Szell kompletní tetralogiii uvedl mj. v roce dvojího Wagnerova výročí (1933). V Praze se naposledy k Prstenu vrátil Karl Rankl v rámci oslav 50. výročí otevření NND v lednu 1938. To už se blížil konec divadla.

Od 30. let 20. století začaly být Wagnerovy opery v Německu stále výrazněji zatěžovány ideologickými významy a postupně se stávaly nástrojem politické interpretace. Tento posun, úzce spjatý s dobovým výkladem německé identity a mýtu, zásadně ovlivnil způsob jejich inscenování i recepci. Ostatní evropská operní centra se s tímto pojetím vyrovnávala různými strategiemi – od vědomého distancování se od ideologických konotací přes snahu o jejich neutralizaci až po reinterpretace, které Wagnerovo dílo znovu zasazovaly do širšího kulturního a estetického kontextu. Wagner tak přestal být pouze skladatelem univerzálního hudebního dramatu a stal se ambivalentním symbolem, s nímž se evropské operní domy musely kriticky konfrontovat. Vedle této umělecké a interpretační roviny čelila někdejší celoevropsky uznávaná wagnerovská scéna Nového německého divadla ve 30. letech také stále tíživějším ekonomickým obtížím. Po nástupu nacismu v sousedním Německu začali české země opouštět zámožní němečtí židovští bankéři a podnikatelé – demokraticky smýšlející občané Československa, kteří dosud patřili k hlavním mecenášům divadla. Dne 26. září 1938, pouhé čtyři dny před uzavřením Mnichovské dohody, se padesátiletá existence Nového německého divadla završila. V květnu 2010 byla ve Státní opeře Praha, sídlící v budově někdejšího Nového německého divadla, instalována busta Richarda Wagnera jako připomínka historické kontinuity tohoto domu a významné role, kterou Wagnerova tvorba sehrála v jeho dějinách.

Foto: Archiv ND