Parsifal: Wagnerova cesta ke spáse

„Na Velký pátek mě probudilo zářící slunce, které vykouklo poprvé od doby, co jsme se nastěhovali do tohoto domu; naše zahrádka se zelenala, ptáci zpívali; konečně jsem se mohl posadit na balkóně a užívat si tolik vytouženého klidu. Prostoupen radostí jsem si najednou vzpomněl, že je Velký pátek, a připomnělo mi to, že už jednou mě podobné okázalé vytržení zasáhlo ve Wolframově Parzivalovi. Od svého pobytu v Mariánských Lázních, kde jsem koncipoval své Mistry pěvce a Lohengrina, jsem se touto básní nezabýval, ale dnes mě idealismus tohoto projektu zcela ovládl. Vycházeje z myšlenky Velkého pátku, rychle jsem vystavěl celé drama ve třech jednáních a na místě ho načrtl několika tahy,“ zavzpomínal ve svých pamětech na jeden z jarních dnů roku 1857 Richard Wagner (1813–1883). Usazen v domku pojmenovaném Asyl (Útočiště), jen pár stovek metrů od honosné vily své lásky a múzy Mathilde Wesendonckové a jejího manžela Otta, zažíval chvíle štěstí a příval nové energie.

Vraťme se ale hlouběji do minulosti, do onoho roku 1845, kdy se během léta při svém ozdravném pobytu v Mariánských Lázních Wagner seznámil s epickým dílem Parzival německého minnesängra Wolframa von Eschenbacha (1170–1220). „S knihou pod paží jsem se vydal do lesa, lehl si u potoka a bavil se ve společnosti Titurela a Parsifala.“ Tehdy ovšem jeho zájem upoutal Lohengrin, Parsifalův syn, na jehož operní podobě  pracoval následující tři roky. Vyjma onu „velkopáteční“ epizodu z roku 1857, která se vlastně na Velký pátek vůbec nestala a dochovala se pouze ve Wagnerových vzpomínkách, se skladatel dalších dvacet let Parsifalem nezabýval. Až v roce 1865 vytvořil stručný nástin děje a sepsal množství podrobných komentářů k jednotlivým postavám dramatu: Amfortasovi, Titurelovi, Gurnemanzovi, Klingsorovi, Parsifalovi a Kundry. A s přípisem „byla to pomoc v mé nouzi“, jenž odkazoval ke složitému období, kdy byl kvůli nelegitimnímu vztahu s Cosimou von Bülow vykázán Ludvíkem II. Bavorským z Mnichova, pak téma opět na dvanáct let odložil, aby se mohl plně věnovat jinému gigantickému úkolu – dokončení tetralogie Prsten Nibelungův.

Přesto mělo toto období mezi léty 1845 a 1865 na vznik Parsifala zásadní vliv. Po vášnivém vztahu s devatenáctiletou Jessie Laussot vstoupila v roce 1852 do Wagnerova života jedna z jeho osudových žen, o patnáct let mladší Mathilde Wesendonck. „Sie ist und bleibt meine erste und einzige Liebe,“ ona je a zůstane mou první a jedinou láskou, poznamenal si Wagner. Mathilde Wagnera inspirovala k jeho dvěma možná nejvášnivějším operám – Valkýře a Tristanovi a Isoldě. On v ní na oplátku probudil literární talent, jehož se nevzdala ani poté, co jejich vztah dramaticky ukončila Wagnerova první žena Minna Planer (1809–1866), když v dubnu 1858 zachytila dopis svého muže adresovaný milované múze. V srp­nu stejného roku opustil Wagner Asyl, aby se s Mathilde již nikdy nesetkal. Vzpomínkou na jejich dlouhý a zřejmě i vášnivý vztah zůstaly dvě výše zmíněné opery a Wesendonck-Lieder na Mathildiny texty z roku 1858.

Zmiňované dvacetileté období však bylo pro Wagnera zásadní ještě i z jiného důvodu. Ve švýcarském exilu, kam uprchnul v roce 1849 z Drážďan po nevydařené revoluci, se mu dostala do ruky kniha francouzského učence Eugèna Burnoufa Úvod do historie indického buddhismu, jež ho oslovila natolik, že dokonce koketoval s myšlenkou napsat buddhistickou operu Die Sieger (Vítězové), a přestože tento nápad nikdy nerealizoval, témata jako odříkání a soucit pronikla nejsilněji právě do libreta Parsifala. Amfortasova nezhojitelná rána, Parsifalovo prozření díky soucitu, Kundryno neklidné putování, spása skrze odříkání – to vše nese stopy buddhistického myšlení. Vedle Burnoufa měly v té době na Wagnera vliv také Schopenhauerovy spisy, zejména Svět jako vůle a představa. „Prozatím jsem zcela pohlcen mužem, který se v mé osamělosti zjevil jako posel z nebes. Je to Arthur Schopenhauer, největší filozof od dob Kanta,“ zmínil se Wagner v roce 1854 Franzi Lisztovi v jednom z dopisů. „Jeho hlavní myšlenka, konečné popření vůle k životu, je tvrdá a přísná, ale pouze ona může vést ke spáse. Tato myšlenka pro mě ve skutečnosti není nová a nikdo ji nemůže skutečně pochopit, pokud ji v sobě již nežije. Ale je to tento filozof, kdo ji jako první vtiskl do mé mysli tak jasně. Když pomyslím na bouře, které zmítaly mým srdcem, na křečovité úsilí, s nímž se moje duše – proti mé vůli – upínala k naději na štěstí, kdy i dnes se ve mně ještě občas rozpoutá bouře, mám nyní zklidňující prostředek, který mi v mých bezesných nocích pomáhá najít klid: je to intenzivní, palčivá touha zemřít. Úplná nevědomost, absolutní neexistence, zmizení všech snů – to je jediné, nejvyšší vysvobození.“

Jak se všechny tyto podněty či inspirace otiskly do opery Parsifal? Wagner v ní syntetizoval staré pohanské legendy o grálu a propojil je s buddhistickými myšlenkami, že poznání lze učinit i skrze empatii a odříkání nás může dovést ke spáse. V duchu Schopenhauerova učení posílá Parsifala na „cestu“, aby věci „prožil vlastním srdcem a rozumem“. A aby byl mix úplný, „padá k nohám kříže“, jak poznamenal Friedrich Nietzsche, a akcentuje v opeře symboly křesťanství: grál s Kristovou krví, Longinovo kopí, s jehož pomocí zničí Parsifal Klingsorovo království, Amfortasovu nezhojitelnou ránu připomínající mu každý den jeho hřích nebo Kundry, jež ve třetím dějství omyje Parsifalovi nohy stejně jako Máří Magdaléna… To vše dělá z Parsifala jakési křesťanské mysterium, Bühnenweihfestspiel (slavnostní hru zasvěcení), jak operu nazval sám Wagner. V seznamu tzv. leitmotivů najdeme motiv poslední večeře Páně, Velkého pátku, víry a pokání, požehnání, zázraku nebo utrpení v hříchu. Hudební vykreslení grálu pak nápadně připomíná slavné Drážďanské Amen, které po Wagnerovi ve své tvorbě neváhali použít také Gustav Mahler, Anton Bruckner, Igor Stravinskij nebo Alexandr Skrjabin.

Wagnera ovšem inspirovaly i četné čistě vizuální vjemy, a to zejména v Itálii, mezi jinými zahrady paláce Rufolo nedaleko Ravella, jež se staly předobrazem Klingsorovy pohádkové zahrady, místa, kde se snaží nejprve Květinové dívky a pak Kundry svést Parsifala. Nebo kupole katedrály v Sieně, podle níž se vytvořily kulisy chrámu svatého grálu pro první uvedení Parsifala v Bayreuthu. Cosima si tehdy do svého deníku zapsala: „R. je dojatý, je to největší dojem, jaký na něj kdy nějaká budova udělala.“ Předobrazem Květinových dívek, či dokonce Kundry se pak údajně stala francouzská spisovatelka Judith Gautierová, jež se s Wagnerem sblížila na prvním festivalu v Bayreuthu v roce 1876. Gautierová posílala Wagnerovi z Paříže drahé látky a parfémy jako zdroj inspirace pro Parsifala. A také si se stárnoucím skladatelem vyměňovala prostřednictvím jeho lazebníka intimní dopisy, a to až do roku 1878, kdy se o tomto tajném milostném laškování dozvěděla Cosima a donutila Wagnera vztah ukončit. Zkrátka dlouhá, téměř třicetiletá „pouť“ poslední Wagnerovy opery byla lemována mnohými vjemy a událostmi, které se propsaly do této úchvatné partitury. Tu Wagner dokončil v Palermu 13. ledna 1882. Premiéra se konala ještě téhož roku v divadle v Bayreuthu, jehož unikátní akustiku Wagner při komponování zohlednil, a dokonce s Ludvíkem II. Bavorským uzavřel dohodu, že Parsifal smí být uváděn pouze v tomto wagnerovském svatostánku a „nikdy nesmí být znesvěcen kontaktem s jakoukoli profánní scénou“. Budiž pochválen fakt, že se tak nestalo a Parsifala si tak dnes můžeme vychutnat nejen v Bayreuthu, ale i na mnoha evropských a zámořských operních scénách. Ve Státní opeře ho letos v březnu uvede v život německý režisér Andreas Homoki.

Parsifal je možná tou nejpodivnější branou do Wagnerova díla, nicméně právě on v sobě nese mimořádný potenciál ponořit se s láskou, nadšením a zvědavostí do těchto rozbouřených a snad i trochu nebezpečných vod a plavat v nich po celý další život. Neboť jak řekl britský hudební kritik Jonathan Sutherland: „Ano, jako člověk byl Wagner nestydatým cizoložníkem, fanatikem, antisemitou a protřelým podvodníkem. Ale jako skladatel se stal bezpochyby čestným členem ‚skladatelské‘ Valhally.“