Nové tváře v Národním divadle 

Když dostane roli, s níž nesouhlasí, dokáže její příběh vyprávět tak, aby korespondoval s tím, co si sama myslí, co ji rozčiluje a trápí. Nositelka Ceny Thálie i dvojnásobná nominantka na Českého lva, jedna z nejobsazovanějších hereček své generace. Přesto se jí někdy ptají na občanku. Hereckou profesi by Denisa klidně brala „i bez slávy“. Nežije jen herectvím, ale kombinuje ho s pečením v cukrárně. Poprvé se objevila v Národním divadle už v jedenácti letech jako Adélka v Babičce, je puberťačkou Kitty v Pýše a předsudku, převtěluje se i do patnáctileté Cecilky v Nebezpečných známostech. Po nabídce angažmá byla chvíli v šoku, pak souhlasila. Naštěstí! 

Střela na jevišti i mimo něj. Silná, dynamická a pevná. Má kuráž, páru, humor a zdravý nadhled. Do dobrodružství se vrhá střemhlav, cíl má vždy před očima a nebojí se za ním vykročit. Když se minulou sezonu dostal jejich herecký ročník z DAMU do Disku, byl to nástup talentovaných mladých lidí, kteří se šťastně setkávali s odvážnou dramaturgií a tvůrčím potenciálem režisérů. Z jejich Krve na krku kočky nebo Žebrácké opery sršela nekonečná energie a odvaha vyslovit pevný osobní názor. To vše si Berenika nese s sebou dál na své cestě na prkna Národní. Její Schovanka v Nebezpečných známostech se tak stala začátkem i příslibem. 

Něžná poezie i bláznivý humor. Upřímnost a slušnost, oddanost umění a potřeba neustrnout. Poctivá cesta z oblastního divadla přes menší pražskou scénu až do té nejzlatější. Chloé z Pěny dní, kterou nastudovala ve svém prvním angažmá v Klicperově divadle, byla stejně jako ona sama půvabná, nevyzpytatelná, lyrická i trochu ztřeštěná, ale vždy dívka, která si nese s hrdostí a tajemstvím své štěstí i smutek. Ať už jako Ester v Romeo, Julie a tma, nebo Bulgakovova Markétka, které ztvárnila v Divadle v Dlouhé. Jemností a silou obdařila v Národním divadle i svou Verunku Buškovou a ukázala, co dokážou „Naše furiantky“. S Marií je radost zkoušet. S Marií je radost jen tak být. 

Provokující, inspirující, zneklidňující. Generátor nápadů, šílených scénických řešení a divokých vtípků. Motor kolektivní tvorby. Pracant a neúnavný pokladač otázek. A taky hloubavý a chytrý společník. Pozoruhodný všestranný talent, který prošel menšími scénami a divokými autorskými uskupeními. Maximální proměnlivost divadelní i filmová. Emil Vrbata z Protektora, Václav Havel z Českého století a samozřejmě Tonda Blaník. Tři tváře češství a tři hercovy podoby. A k nim Stroupežnického obecní vejbor a včelař Kašpar Šmejkal. Slavnou repliku, zda bude ponocným Petr, nebo Pavel, si v Národním divadle v Markově podání užil báječně i pan prezident.

Mazánek! Tak Pavlovi říkali v Divadle v Dlouhé. Mazánek? Vyučený truhlář a nábytkář, studoval alternu, přesto nemá rád rozdělování na klasické a alternativní divadlo. Prošel Hradcem Králové, Plzní, Kladnem. Nerozumí kolegům, když popisují, jak si kvůli roli psychicky sáhli na dno, protože sám neodděluje hraní od života. Herec s tajemstvím, obyčejný kluk, který se obyčejně nechová. V projektu souboru Depresivní děti touží po penězích ležel nahý na stole, na těle nápis „Dělej si se mnou, co chceš!“ a kolem sebe nůž, nůžky, žiletky, vodu a lano. Kvůli inscenaci se rád naučí cokoliv, nechat si roli zažrat do kůže a pak doslova prasknout. 

Dva naprosté protipóly. Takový Zdeněk je. Romeo a Roberto Zucco. Dvě obrovské role, kterých se Zdeněk zhostil ve svém předchozím angažmá v Městských divadlech pražských. Stejně jako Shakespearův hrdina je planoucí, nadšený, urputný a zapálený pro svou věc i lásku. Jako Koltesův Zucco si odnáší vzteklý smutek, schopnost vidět a pojmenovat temnotu a potřebu klást si otázky. Je s ním radost pracovat – je poctivý, váží si příležitosti, nepřestává věřit a chce. Jako rytíř Danceny v Nebezpečných známostech nutí ženy a dívky všech věkových kategorií vytahovat z kabelek kukátka. Všem mužům v hledišti ale zároveň rolí připomíná jejich vlastní idealismus, horoucnost, odvahu a chuť dobýt svět.

Rodinné kořeny veselé, vášnivé a temperamentní Noemi sahají přes půl Evropy od Německa až po jižní Francii. Asi i díky tomu mluví plynně čtyřmi jazyky, které jí umožňují komunikovat, propojovat se, sdílet a prožívat svět s ostatními. Do Prahy přišla z Finnish National Opera v Helsinkách. Potkáte ji vždy s úsměvem na tváři a živým, jiskřivým světlem v očích. Kromě klasického baletu se věnuje též neoklasice, moderně nebo flamencu.

Drobná postava a ohnivá energie – to je nová demisólistka Nina, dcera Brazílie, země samby, capoeiry a rytmu bossa nova. Posledních devět let strávila v USA, kvůli angažmá v Praze opustila pozici v Miami City Ballet. Národní divadlo je jejím prvním angažmá na starém kontinentě, kam Nina přijíždí s pověstnou brazilskou radostí a jižanským přízvukem. Viva alegría!

Zvědavost a odvaha dovedly tuto křehkou Japonku Haruku až za Ural, do ruského Permu a posléze do Petrohradu, kde se učila baletnímu umění na Akademii Agrippiny Vaganovové. Tančila také na nové Přímořské scéně Mariinského divadla u Vladivostoku. Na vše, co ji v životě potkává, se dívá z té lepší stránky. Rodné ostrovy vycházejícího slunce opustila už v šestnácti letech, ale o to víc svoji zemi, její kulturu a přírodu miluje a rozhodně na ni nezapomíná. 

To, že hranice je jen čára na mapě, platí pro Annu, která je příslušnicí hned tří států (Panama, USA, Španělsko), více než pro ostatní. V Panamě narozená energická a rozhodná plavovláska získala baletní průpravu v arizonském Phoenix Ballet a European School of Ballet v Amsterdamu. Ráda si vychutná šálek dobré kávy (není divu – Panama). Naplňuje ji pohled na východ a západ slunce. Připomíná, že na životní cestě je důležitá vděčnost. Na devatenáct let dobrý základ. 

Stejně jako zlaté rybky přizpůsobují svoji velikost nádobě, v níž žijí, přeje si Nana poznat sama sebe a rozvinout se v novém prostředí s názvem Česká republika. Těší se na seznámení s naším jazykem, kulturou a historií. Tanec ji naučil nikdy se nevzdávat. A my se těšíme na to, jak tato tanečnice, která ovládá i japonské tradiční divadlo kabuki a nó, vnese na scény Národního divadla něžnost rozkvetlých sakur i temnotu asijských démonů. 

Pevná víra ve své sny, ve svůj život a v sebe. To je motto jedné ze čtveřice nově příchozích japonských tanečnic. Nezlomné odhodlání zavedlo Natsuki  Nishiyamu z rodné Okayamy přes Ballet Akademie der Hochschule für Musik und Theater v Mnichově a belgický soubor Junior Ballet Antwerp až do souboru Baletu Národního divadla. Jaké jsou její další sny, do nichž vloží svoji naději a důvěru? Zatím jsou dobře utajené – nechme se překvapit.

Něžná kráska s neuvěřitelnýma laníma očima k nám přitančila z Tanz Akademie v Curychu. Je s podivem, že vedle povolení k pobytu po ní policie nevyžaduje zvláštní povolení dívat se na svět tak velkýma a hlubokýma očima. Když ji potkáte, mějte se na pozoru, jeden pohled – a po něm pád do hlubin duše. Naše Chihiro ovšem není jen poetická víla. Pokud zrovna netančí, ráda relaxuje u vaření nebo pletení. I tak mohou žít laně.