Jak se Proces zmocňuje těla Josefa K.

„Někdo musel Josefa K. pomluvit, neboť byl jednou ráno zatčen, aniž se dopustil něčeho zlého.“ Jedna z nejslavnějších úvodních vět světové literatury rozehrává situaci, která je vlastně až znepokojivě obyčejná. Do pokoje bankovního prokuristy vstoupí dva neznámí muži a oznámí mu, že je zatčen. Neodvedou ho, nespoutají ani nezavřou do cely. Josef K. může dál chodit do práce a zdánlivě pokračovat ve svém životě. Přesto je od této chvíle všechno jinak.

Zatčení totiž nejprve existuje jen jako informace. Josef K. nezná obsah obžaloby, soud, který ji vznesl, ani pravidla řízení. Nemůže ověřit, zda mu bylo řečeno něco pravdivého, a přesto musí počítat s tím, že je to skutečné. Právě tady začíná síla Procesu – není třeba člověka fyzicky uvěznit, pokud přijme existenci neviditelného soudu a začne se podle něj řídit.

Bigonzetti tuto nehmotnou moc nepřevádí na jeviště doslovně. Hledá její fyzickou podobu – způsob, jak ukázat, že se neviditelný tlak postupně zapisuje do lidského těla. Jedním z nejvýraznějších obrazů je Novinová dívka, postava, která v Kafkově románu vůbec neexistuje. Její kostým tvoří potištěný papír, v rukou drží noviny a v celém průběhu se objevuje v blízkosti hlavního hrdiny. Může připomínat posla, průvodkyni, osud i samotný proces – něco, co Josefa K. sleduje, aniž by před tím mohl uniknout.

Psané slovo zde přestává být pouhým nositelem informace. Získává tělo, pohybuje se prostorem a vstupuje do přímého kontaktu s obžalovaným.

Noviny současně odkazují ke světu, v němž se skutečnost vytváří jejím pojmenováním. Co bylo zveřejněno, začíná žít vlastním životem; obvinění nemusí být prokázáno, aby poškodilo pověst obviněného. Josef K. se snaží bránit rozumem a zachovat si převahu, jenže žádné argumenty nepomáhají. Proces se neřídí logikou, kterou zná, a jeho pravidla se mění pokaždé, když se k nim pokusí přiblížit.

Soud navíc nemá jedinou tvář. Nesídlí v monumentálním paláci odděleném od běžného života, ale ukrývá se na půdách činžovních domů, v pokojích, kancelářích i kostele. Tvoří ho zřízenci, soudci, advokáti, obvinění, přihlížející i ti, kteří Josefu K. nabízejí pomoc. Nikdo z nich systém zcela neovládá, každý však zná jeho malou část a přijímá roli, kterou v něm dostal.

Na jevišti tuto myšlenku zhmotňuje sbor. Jednotliví tanečníci se spojují do kompaktního celku, který hlavního hrdinu pozoruje, obkličuje a postupně omezuje jeho prostor. Dav není pouhou kulisou anonymní instituce, ale její podstatou. Soud existuje, protože jej stále někdo vykonává, někdo mu přihlíží a někdo bez odporu opakuje jeho gesta. Bigonzetti ostatně označuje soudní scénu za nejvýznamnější moment choreografie – za chvíli, kdy je jednotlivec souzen kolektivem na základě obecně přijaté ideologie.

Zpočátku stojí Josef K. proti ostatním pevně a sebevědomě. Pokouší se převzít iniciativu, vzdoruje, odtahuje se. Postupně však musí vynakládat stále více energie jen na to, aby si uchoval vlastní osu. Kolektiv určuje směr jeho pohybu, přemisťuje ho, zachytává a znovu vydává napospas prostoru. Proces, který začal jedinou větou pronesenou v jeho pokoji, se zapisuje do držení těla, do napětí svalů i do způsobu, jakým Josef K. navazuje kontakt s druhými lidmi.

O to překvapivěji působí setkání s Malířem. V Kafkově románu patří kapitola s Titorellim k těm nejbeznadějnějším – právě zde se Josef K. dozvídá, že skutečné osvobození prakticky neexistuje a že soudní proces lze nanejvýš oddalovat. Bigonzetti ale tuto scénu nepojímá jako další stupeň úzkosti. Naopak. Jejich duet patří k nejlyričtějším momentům celého večera.

Ačkoli balet nabízí i něžné duety s dívkou, která se o Josefa K. stará a stává se jeho milenkou, právě setkání s Malířem působí jinak. Nejde o blízkost založenou na touze ani útěše, ale o zvláštní lidské porozumění. Pohyb se náhle uvolní, mizí neustálé fyzické přetlačování a místo něj přichází důvěra, měkkost a vzájemné naslouchání. Josef K. se na okamžik přestává jevit jako člověk vláčený systémem a znovu získává pocit, že jeho tělo patří jemu samotnému.

Tady se možná nejzřetelněji ukazuje, co Bigonzettiho na Kafkově románu přitahovalo: ne politická alegorie, ale člověk. Jeho samota, pochybnosti a proměna v bytost, s níž druzí stále snáz manipulují. Tanec ji dokáže zachytit způsobem, který slova neumějí – v držení těla, napětí, odporu i rezignaci.

V závěru se všechny tři podoby moci propojí. Zpráva, kolektiv i tělo už nejsou oddělené. Noviny se promění v hmotu, dav ve vykonavatele a Josef K. přestává ovládat i vlastní pohyb. V románu zemře „jako pes“, proboden nožem dvěma muži. Bigonzetti volí jiný obraz: obžalovaného pohltí a udusí koule vytvořená z novinového papíru. To, co na začátku působilo pouze jako neověřitelné sdělení, získá nakonec fyzickou váhu.