Krása věku v poetické grotesce Laterny magiky

Naše znalosti kulturní historie lidstva svědčí o tom, že si každá její významná etapa pro sebe definovala pojem stáří jinak. Aniž bychom problém dalekosáhle rozebírali, stačí učebnicový příklad: velký český básník 19. století Jaroslav Vrchlický byl ve svých padesáti letech uctíván jako „velebný kmet“. Dnešní zdravý padesátník je naopak na vrcholu svých sil – leccos pamatuje, ale hodně toho ví, má znalosti, zkušenosti, postavení; vědom si soudobého kultu mládí sportuje, snaží se vyhlížet a chovat mladistvě.

V našich společenských a životních poměrech jsme se dohodli na takzvaném chronologickém věku, v němž počíná stárnutí. Pro ženy to bývalo šedesát let, pro muže pětašedesát. Moderní psychiatrie však hovoří o tom, že je pojem stáří reálný konstrukt, který vyhovuje především státní administrativě: datum narození a datum smrti zapsané v matrice je jen praktický údaj, který může a nemusí vypovídat o skutečném mládí a stáří. Pro organizaci společenského života je však nutný, protože se k němu váže řada sociálních opatření ve formě zákonných norem: čas povinného nástupu do školy, odchodu do důchodu atd. Lékařské poznatky však označují pojem stáří bez ohledu na data narození jako biologický nebo funkční věk, jehož délka je dána především geneticky. Duševně lze zestárnout už v mládí, příklady jasné mysli najdeme i u lidí velmi pokročilého věku. Realitou je však skutečnost, že se odchodem do důchodu mění pro mnoho lidí jejich sociální status, klesá společenská prestiž, ustávají kontakty z pracoviště a příslušnost k určité společenské skupině. K nejhorším údělům stáří patří osamělost. Inscenace V parku ale připomíná, že i stáří může být obdobím štěstí. Pregnantně postihla tuto myšlenku klavíristka z terezínského ghetta, Alice Herz Sommerová, která byla až do svých sto dvaceti let přesvědčena že:

„Vysoký věk je nejkrásnější doba našeho života… Dokud jsme mladí, chceme vidět a vědět. Ale když jsme starší, tak nás naše ohromná zkušenost vede k poznání, že jsme vlastně zázrak. Život je nádhernej. Více nelze říci. Nádhernej.“

V prvním plánu inscenace na jevišti vidíme chvíle veselého i smutného rozjímání nad neduhy i půvaby stáří, stylizované do roviny poetické grotesky. Průběh setkání staré dvojice na lavičce se odvíjí v humorném procesu vzájemného poznávání, jež dospěje v průběhu tří dnů od lhostejnosti, pocitu osamělosti a drobných sporů až k pochopení lidských zvláštností partnera, jež vrcholí harmonickým vyrovnáním s vlastním osudem.

Věkově pokročilé občany hrají dva umělci – tanečníci a herci pohybu, jejichž životní dráha je bytostně spjata s Laternou magikou. Josef Kotěšovský a Zuzana Hrzalová zde po několik desetiletí vytvářeli řadu nezapomenutelných rolí. V intencích režie Radima Vizváryho mohou vložit do svých nových postav leccos ze svých uměleckých a lidských zkušeností, protože jde o tvorbu ve specifickém laternovském stylu. Ne jevišti tyto legendy doplní také významná herečka české alternativní scény Halka Třešňáková, známá mimo jiné ze satirického seriálu Kancelář Blaník.

Účinkující divákům nepředkládají pouze proměnlivé vztahy mezi postavami, ale také své vazby k okolnímu světu – své vzpomínky, životní zkušenosti nebo společenské postavení. Filmová linka, která vnáší do inscenace další rozměr a dává mu vizuální pestrost, prostupuje celým vyprávěním. Počítá se zde především s empatickou osobností významného kameramana a režiséra Jana Malíře a s jeho uměním procítěné výtvarné imprese. Kombinace jevištní akce a filmových záběrů pak vytváří obraz, který je poetický, ale zároveň blízký realitě každodenního života. O scénografii a kostýmy se postaral Marek Cpin, choreografii připravil Marek Zelinka, jehož práce je známá také divákům pořadu StarDance České televize. Typická multižánrovost Laterny magiky dodává celku energii a povyšuje zdánlivě prostý námět do roviny obecné platnosti.

Foto: Robert Vano

V prvním plánu inscenace na jevišti vidíme chvíle veselého i smutného rozjímání nad neduhy i půvaby stáří, stylizované do roviny poetické grotesky. Průběh setkání staré dvojice na lavičce se odvíjí v humorném procesu vzájemného poznávání, jež dospěje v průběhu tří dnů od lhostejnosti, pocitu osamělosti a drobných sporů až k pochopení lidských zvláštností partnera, jež vrcholí harmonickým vyrovnáním s vlastním osudem.

Věkově pokročilé občany hrají dva umělci – tanečníci a herci pohybu, jejichž životní dráha je bytostně spjata s Laternou magikou. Josef Kotěšovský a Zuzana Hrzalová zde po několik desetiletí vytvářeli řadu nezapomenutelných rolí. V intencích režie Radima Vizváryho mohou vložit do svých nových postav leccos ze svých uměleckých a lidských zkušeností, protože jde o tvorbu ve specifickém laternovském stylu. Ne jevišti tyto legendy doplní také významná herečka české alternativní scény Halka Třešňáková, známá mimo jiné ze satirického seriálu Kancelář Blaník.

Účinkující divákům nepředkládají pouze proměnlivé vztahy mezi postavami, ale také své vazby k okolnímu světu – své vzpomínky, životní zkušenosti nebo společenské postavení. Filmová linka, která vnáší do inscenace další rozměr a dává mu vizuální pestrost, prostupuje celým vyprávěním. Počítá se zde především s empatickou osobností významného kameramana a režiséra Jana Malíře a s jeho uměním procítěné výtvarné imprese. Kombinace jevištní akce a filmových záběrů pak vytváří obraz, který je poetický, ale zároveň blízký realitě každodenního života. O scénografii a kostýmy se postaral Marek Cpin, choreografii připravil Marek Zelinka, jehož práce je známá také divákům pořadu StarDance České televize. Typická multižánrovost Laterny magiky dodává celku energii a povyšuje zdánlivě prostý námět do roviny obecné platnosti.

Foto: Robert Vano