Když věříte, že žije, žije. O loutkách v Baronu Prášilovi

Je devět hodin ráno a v hale, kterou lze popsat jako tělocvičnu, začíná první zkouška multižánrové inscenace Baron Prášil, která se divákům poprvé představí 9. dubna. Navzdory zmíněné bohaté výpravě dominuje prázdnému prostoru pouze jediný objekt – a to kovová konstrukce zavěšená na lanech. Neznalý návštěvník by se mohl podivit, co může mít taková, přiznejme, ne zcela vzhledná holá konstrukce společného s fantaskním světem literární postavy legendárního vypravěče. Tuto otázku záhy po začátku zkoušky zodpoví režisér Petr Boháč: „Na kovovou konstrukci Sébastien přidělá rejnoka.“ První otázka je tedy zodpovězená. A rovnou se nabízí další, kterou jsme položili přímo francouzskému hostovi – proč právě tento mořský živočich? „Celý ten nápad vzešel od režisérů. V jedné z knižních předloh Barona Prášila se prý objevuje rejnok, na jehož hřbetě hlavní hrdina proplouvá po vodní hladině. Petr mi tento obraz popsal a zeptal se mě, zda bych ho dokázal přenést na jeviště. Samozřejmě to nebyl úplně jednoduchý úkol. Loutka musí být zavěšená na pevném laně, protože součástí scény budou i akrobatická vystoupení přímo na rejnokovi. Petr si doslova přál, aby akrobaté létali, aby se mohli pohybovat skrze tělo rejnoka a zároveň bylo potřeba, aby se dal roztočit do kruhu. Začal jsem tedy kreslit první návrhy. Zpočátku jsem rejnoka pojal trochu jako koně – osedlaného. To se ale Petrovi nelíbilo. Chtěl, aby rejnok působil co nejsvobodněji, aby nebyl člověkem přímo ovládán nebo osedlán.“

Je pravdou, že Baron Prášil Laterny magiky se bude od svých předloh v knihách a filmech v jednom ohledu výrazně lišit – zvířata nebudou jeho pouhými nástroji, ale budou jeho přáteli, kterým bude dopřávat svobodu. Hřbet rejnoka se tak nestane místem k osedlání, ale živým, dutým prostorem pro akrobatky Elišku Brtnickou a Katarínu Sobinkovičovou, jejichž dechberoucí pohybové kreace dodají rejnokovi vizuální kouzlo proplouvání mořskými vodami.

„Museli jsme navrhnout ocelovou konstrukci, která unese akrobaty. Uprostřed rejnoka jsme tedy museli udělat velkou díru. Zpočátku mi to připadalo zvláštní, ale bylo to nutné – akrobat tudy musí mít možnost prolézt, také musí mít možnost se pod rejnokem zachytit a zároveň lézt po konstrukci nahoru. Ta dutina tam tedy nebyla samoúčelně, ale vycházela přímo z funkce a pohybu těla v prostoru,“ říká Sébastien Puech, který současně přiznává, že létání ve vzduchu je do nějaké míry docela jednoduše vizuálně zaměnitelné za plavání: „Když vidíte rejnoka v moři, dokážete si představit, že létá.“

V tento moment začíná rozbalovat velký igelit, v němž lze vidět bílo modrou hmotu velikostí i tvarem připomínající mořského tvora. „Ještě si musím vzít fén,“ překvapuje. Fantazii tedy můžeme využít už nyní, vůbec nemusíme čekat do Stavovského divadla – co s tím fénem může chtít dělat? Dřív než stihneme s produkční vymyslet pět různých odpovědí na tuto otázku, Sébastien začíná fénovat pomyslné švy loutky rejnoka, které jsou pospojované lepidlem. Díky teplu se od sebe můžou jednotlivé části oddělit a on je následně jednu po druhé připevní na kovovou konstrukci. „Co se týče materiálu, pracoval jsem s pěnou. Materiál musí být i vzhledem k akrobatům lehký, současně je ale i esteticky funkční, reaguje moc krásně na světlo. Začne se lesknout, může evokovat samet.“

Mezi tím, kdy si akrobaté v čele s představitelem hlavní role Radimem Vizvárym zkouší na kovové konstrukci první pohyby, Sébastien nás přivádí k druhé loutce, kterou pro inscenaci vytvořil. Je to hyperrealistická loutka malé holčičky, která bude představovat dceru soudkyně. Tu ztvární operní pěvkyně Markéta Cukrová. Její dcera se bude, na rozdíl od své matky, s baronem Prášilem přátelit a společně zažijí velká dobrodružství, budou společně například i skákat panáka. „Obličej a ruce vytvořila Paulina Skavova – vymodelovala je z hlíny. Miřenka a Petr pak přivezli sádrový odlitek hlavy a rukou do mého ateliéru v Paříži, takže u jejich vzniku jsem nebyl. Holčička má velmi specifický výraz ve tváři, a právě ten byl určující. Nejprve tedy vznikla hlava a ruce, které jsme následně odlili z pryskyřice, a teprve potom jsme připravili tělo,“ přibližuje a začne holčičce obouvat boty. „Naše holčička dostane kostým, který připravila Simona Rybáková, na tom se já už nijak nepodílím. Nicméně jsem jí musel koupit na zkoušení boty, protože pro práci s loutkou je vždy lepší, když má něco na nohou. Pokud by byla bosá, špatně by držela rovnováhu.“

Loutka holčičky spadá, jak nám Sébastien přiblížil, do japonské loutkářské tradice bunraku, která vznikla v 16. století. Jedná se o techniku nadrozměrných loutek ovládaných větším počtem loutkovodičů. „To, co je na bunraku výjimečné, je její blízkost lidskému pohybu. Zároveň jsou na jevišti přiznaní i samotní vodiči loutky – divák je vidí. U mnoha jiných loutkových technik zůstávají skrytí. Nebo ukrytí za loutkou kvůli ‚magickému‘ efektu,“ říká francouzský výtvarník a dodává: „Přijmout tuto viditelnost je v současném divadle velmi zajímavé, protože se tím otevírá otázka: kdo si s kým vlastně hraje? U činohry máme vztah mezi hercem a publikem. U loutkového divadla je to jiné – vzniká trojúhelník mezi loutkářem, loutkou a divákem. Nejde tedy jen o dialog herce s publikem, ale o mnohem vrstevnatější vztah, který nabízí velký významový potenciál.“

V závěru našeho podívání, které už probíhá v kavárně, mě zajímá, jak bych se podobné profesi, kdybych byla dítě, mohla začít v budoucnu věnovat sama. „Přesná cesta asi neexistuje. Ale to, co by vás na začátku mělo určitě zajímat, je pohyb. Na loutkářství je zajímavé to, že vdechnete život předmětu, který živý není. Může to být skutečně cokoliv. Od abstraktní věci, například této čajové lžičky, po dřevěnou loutku.“ Sébastien dále dodává, že jeho obor propojuje výtvarné umění s širokým spektrem řemesel. „Musíte například umět vymodelovat hlavu, musíte umět vymodelovat tělo. Pak musíte namalovat obličej a přidat vlasy – takže tu už máme modelování, malování a vlásenkářství. K tomu se ještě mimo jiné připojuje výroba kostýmů. A pokud například chcete, aby se loutce pohybovaly oči, musíte umět připravit i takovéto malé mechanismy. Je to skutečně spousta různých technik – někdo pracuje s hlínou, jiný s papírem, další s ocelí. Rozhodně nejsme věrní pouze jednomu druhu řemesla.“ A kdy se z předmětu, například z oné zmíněné lžičky, stává živá bytost? „To záleží na vás, jak v to věříte. Pokud věříte, že žije, žije. Když tomu uvěříte vy, můžete o tom přesvědčit i ostatní,“ uzavírá Sébastien Puech.