Inscenace Laterny magiky o všem, co se proměňuje

Inscenace Krajina těla nám ukazuje, jak čas proměňuje naše fyzická těla. Na scéně se střídají tři generace tanečníků. Tu nejzkušenější a nejstarší reprezentují Zuzana Hrzalová v alternaci s Danielou Jelínek a Josef Kotěšovský, kteří nám odkrývají dojemný taneční obraz života i toho, co je jeho nevyhnutelnou součástí. Jejich těla nesou stopu času, avšak s nesmírnou elegancí. Jejich pohyby nejsou pouze choreografií, vyprávějí příběh, zrcadlí životní zkušenosti i nezdolnou vášeň. Oproti mladší generaci tanečníků je charakterizuje odlišné vnímání času. Jisté, na pohled viditelné a citelné zpomalení v běhu každodennosti se propisuje do všech pohybů, jejich přítomnost působí občas i jako zastavený čas. Jsou svědky minulosti i pamětníky mladistvé vitality. Stárnutí je skrze ně zobrazeno jako proces vyzrávání, utichání a uzavírání koloběhu.

Uprostřed osy mezi stářím a mládím jsou těla plná energie, živelnosti, pružnosti a odvahy, reprezentovaná umělci, kteří zastupují široké spektrum akrobatických disciplín. Performeři, kteří jsou na vrcholu svých tělesných možností, nám ukazují, že tělo není pouhým hmotným obalem, nýbrž živým uměleckým obrazem. Každý jejich pohyb je jako kresba v prostoru, ve které se kombinuje technická dokonalost s expresivním vyjádřením. Skrze jejich výkony jsme vtaženi do fascinujícího světa, ve kterém tělo nemá pohybové limity a kde se síla a krása navzájem umocňují. Evokují galerii tělesnosti vztahující se k olympskému božstvu a hrdinům, současně však probouzejí rvavou sílu v boji o holý život. Jsou vášnivými lovci každé minuty svého života. 

Budoucnost, oslava života, příchod něčeho nového, tak bychom mohli vnímat mladou dívku, která v Krajině těla zastupuje generaci nejmladší. Do jaké krajiny vstupuje? Co jí odkazují předchozí generace? 

Díky jedenácti LED obrazovkám má divák možnost vidět detaily lidského těla, které symbolizují jeho proměny, ale i proměny krajiny. Každá jeho část může být interpretována jako krajina plná fascinujících detailů. Záda mohou vypadat jako pláň, vrásčitá tvář jako brázdy v poli, detail zubu připomíná led, oproti tomu oční duhovka nasnímaná v makrodetailu nabízí spektrum barev, které můžou připomínat vulkán. Skrze detaily, které běžně opomíjíme, se před námi otevírají proměny krajiny, jež si málokdy, snad kvůli shonu, ve kterém žijeme, můžeme vychutnat v plné kráse. Filmové sekvence ukazují, jak jsou struktury těla podobné přírodním krajinám, ale také nám umožňují vidět, jak každá část těla nese svůj jedinečný příběh – zprostředkovává obraz světa.

Krajina těla je syntéza galerijních principů v performativním umění. Vycházíme z pocitu diváka, jenž přišel do galerie a prohlížel si obrazy instalace, které mu dávají impulsy k vlastní interpretaci. Je to formát, který mění stereotypní vnímání divadla.