Divadlo je skoro jako droga

Co pro vás osobně slovo přátelství znamená?
ZH: Jelikož jsem odešla v páté třídě na konzervatoř a s rodiči jsme se přestěhovali do jiného města, tak nemám kamarády z dětství. Mám ale několik kamarádek a kamarádů, se kterými se vídám a můžu se jim svěřit s věcmi, které třeba nechcete řešit doma. Anebo si jen tak pokecat.

JK: Za komunismu bylo slovo přátelství hodně zprofanované, spojovalo se se Sovětským svazem a ztratilo tak trochu svůj opravdový význam. Dneska ho ale vnímám jako něco nesmírně důležitého. Současně mám ale pocit, že skutečné přátelství se v dnešní době trochu vytrácí.

Proč tomu tak podle vás je, Josefe?
JK: Lidé jsou bohužel rozhádaní. V politice je to normální, ale nyní mi přijde, že už je to i mezi lidmi, je to v rodinách.

ZH: Já si myslím, že lidi jsou hodně zavalení svými starostmi a problémy. Najít si čas na setkání je vždy takový malý zázrak.

Když se od tématu přátelství přesuneme do obecnější roviny, zajímá mě, co je pro vás nyní v životě prioritou?
JK: Pro mě je to právě to přátelství a rodina. A především zdraví. Člověk si jako mladý myslel, že bude zdravý do sta let, ale ona to není úplně pravda.

ZH: Teď je to rodina. Dříve pro mne byla důležitá práce, ale s věkem to člověk vidí jinak.

V roce 2022 měla premiéru inscenace Krajina těla. Josefe, vy jste tenkrát řekl, že se touto rolí loučíte se svou kariérou. Pak ale přišlo V parku. Čím vás tato nabídka přesvědčila pomyslný klaunský nos ještě nevěšet na hřebík?
JK: Když jsem se zařekl, že mou poslední inscenací bude Krajina těla, nevěděl jsem, že záhy po derniéře přijde Radim s nabídkou na Park. Stalo se to někde u piva, jen jsme si tak povídali, tam to Radim naťukl a mně se to líbilo. Ono jde i o to uvolněné prostředí. Kdyby mě nějak oficiálně pozval k sobě do kanceláře uměleckého šéfa a oznámil mi tuhle nabídku, tak by to taky bylo o něčem jiném. A tím zásadním samozřejmě byla možnost spolupráce se Zuzkou, to mě naprosto přesvědčilo.

Zuzko, jak to máte vy? Rozmýšlela jste se, anebo jste ihned kývla?
ZH: Vůbec jsem se nerozmýšlela. Já jsem byla moc šťastná, že mám tuhle příležitost. I když jsem v té době ještě vůbec přesně nevěděla, do čeho jdu.

V Krajině těla jste mimo jiné také ztvárnili jednu z ústředních dvojic, tančili jste milostný duet, a to také v režii Radima Vizváryho. V čem všem se pro vás tyto dvě inscenace liší?

JK: Radim mi nabídl spolupráci na Krajině těla, a já jsem si dal podmínku, že do toho půjdu jen se Zuzkou. Znám ji dlouho a oba jsme „odchovaní“ Laternou, takže jsme měli už dříve společné projekty. Teď ale pracujeme spolu jinak – role jsou dramatičtější, přibyla komická poloha a musíme se navzájem potkávat i v konfliktnějších situacích.

ZH: V Krajině těla bylo hodně lyriky, snovosti a jemných, dojemných momentů. V Parku se naopak polohy pohybují nahoru a dolů – je to dramatické, milé i dojemné, takže repertoár emocí je širší a prostor pro hereckou práci větší než v Krajině těla.

Je pravda, že klaunská poloha pro vás, Josefe, není vůbec ničím novým. Zuzko, vy jste ale tanečnice. Je tohle vaše první klaunka v životě?
ZH: Úplně první klaunka ne. Měla jsem možnost být součástí skupiny, kterou dali dohromady bývalí členové souboru Ladislava Fialky. Asi dva roky jsme hráli „fialkovské etudy“ a tam jsem dokonce měla i tanec na invalidním vozíku.

Tak to je úžasná shoda. Tanec na vozíku máte totiž i v aktuálně připravované insce­naci. To musí být mimochodem nesmírně náročné, tančit na invalidním vozíku.
ZH: No, je to hodně náročné, protože vozík má svou vlastní dynamiku – je těžký a často se chová nepředvídatelně. Když se chci zatočit, někdy se zastaví, jindy zase rozjede. Takže vlastně pracuji jen od pasu nahoru a nohy musím nechat volné, aby to působilo uvěřitelně. Není to snadné, ale dá se to naučit – musí si člověk na vozík postupně zvyknout. Je to v podstatě práce s rekvizitou.

Josefe, vymyslel si Radim na vás podobnou výzvu?
JK: Musím se naučit hrát na harmoniku. A navíc budu i žonglovat. Pořád se učím nové věci.

Dá se říct, že dvojice Zuzana Hrzalová a Josef Kotěšovský je už téměř nerozlučná. Váš tandem je na jevišti ale doplněn také o postavu, nebo lépe řečeno postavy, Halky Třešňákové. Jak se vám spolupracuje s dalším člověkem v týmu?

JK: Halka je, v tom nejlepší smyslu toho slova, vichřice. Určitě jsme si všichni tři padli do noty a funguje to naprosto bezvadně.

Jak to v Laterně magice bývá, na jevišti budete komunikovat i se svým „druhým“ já na filmovém plátně. Snímek pro insce­naci připravuje kameraman Jan Malíř. Jaká byla spolupráce s ním?
JK: My jsme se dosud znali pouze od vidění, takže jsem velice rád, že jsem ho potkal i profesně. Musím říct, že práce s celým týmem byla skvělá. Je vidět, že všichni projektu fandí, což je důležité – nedělají to jen kvůli penězům, ale snaží se neustále přicházet s něčím lepším a zajímavějším. Atmosféra je klidná a příjemná, což hodně pomáhá.

A vzpomenete si na nějaká natáčení s jinými filmaři v rámci vaší kariéry, která vám vyloženě utkvěla?
ZH: Například při Casanovovi jsem pracovala s Jurajem Jakubiskem, což pro mě byla opravdu zajímavá zkušenost.

JK: Já měl štěstí při Kouzelném cirkusu. Režie Evald Schorm, kamera Emil Sirotek, choreografie Karel Vrtiška… Všichni si skvěle rozuměli, vzpomínám na to moc rád – žádný konflikt, atmosféra byla bezvadná. Evald režíroval klidně, bez křičení, spíš nenápadně navrhl: „Zkusme to ještě jednou.“ Někdy to tak ale nebylo – například u Švankmajera byla práce náročná, protože šlo o animaci a celý den jsme ve studiu museli držet jeden výraz.

Od Radima vím, že právě Kouzelný cirkus bude mít svůj prostor i v inscenaci V parku. Je to pravda?
JK: Dnes na zkoušce mě Radim opravdu potěšil. Dlouho jsem nevěděl, kdy přesně se vzpomínka na Kouzelný cirkus objeví, a dnes mi oznámil, že na filmu budou dotáčky, které ho připomenou. Bude tam krkolomná jízda, běh s efekty, které jsou pro Kouzelný cirkus charakteristické. Z toho mám velkou radost – tahle inscenace si určitě zaslouží být připomenuta.

Josef odehrál přes dva tisíce repríz Kouzelného cirkusu, tam je ten favorit mezi inscenacemi z kariéry asi jasný. Co ale vy, Zuzko, na kterou ze své kariéry nejraději vzpomínáte?
ZH: Myslím, že to byla inscenace Minotaurus. Na začátku jsem byla až ve třetím obsazení. Učila jsem se roli vzadu v koutku. Jak jsem si to zkoušela a pracovala na tom, nakonec jsem přeskočila ty dvě původně obsazené kolegyně a debutovala v Bruselu. Pražská premiéra byla odložena, protože byla revoluce – dá se říct, že Občanské fórum sedělo přímo v kulisách Minotaura.

Když se z vašich vzpomínek vrátíme zpátky do současnosti, respektive do října minulého roku, ocitneme se na udílení Cen Thálie, kde jste, Josefe, obdržel Cenu za celoživotní mistrovství. Vnímáte to jako vrchol své kariéry, anebo ho spatřujete někde úplně jinde?
JK: Ono to bude znít trošku, no… ale já jsem to opravdu bral jako cenu pro Laternu.

ZH: Já jsem za to taky nesmírně ráda. Především za to, že si někdo všiml, že se v Laterně dělají hezké věci, že jsou tu dobří umělci.

Závěrem mi řekněte, co člověka u toho kumštu tak nesmírně drží, že se mu věnuje celý život?
JK: Určitě ne peníze. (Smích.)

ZH: Já si myslím, že divadlo je skoro jako droga – člověk ho opravdu potřebuje. Když je člověk na jevišti, zapomene na bolest, problémy nebo starosti. Teď jsem moc ráda, že můžu v divadle pokračovat dál – pracuji v činohře jako nápověda a stále jsem součástí toho světa. I když je to jiná profese než být hercem, duch divadla je pořád všude kolem, a to je úžasné.

Foto: Jan Malíř