Krajina těla vede náš pohled za obzor 

 Jak vnímáte svoje tělo?   

Do věku čtyřiceti let jsem já tělu říkal, co má nebo může dělat a po čtyřicítce jsem jej začal vnímat jinak. Obrátilo se to. Tělo začalo říkat mně, co mohu a co ne. A až tímto obratem se ve mně probudil vůči němu respekt. Zjistil jsem, že mi dříve chyběl. Tělo jsem bral jako nástroj pro svoji profesi a až nyní, kdy mnohem rychleji pociťuji po výkonu únavu, si uvědomuji jeho zranitelnost a že je nutné o něj pečovat. Rozhodně si ho více vážím.  

Kdy si uvědomujete své tělo? 

Nejvíce ráno, když se člověk probudí a při vstávání zjišťuje, kde ho bolí nebo kam se bolest posunula. U nás „pohybářů“ je normální, že každý den něco bolí. Myslím tím unavené, přetažené svalstvo, záda nebo naražený prst, modřiny, atd. A zajímavé je, že mám posunutý práh bolesti. Někteří ambulantně řeší bolest těla ve stavu, který já ještě považuji za běžný. Ale rozhodně mě bolest učí různému chování k vlastnímu tělu.

V jaké krajině se vaše tělo cítí dobře? 

V lese okolo domova mého dětství. Nejlépe se cítím tam, kde jsem se narodil. Mám sice rád moře, ale jen na chvíli. Rád se zase vracím do naší krajiny. I z uměleckého hlediska, patrně díky příslušnosti k evropskému prostředí, ke mně promlouvá bohatost, barevnost, tvarování například hor a údolí mnohem více než pouště.  

Odkud a kudy jste vstupoval do Krajiny těla? 

Na začátku byl hluboký zájem o tělo, jeho problematiku a vzorce chování, až archetypální situace lidského projevu. Ale díky tomu jsem si uvědomil, že bych rád našel paralely pro tělo samotné, a tím se objevila metafora těla jako krajiny. Krajina je živá stejně jako naše tělo. Můžeme je pozorovat zvenku, ale také cítit to, co nejde na první pohled zahlédnout nebo vidět. Jedním z výchozích obrazů nebo symbolů je pro mě strom. Je zakořeněn v přírodě. My pociťujeme kořeny, akorát se nemusíme upínat k jednomu místu, ale máme možnost se hýbat. Lidské tělo je tedy jakýmsi vykořeněným stromem. Položil jsem si otázku, jako moc sebe sama vnímám jako součást krajiny. Co to znamená, když člověk například opracovává krajinu, ubližuje jí nebo ji opečovává? A když já ničím své tělo a cítím se být součástí krajiny, ubližuji oběma? Poetika krajiny a těla, s nimi spojené asociace a obrazy mi přirozeně nabídly vytvořit pohybově vizuální báseň.

Jaké paralely těla a krajiny si můžeme představit?  

Například záda jako pláň, ramena a kolena či hýžďové svaly jako kopce. Vrásčitá tvář v detailu jako brázdy v poli. Vlasy mohou asociovat les. Kořínky chlupů květinu i strom. Detail zubu vypadá jako led. Oko zblízka nabízí spektrum barev a může připomínat vulkán. Zajímavé jsou také jizvy, suchá pokožka, zranění a projevy nemocí.  

Na jeviště jste záměrně pozval tři generace umělců… 

Ano, zajímá mě téma senescence, proces stárnutí. Příroda i my žijeme v koloběhu, ale i uvnitř něho prožíváme kratší cykly. Člověk žije od narození ke smrti třeba osmdesát let, ale krajina žije podobné či totéž rok co rok. S tím přišla myšlenka na čtvero ročních období, na která jsme zvyklí, a odtud pokračovala inspirace ke dvanácti kapitolám, potažmo měsícům, jež jsou pro mě asociací života, zmíněnou senescencí.  

Jak se formovalo obsazení? 

Hledal jsem lidi – těla, která jsou tvárná a dosahují v tělesné rovině až neuvěřitelných výsledků, i proto jsem oslovil například hadí ženu a velmi ohebného tanečníka. Zásadní byla plasticita a flexibilita, to, co obecně tanečníci a akrobaté nabízejí. A pro mě jsou zde důležití performeři, kteří dokážou pracovat až v extrémních pozicích, a to nejen se svým tělem, ale i ve vztahu k prostoru jako například ve výšce. Vrcholná ekvilibristika zaručuje, že je možné až zapomenout na lidské tvary, a tím objevovat krajinné obrysy. Chceme se posunout od běžného člověka s trupem a končetinami k abstraktním obrazům krajiny vytvářeným lidskými těly. A pak jsou tu ještě dva zralí tanečníci, kteří tuto abstrakci ztvárňují především svou energií, protože jejich dovednosti jsou po mnoha letech zkušeností vryty do jejich tělesného výrazu a vyzařují silné charisma. Stáří tančí duší, stejně jako dýchá krajina, dva tanečníci tak ztvárňují duši přírody. Zatímco mladí a mrštní jsou její mízou.  

Tělesné dovednosti se na jevišti propojují s uměleckým filmem… 

Ano, aby divák dostal možnost vidět to, čeho si nemůže běžně všimnout, nebo to dokonce vidět. Film přibližuje detail těla, protože právě v něm jsme našli největší podobnost s krajinou.  

Hledá Laterna magika tímto projektem nové způsoby práce s filmovou technologií?  

Krajina těla navazuje na odkaz Laterny magiky, ovšem dříve se tanečník obvykle objevil na plátně a pak vyšel na jeviště. Tady nebude plátno, ale obrazovka, a namísto celého člověka detail jeho těla, který si s ním ale může divák spojit. Možná i se sebou. Jdeme lupou do člověka nebo blíž k němu, jako bychom se podívali za horizont. Horizont končí tam, kam dohlédneme, ale co je úžasné, že vždycky existuje něco za ním. A to je to, co mě jako umělce zajímá. Krajina těla vede náš pohled za obzor. 

Partnerem inscenace Krajina těla je Mecenášský klub ND