Martina Preissová: Náhody jsou motorem veškerého umění

Vzhledem ke všem vašim momentálním jubileím je na vás upřeno hodně pozornosti – je vám to příjemné, nebo je toho někdy už trochu moc?
Jako malá jsem si říkala, že až mi bude 50, tak to bude rok 2025, a byla jsem taková skeptická – říkala jsem si bůhví, jestli budu ještě žít, zdálo se mi to v nedohlednu. Když si na to teď vzpomenu, musím se zpětně usmívat, protože bych si tehdy rozhodně nepředstavila, že v tomhle roce 2025 budu 25 let členkou jednoho souboru, že budu mít před premiérou v Národním divadle a že budu mít před vydáním své třetí knížky. Takže když je na mě teď upřená pozornost, nevadí mi. Jen mě udivuje.

Být 25 let v jednom zaměstnání je dnes dost nestandardní…
Dneska asi jo, fluktuace mezi zaměstnáními, mnohdy i mezi profesemi je normální. Dřív to tak nebylo, když se člověk na střední škole rozhodl, že bude učit v mateřské škole, tak z ní i odcházel do důchodu. A někteří to tak mají dodnes. Já jsem v tomhle smyslu asi víc tradiční. Ne že bych nebyla adaptabilní na nová prostředí, to si nemyslím, ale útulná stáj Národního divadla je mi nejpříjemnější a zatím nikdy za těch 25 let nepřišla nabídka, která by mě dokázala přesvědčit o tom, že odsud mám vypadnout. Jediné nabídky, které za tu dobu přišly, byly dvě těhotenství. Těm jsem vyhověla a na necelých pět let jsem se ze souboru vytratila. Vždycky, když jsem se rozhlídla kolem sebe, kam jinam bych směřovala, kam bych napřímila své síly, tak jsem nic neviděla. A není to tak, že by bylo angažmá v Národním z nouze ctnost! Asi jsem staromilec, protože pro mě je to pořád ještě meta, které si neuvěřitelným způsobem vážím.

Dnes už takhle angažmá v ND není vnímané? Učíte na DAMU, jste tedy často ve styku se studenty herectví i s mladými absolventy – máte z nich tento dojem?
Myslím si, že zahrát si v Národním divadle, stát na jeho jevišti je pořád výjimečný zážitek, a to i pro studenty, kteří mi v současné době prochází rukama. Nabídla jsem teď dvěma studentům z mého ročníku, jestli by nechtěli alternovat některé drobné role v Bílé Vodě, a cítila jsem, že z toho oslovení mají radost. Hodně mě to potěšilo. Takže staromilec jsem možná spíš v tom, že mám ráda být v angažmá a patřit do nějakého souboru.

Za ty roky jste musela zažít různou dynamiku souboru, různé atmosféry. Je pro vás ten vývoj příjemný?
Styk s mladou generací mně pomáhá v tom, že nejsem stýskač. Jsem si vědoma, že každá etapa souboru je lemovaná a ovlivňovaná dobou a samozřejmě i hlavou souboru, vedením, které je formuje dohromady, a také tématy, která jsou obecně ve společnosti. Nejsem typ člověka, který si stěžuje na to, že když mně bylo 25 let a přišla jsem sem do angažmá, tak jsme my mladí víc drželi pohromadě nebo že věci vyvěraly z nás a z naší potřeby něco vybudovat – nás obklopoval jiný svět. Každá etapa souboru, kterou jsem zažila, byla jiná, a zpětně dokážu pojmenovat proč. Nemůžu ale o žádné z nich říct, že byla nejlepší nebo nejhorší. Nejdůležitější je mít v souboru své místo, kde je člověku na jednu stranu dobře, ale kde se po něm chce i nějaký vývoj a práce, kde neustrne v sukulentním stavu, v němž mu stačí málo vody a trochu světla a když okolo něj sem tam někdo projde.

Bilancování vás čeká ještě hodně, mimo jiné o vaší kariéře v ND vzniká podcast, tak to vezměme rychle – dovedete vybrat jeden moment, který považujete za zlomový?
Pro podcast jsem měla zrevidovat své role a tři vybrat. Musela jsem si vzít na pomoc i online archiv Národního divadla, a když jsem tam některé role uviděla, říkala jsem si: „Samozřejmě v tomhle jsem taky hrála!“ Je to nepřeberné množství rolí a vybrala jsem ty, které pro mě byly životadárným a přelomovým setkáním buď s režisérem, nebo s látkou, a třeba mě něco naučily, posunuly mě ve vnímání divadla a herectví. A pak, když jsem se nad těmi třemi rolemi zamýšlela, začala jsem se hlasitě smát, protože všechny tři jsem dostala omylem. Lépe řečeno, ne omylem, ale jako náhradnice. V tom je ten divadelní a herecký osud někdy hořký, ale byly to tři inscenace, pro které jsem byla oslovena těsně před začátkem zkoušení, protože některá z kolegyní buď otěhotněla, onemocněla, nebo tu roli odmítla. To je úsměvný point mé kariéry a myslím, že celkový point mého života. Všudypřítomná náhoda je neuvěřitelně kreativní a přínosná.

Vy byste opravdu jako největší momenty své kariéry vypíchla momenty náhod?
Na náhodě je podle mě koncipovaná veškerá kariéra všeho lidstva. Náhodně jsou obsazované i projekty v televizi, filmy. Myslím si, že náhody jsou motorem veškerého umění.

Pojďme k Farářovu konci, jehož zápletka taky stojí na sérii náhod. Na první čtenou jsme vyrazili do Počepic, kde se natáčel film. Jak jste to vnímala? Nejen, že jsme byli ve vesnici, která souvisí s předlohou inscenace, ale i to, že s kolegy takhle vyjedete do terénu…
Byl to trošku školní výlet, to ano, ale bylo to občerstvující. Já se bráním se při práci na této inscenaci nechávat zavádět tím filmem nebo okolnostmi jeho vzniku, chci k tomu přistupovat s čistou hlavou. Ale myslím si, že výjimečnost první čtené se musí v inscenaci odrazit. I to, že nás vyvezli do Počepic, kde zněly zvony, kdákaly slepice, pobíhal nám pod stolem pes a kradl nám jídlo, přišly za námi paní z místního úřadu, do toho se spustilo hlášení místního rozhlasu a kostel jsme nahlédli všemi vjemy, i tou vůní plesnivého dřeva… Když jsme kdysi dávno začali s panem Kačerem zkoušet Černé mléko, dlouho jsem netušila, proč několik zkoušek po sobě neustále mluvil o Rusku. Vyprávěl různé příběhy a svoje zážitky z toho, když tam byl. Ta hra se odehrává v Rusku a je o Rusech, ale já jsem si říkala – proč? On pořád jenom povídá, proč povídá, pojďme pracovat, pojďme zkoušet, pojďme dělat situace. Ale potom jsem pochopila, že nás zásobil geniální databankou všech možných pocitů emocí, motivací a zdrojů, které jsme později mohli uplatnit. A proto jsem za tuhle zkoušku v Počepicích ráda. Zvítězila ve mně díky té zkušenosti v reálném prostředí potřeba nehrát karikatury, ale živoucí lidi, kteří na venkově žijí a mají reálné, úctyhodné problémy.

Sama pocházíte z vesnického prostředí – je pro vás zkušenost s takovým venkovským mikrokosmem inspirační zdroj u inscenací, jako je Farářův konec nebo třeba Naši furianti?
Mám venkovská témata strašně ráda. Je to ale asi dáno i tím, že jsem od dětství byla vychovávána ve folkloru a to je takový oslí můstek k různým vesnickým dramatům. V jedné krátké moravské písničce najdete celý příběh světa, včetně všech emocí, barev. To prostředí je pro mě neuvěřitelně inspirativní a tvrdím o sobě, že ho znám, znám ty lidi, znám jejich touhy, sny a bolesti. Lidi se navíc v koloběhu světa moc nemění, akorát jsou oblečení do jiného materiálu a obklopení jinými kulisami. Venkovská tematika je mi blízká jak na divadle, tak i v tom, co píšu.

Dnes jste měli zkoušku, která byla hlavně setkáním s odborníky na témata, kterých se Farářův konec dotýká. Jsou některá z nich pro vás důležitá?
Na zkoušce mluvil Marek Orko Vácha o tom, co si představit pod tím třípísmenným slovem Bůh, které, jak říkal on sám, lidé vláčí v bahně a nedokážou pojmenovat jeho vlastní, pravý obsah. A když řekl na závěr přednášky, že je přesvědčen o tom, že Bůh je láska, řekla jsem si „proto jsem tady dneska měla být, abych tuhle větu slyšela“. Otázka mezi vírou a nevírou, materiálním a duchovním světem tady bude pořád. Myslím si, že dokud si na tohle lidi mají touhu odpovídat, tak je ještě svět v pořádku. A pokud lidstvo dokáže vyjmenovat základy desatera, toho, jak bysme se měli v životě chovat. Ale tam jsem trošku skeptičtější, myslím si, že kdybych udělala anketu mezi náhodnými kolemjdoucími a zeptala jsem se jich alespoň na pět přikázání božích, všichni nebudou schopní je vyjmenovat. Přitom je to základní litera života, kterou kdyby všichni dodržovali, je nám líp. Farářův konec je malým kamínkem, kterým můžeme přispět a otevřít v lidech přinejmenším vnitřní otázku, na čí straně vlastně jsem.

A vy dovedete říct, na čí straně jste? Tedy v těchto duchovních věcech…
Nedovedu. To je dynamika života – někdy mám pocit, že jsem našla vnitřní klid, že jsem smířená s tím třípísmenným slovem a že vím, co to je, a vím, čemu věřím. A pak zase přijde něco, ať už je to zásah ze světa, nebo i z mého nejbližšího okolí, co mně tu víru úplně podkope a já se zase snažím nějak si život dát dohromady. Teď v 50 letech si uvědomuji, že bez duchovna neumím fungovat. Vždycky mě nějakým způsobem vytáhlo ze všech potíží života, a to jsem člověk, který chodí do kostela dílem za architektonickou krásou a úchvatným prostředím, dílem za klidem a tichem i uprostřed řvoucí metropole a dílem za tím, že jsou věci, kterým ve světě nebo v životě nerozumím, nevím, proč se mi dějou, a chodím si tam utřídit myšlenky. A jestli tomu mám říkat víra, nebo setkání, rozhovor s Bohem, to já nevím. A vlastně to neřeším.

Takže jste slovy Tomáše Halíka „něcistka“?
Asi ano, ale taky si tím nejsem úplně jistá. Myslím si, že jsem ten, kterému pánbůh tam nahoře říká „děkuju, že jdeš kolem“.

V připravované inscenaci je hlavní postavou kostelník, který se vydává za faráře. Myslíte si, že je možné, aby se někdo vydával za herečku?
To se děje pořád! V naší době, která už ani nenese název – už ani není postkulturní nebo postmoderní – je to zrovna velmi častý jev. Když už se lidi dokážou vydávat i za lékaře... Vydávat se za herečku, tím aspoň lidstvu moc neuškodíte. A děje se to v televizích, děje se to i v divadle… Vždyť naše republika má divadel, že by uživila tolik herců – uživila je silné slovo – opravdu jsem ve svém životě viděla spoustu lidí, kteří měli to sebevědomí stát na jevišti, a já jsem pochybovala o tom, že by tam měli být.

Toto je vaše druhá spolupráce s Janem Mikuláškem, těšíte se?
Poprvé jsme se potkali na Maryši a je pravda, že to pro mě bylo jedno z těch tří osudových setkání. Jan pracuje pro mě velmi inspirativním způsobem a je to jeden z mála režisérů, kterému maximálně věřím, a to mně velmi usnadňuje práci. Uvěřit sama sobě je daleko těžší, takže se ráda nechávám vést, tím pádem jsem úplně svobodná a práce mě těší.

Hodně zajímavý motiv Farářova konce je podle mě motiv zpovědi. A tak si dovolím oslí můstek – není pro vás jako autorku knih i psaní určitý způsob zpovědi?
Nedokážu vymyslet konstrukty příběhů, které by nebyly moje, a taky vůbec nevím, proč bych to dělala. Nic mě k tomu nepudí. Mám v šuplíku několik útvarů, které jsem začala psát inspirovaná třeba tím, že jsme koupili dům s židovskou minulostí. Tak jsem si začala vymýšlet příběh, kdo by v tom domě mohl žít a co se s nimi stalo. A ztroskotala jsem na tom, že jakmile v příběhu nemám svoji vlastní emocionální stopu, tak se mu nedokážu dál věnovat. Proto jsou všechny moje knížky velmi silně autobiografické.

A jaká je ta nejnovější – Tvá M.?
Třetí knížku jsem psala na základě drobné příhody. Potřebovala jsem poslat dopis svému dítěti na školu v přírodě a cítila jsem silnou mateřskou potřebu splnit to přání, protože jsem si říkala, že to je možná poslední rok, kdy se nebude stydět za to, že mu přišel dopis. Nemohla jsem po vnitřní Praze dva dny najít schránku a řekla jsem si, že žiju asi teda ve fenomenálně přerodové době, kdy z ulic mizí schránky, protože nejsou potřeba. Lidi nepíšou dopisy. V ten moment jsem si řekla, „tak jo, tak budeš psát dopisy“. Pak jsem objevila Cicerovu myšlenku, že „dopis se nečervená“, a zjistila jsem, že je to pravda. Když píšu někomu dopis a vyznávám se z těch nejintimnějších tužeb, záští a proher, tak se za to nestydím. A v tomhle případě jsem napsala dopisy tátovi, kterého 30 let nemám. Měla jsem potřebu mu sdělit některé věci, které mě v životě potkávají, někdy nečekat na odpověď a jenom si tím dopisem něco zformulovat, anebo jsem naopak prosbu o odpověď tam někam nahoru vyslala a teď čekám, kdy mi odpoví.

Zdá se mi, že v nové knize jdete opravdu celkem na dřeň, na druhou stranu vás neopouští humor.
Nechtěla bych, aby ta knížka byla nějaká tryzna. Já bez humoru neumím trávit život. Ať mě život přivede do jakékoliv situace, snažím se k ní prvně přistoupit s humorem. Duše je pak nějak víc otevřená řešením. Když k věcem člověk přistoupí hned jako k zásadnímu problému, tak je to pak strašně těžký. Co je ale zvláštní, že když třeba přečetla moji první knížku Ila (dramaturgyně Ilona Smejkalová, pozn. red.), tak mi telefonovala a říkala: „Já tě obdivuju, s jakou otevřeností a odvahou jdeš s kůží na trh.“ Přitom já jsem vůbec tenhle pocit neměla! Teď nedávno mi to stejné řekl o druhé knížce můj kamarád z Moravy, který samozřejmě některé ty postavy poznal. A teď mi vy říkáte, že jdu na dřeň v té třetí. Já to tak vlastně vůbec necítím, já to cítím jako pravdu. A proč ji neříct? Některé věci je osvobozující prostě říct.

No dobře, ale dnes si většinou všichni svoje veřejné obrazy hodně střeží…
No jasně, protože žijeme v době, která tomu napomáhá. Podle instagramového profilu nepoznáte, co je kdo za člověka, protože díky tomu médiu dokážete vyrobit někoho úplně jiného. Já jsem taky na sociálních sítích, ale snažím se svůj profil nijak neupravovat. Výroba lidí, to je teď na běžícím pásu – vždyť vyrobíte i voliče nebo názorovou skupinu, která v realitě neexistuje.

To je taky jako z Farářova konce. Mimochodem, to i ten humor – jeho příběh nese důležitá témata, ale má prvky frašky, je hodně zábavný.
Mám tohle lomení velmi ráda. Jestli něco nesnáším, je to patos. Patos v herectví, patos v hudbě – i když třeba patos barokní hudby miluju, protože je to tak vrstevnatý papír, že už se patosem nedá nazývat. Ale žánrovou synchronicitu mezi humorem a tragédií, to mám fakt ráda, protože mi to nechává i během sledování díla trochu vydechnout, a naopak to zvětší údiv nad tím, co se to prokrista v té vesnici děje! Život není jenom smutný, nebo veselý, žijeme holt na hraně mezi světy humoru a tragédie.

Jaký je váš proces psaní? Přepisujete se, nebo ze sebe knihu vysypete a už ji tak necháte?
Píšu na počítači, který jsem zdědila po svém pubertálním synovi, protože si přál výkonnější a lepší. Takže tenhle pro mámu stačí. Sem tam mi úplně všechno vypadne, takže to musím nahazovat, už se mi i několik věcí ztratilo, protože jsem je zapomněla zálohovat. Neumím ani s žádným psacím programem, spíš si to prvně napíšu rukou a pak to do počítače přepisuji. Jsem v tom neskutečný amatér, takový garážový mistr. Když mě někdo osloví, že jsem spisovatelka, říkám „prosím vás ne“. Nejsem spisovatelka, není to hlavní náplní mého života ani práce. Spíš zalézám k počítači jako do modelářské dílny – jsem tam sama, je tam ticho, nikdo na mě nemluví a já si rozžívám vnitřní svět.

No ano, slyšela jsem, že je psaní váš koníček i proto, že u toho můžete být sama.
Samota je v našem povolání něco jako zlatá šupina v rýžovací pánvi. Jsem pořád mezi lidmi, dopoledne na zkoušce, odpolednem třeba učím na DAMU, večer jsem zase s herci na jevišti, v zákulisí, na natáčecím place. Samota je pro mě jako lázeň.

A údajně vás k psaní částečně přivedl magazín Národního divadla!
Ano, magazín Národního divadla byl první, kdo mi dal nabídku napsat sloupek, a to dvakrát. Já rozumím tomu, že se těžko hledají herci, kteří jsou ochotní si sednout a napsat třeba jen dopis někomu k narozeninám. A ne každý vládne slovem. Ten sloupek byl drobným startovacím můstkem k tomu, že jsem si říkala – tak jo, když to bylo čtené a oslovili mě i podruhé…
Tak asi jo, asi s tím slovem umím.

Psaní je hodně jiné než herecká práce i v tom, že když knihu odevzdáte, už ji nemůžete nijak dozkoušet, proměňovat v dalších reprízách.
To je nejstrašlivější věc! Knížku jsem odevzdala na začátku srpna a už měsíc nebo dva se mi v hlavě neustále vyplavují věci, které bych chtěla změnit, a drobné výčitky, že jsem to měla ještě pozdržet. Když se v divadle úplně nepovede výkon na premiéře, tak může růst s každou další reprízou. U psaní ne, tam už mám jen velmi mizivý vliv na to, jak bude vypadat obálka nebo jestli bude na plakátech v metru tmavé nebo světlé pozadí, ale i to si víceméně rozhoduje nakladatel. Kniha pak ještě samozřejmě prochází korekturami, které kontroluji, ale dokud mi první čtenář neřekne svůj názor, tak to jsou moje muka.

Už 8. listopadu vás čeká křest knihy. Je to jako premiéra?
Je to úplně jiné. Knížky mě přivedly blíž k lidem. V Národním divadle je k divákovi strašně daleko, knížky mě přivedly do knihoven, do klubů, do menších prostor. Svět knihy je úplně jiný než ten divadelní, je takový komornější, tišší a pomalejší, není tak exaltovaný. A já se na ten křest těším, protože pro mě je to šance koncentrovat na jednom místě, v jedné kavárně lidi, kteří by se za normálních okolností nepotkali, protože jsou z různých odvětví a z různých koutů mého života. Vzhledem k tomu, že neplánuju nijak pompézně slavit své narozeniny, beru ten křest jako událost, kde se s těmi lidmi setkám. A tu knížku si dám k narozeninám.

Foto: Zdeněk Sokol