Valérie objevuje Stavovské divadlo

Laterna magika nikdy nebyla k vidění ve Stavovském divadle – tak tato věta je již minulostí. První představení sezony multižánrového souboru Národního divadla se neodehrálo nikde jinde než na jevišti, po kterém se procházeli Forman i Mozart. „Jsem nervózní, byla jsem tu vždy pouze jako divák,“ přiznala představitelka titulní role v zákulisí. „Ale současně se nesmírně těším,“ dodala Aneta Kalertová, která o pár minut později zazářila ve Valérii a týdnu divů. Již po jednačtyřicáté. Poprvé však právě ve Stavovském divadle.

„Krásnou sezonu!“ To zazní po vstupu zadním vchodem do Staváku téměř nespočetněkrát. Dá se říct, že vždy na přelomu srpna a září pod divadelními střechami nahradí všeobecně používanější „Dobrý den“. Na první pohled se zde tedy nic mimořádného neděje. Ovšem po několika krocích, kdy se prosvětlené chodby zvolna noří do šera jevištního zákulisí, je zřejmé, že právě dnes je něco jinak. Valérie a týden divů, dosud uváděná na Nové scéně, má vzhledem k rekonstrukci svého domovského prostoru pomyslnou druhou premiéru. Technici dolaďují poslední detaily nejvýraznější části scénografie, tedy Valériina domu. Ústředního prvku, jenž musel být z největšího jeviště Národního divadla přemístěn na to nejmenší. Nervozita v jejich hlase tedy není překvapivá.

Zatímco soustředěnou práci techniků začínají na scéně doplňovat i rekvizitáři, v maskérně se již připravuje představitel Graciána Filip Rajmont, pro kterého nový domov části repertoáru Laterny magiky rozhodně není neznámým místem. „Táta (Ivan Rajmont, šéf Činohry ND mezi lety 1989 a 1997, pozn. red.) divadlo zrekonstruoval, v roce 2015 měl na tomto jevišti pohřeb. Ke Stavovskému divadlu mám tedy nesmírně silný vztah,“ říká herec, který byl třináct let součástí činoherního souboru. S výrazně odlišnými zkušenostmi do této klasicistní budovy vstupuje dvacetiletá Aneta Kalertová. Přesto genia loci nevnímá o nic méně než její zkušenější kolega. „Je to fenomenální prostor. Stavák je nejkrásnější divadlo, co v Praze máme. Je to ohromná čest, že můžu stát na prknech, na kterých stály největší české divadelní duše. Konkrétně na jevišti je ta síla nesmírně cítit,“ dodává studentka DAMU. Anetou zmíněné legendy jsou v zákulisí vyobrazeny téměř všude. Pokud jdete z maskérny na jeviště, vaše kroky vedou po schodech z druhého patra do přízemí a pouze stěží lze minout pohledy Josefa Kemra, Dany Medřické, Olgy Scheinpflugové a mnohých dalších.

„Filipe, já si půjčím tvůj text,“ zvolá v prostorech maskérny herečka Eva Leinweberová a záhy si začne opakovat Elzin závěrečný monolog. Jedním z těch, kteří si sice nemusí pamatovat text, ale zato choreografii, je dlouholetý člen Laterny magiky Alex Sadirov. „Já mám pocit, že se vracím domů. Prožil jsem tady studentská léta, mimo jiné jsme tu měli i absolventské představení,“ usmívá se představitel jednoho z Fantómů. „Za patnáct minut začínáme,“ ozývá se hlas inspicientky v zákulisí. V tuto chvíli je centrum veškerého dění – maskérna – zaplněno účinkujícími, garderobiérkami i zvukaři, kteří se střídají v doladění posledních detailů své práce. Aneta Kalertová si za pomoci maskérky nasazuje paruku a stěží ji od tohoto momentu lze vnímat jinak než jako titulní postavu. Nabízí se otázka, zda bude dnešní Valérie odlišná od té, která ožívala na Nové scéně. „Myslím, že kdybych hrála jinak, nebo to zásadně měnila, tak změním i svou cestu, respektive Valériinu cestu v té inscenaci, a to bych nechtěla. Obecně ale musím říct, že ten prostor do inscenace vnáší něco nového, je pro Valérii jako stvořený,“ říká hlavní představitelka jen chvíli před začátkem.

Aneta Kalertová, foto Zdeněk Sokol

Pět minut do startu představení. „Zlom vaz.“ „Čert tě vem.“ Tato nerozlučná dvojice vět, kterými se v divadelní hantýrce přeje hodně štěstí, zaznívá zákulisím hned na několika místech. „Devatenáct nula nula, jdeme na to. Hoď tam smyčku.“

Na pokyn inspicientky zazní v hledišti hlas Martiny Preissové vyzývající diváky k vypnutí mobilních telefonů. Sál se postupně halí do tmy. Začíná nová éra Laterny magiky.