Z New Yorku zpět na scénu: Robert Vano tvoří pro Laternou magiku

Robert Vano a divadlo. To rozhodně není spojení nové, ba naopak, téměř osudové. Kdyby vás tehdy na tu VŠMU vzali, stal byste se fotografem?
Asi ne. Fotografem bych se nejspíš nestal. Ale dobře, že mě tehdy nepřijali. (Smích.) Představa, že bych celý život hrál třeba Jánošíka, to není nic pro mě. Na VŠMU jsem se hlásil proto, že jsem od dětství miloval divadlo. Už jako malý jsem chtěl mít loutky. Bohužel jsem ale měl trochu problém s jazykem. Pocházím z maďarské rodiny, do šesti let jsme doma mluvili maďarsky, pak mě maminka dala do slovenské školy. A mně se ten nový jazyk nelíbil, nechtěl jsem mluvit měkce.
Při přijímačkách na VŠMU seděl v komisi režisér Paľo Bielik. Řekl, že sice mám talent, ale že mě kvůli té jazykové bariéře nepřijmou – prý se to ale dá doučit. Nejdříve mě ale chtěli poslat do maďarského divadla v Komárně. Jenže já byl tvrdohlavý, jsem narozený ve znamení Býka, takže jsem to odmítl.
Pak padl návrh, že by mě dali do opery, že tam je vždy potřeba velký kompars, například do Nabucca nebo Orfea. Jenže když vás v té době jako chlapce nevzali na vysokou, šli jste na vojnu. V posledním ročníku střední školy přišli z armády a všechny kluky, co nešli na vysokou, odvedli.
Byl jsem v divadle asi půl roku a pak mi přišel povolávací rozkaz. A mně bylo osmnáct. Představa, že tam budu dva roky, byla strašná. Tak jsem s kamarádem emigroval.

Takže jste emigroval kvůli obavě z vojny? To byl ten hlavní důvod?
Ano. Ale tenkrát to nebylo jako dnes, to nebyla žádná hra. Furt nějaké cvičení. A já nikdy neuměl plavat, nic takového. Mě vždycky zajímaly jen kreativní věci. Měl jsem strach, že mě tam budou šikanovat. Pamatuju si, že jsme se učili střílet a já po jednom výstřelu byl modrý celý den – měl jsem čtyřicet kilo i s batohem.
Do toho se už začaly dostávat do televize záběry ze Západu – divadlo, fotografie… A u nás? Tady jste jako kluci nemohli být kadeřníky, jen holiči. A když jsem se chtěl přihlásit na fotografickou školu, tak mi učitel řekl: „To není profese pro chlapa. Chlap má být horník nebo elektrikář.“ A že budu lézt někde na sloup, jsem si skutečně neuměl představit. Tak jsem se rozhodl odejít tam, kde můžete být cokoli.

Existuje vzpomínka z období vaší emigrace, která se vám vryla do paměti nejhlouběji? Pokud ano, jaká to je?
Hned první den. Odcházeli jsme z Nových Zámků, kde ani nebyly paneláky, výtahy… A najednou jsem po osmi měsících v utečeneckém táboře přistál v New Yorku. Všechno bylo jiné – lidi, město, adopce rodinou z Filadelfie…
A pak jsme s lidmi mého věku chodili do klubů jako Limelight nebo Studio 54. To v té době nebylo žádné legendární místo, to byla běžná diskotéka. Chodili tam všichni. Lennon, Yoko Ono, Dalí. Prostě lidi, co žili v New Yorku. My jsme byli jejich vrstevníci, nikdo netušil, že z nich jednou budou ikony. Potkal jsem třeba Gretu Garbo, Marlene Dietrich, ale hlavně modelky a fotografy, se kterými jsem pak spolupracoval.

Je nějaká osobnost, která vás v této době výrazně inspirovala či jiným způsobem pozitivně ovlivnila?
Ano, třeba šéfredaktorka amerického Vogue, Diana Vreeland. Řekla mi: „Chceš být úspěšný fotograf? Padesát procent je, že se musíš narodit v Paříži. To už jsi nestihl. A druhých padesát procent? Musíš chodit včas. Tak se aspoň snaž být napůl úspěšný.“ To si pamatuju dodnes. Vždy chodím o půl hodiny dřív. Klienty nezajímá, že jste byli v zácpě. To je výmluva. Musíte prostě vyrazit dřív.

Během své kariéry jste působil v řadě světových měst a věnoval se celé škále fotografických žánrů – od módní a reklamní fotografie až po nezávislou tvorbu. V čem je práce na divadelních vizuálech jiná?
Já to vlastně moc nerozlišuju. Divadlo jsem fotil jen výjimečně, ale myslím, že někdy asi ano – dávno, možná po revoluci. Fotil jsem třeba balet Národního divadla. Už si to přesně nepamatuju, ale fotky doma mi to připomněly. I přesto, že si samotné focení nevybavuju, na mysl mi přicházejí někteří účinkující. To už je asi dvacet let. Takže kdo ví, možná za dvacet let nepoznám park, kde fotíme dnes, ale poznám vaše účinkující.

Je pravda, že se nyní nacházíme v jednom z pražských parků, kde fotíte vizuál k první z premiér Laterny magiky v nadcházející sezoně, kterou je inscenace s příhodným názvem V parku. Jak jste k tomuto tématu přistupoval?
Dostal jsem krátké zadání: potkají se dva senioři, nejdřív se nemají rádi, sbližují se a později dělají šílené věci, jak mladí. Tak jsem šel do parku, abych se podíval, co lidé v parku dělají. Ale tam seděli mladí lidé na lavičkách a koukali do telefonu. A já si říkal: „To jsme teda dopadli.“ Přemýšlel jsem, dělají to i starší lidi? Přišel jsem domů, zadal to do Googlu a zjistil jsem, že ano. A tak jsem si řekl: „Dobře, oni už jsou spolu šedesát let, všechno prožili, tak teď jen koukají. Ale proč to dělají mladí? Ti by přece měli být někde v lese, milovat se, jít na houby…“ Přišlo mi to vtipné. Staří se chtějí chovat jako mladí. Ale mladí už se jako mladí nechovají.

Ale našim účinkujícím jste dal bublifuky. Takže si vlastně na fotografiích hrají.
Ano, to jsem chtěl! Aby to působilo, že chtějí dělat to, co dělají mladí. Ale mladí si už nehrají. V tom zmíněném parku, kde jsem se procházel, byly děti, čtyřleté, a ty bubliny milovaly. Záhy jsem si uvědomil, že jsem ty bubliny jako dítě foukal taky.

Druhou premiérou Laterny magiky v příští sezoně bude výpravná inscenace Baron Prášil v režii Miřenky Čechové a Petra Boháče. Nechybí v ní hyper­realistické loutky, baletky, mimové ani artisté – možnosti pro vizuální ztvárnění jsou tedy téměř neomezené. Máte už představu, jak by mohla fotografie pro vizuál vypadat?
Zatím ne. Ale vím jistě, že to nebude klasický Baron Prášil, kterého znáte z filmového zpracování. Slyšel jsem, že se tam chystá i nějaká hyperrealistická loutka býka – tak možná i z toho něco vzejde.A co vás teď pracovně, mimo spolupráci s Laternou magikou, čeká?
Teď dělám workshopy – hlavně staré techniky. Například jak vyhotovit fotografii pomocí platinotisku, jak se to dělalo před sto lety. Budu na Moravě, v Hradci Králové… A protože mám aktuálně výstavu v Tančícím domě, která běží až do listopadu, musím tam dvakrát týdně být – návštěvníci mají zájem o komentované prohlídky. A ještě mi před nedávnou dobou volali z jednoho módního časopisu. Modelka Paulína Pořízková v Praze točí film a byla by ráda, kdybych ji pro daný časopis fotografoval já. Budu velice rád, pokud se to podaří.

A co vás teď pracovně, mimo spolupráci s Laternou magikou, čeká?
Teď dělám workshopy – hlavně staré techniky. Například jak vyhotovit fotografii pomocí platinotisku, jak se to dělalo před sto lety. Budu na Moravě, v Hradci Králové… A protože mám aktuálně výstavu v Tančícím domě, která běží až do listopadu, musím tam dvakrát týdně být – návštěvníci mají zájem o komentované prohlídky. A ještě mi před nedávnou dobou volali z jednoho módního časopisu. Modelka Paulína Pořízková v Praze točí film a byla by ráda, kdybych ji pro daný časopis fotografoval já. Budu velice rád, pokud se to podaří.

Foto Jan Malíř