Mýdlové bubliny Jiřího Kyliána

„Člověk musí vždycky stavět mosty a dělat díry do zdí, aby bylo kam koukat – vědět, proč se nebát jít na druhý břeh,“ říká JIŘÍ KYLIÁN, světově uznávaný choreograf českého původu, jehož představení MOSTY ČASU se v červnu vrací do Národního divadla. Tato jedinečná inscenace mluví jazykem tance, který se do slov nevejde. Je nutné „nebát se jít“ a „koukat“. Nabízíme tedy jen pár zamyšlení nad životem, která nám Jiří v posledních dnech poslal.

Přítomnost

Máme pocit, že známe svou minulost, ale vnímání naší minulosti se neustále mění. Záleží na naší schopnosti si své životní příhody věrohodně zapamatovat. Jak stárneme, vzpomínky se mění, minulost je vlastně fikce. A budoucnost je absolutní abraka-dabra. Nevíme vůbec nic – za vteřinu můžeme zemřít a veškerá budoucnost zmizí. Ano, máme své plány a doufáme, že k nám osud bude přívětivý, ale to je vše.

Přítomnost je neobyčejně zajímavá, protože čerpá z minulosti a snaží se uplést svetr budoucna, který by nám jakž takž pasoval a nedělal nám ostudu. Jenže přítomnost má jepičí život a v okamžiku, ve kterém se ji snažíme uchopit či pochopit, je už dávno pryč! Ale tato „prchající vidina“ je ten nejkrásnější dar našeho života. Ten neuchopitelný okamžik je ŽIVOT!

Svoboda

Vnitřní svoboda je vlastně paradox, protože každý z nás je zajatcem svého těla. Ale když se zamyslíme nad neomezenými možnostmi, které skýtá náš mozek, pak je skutečně možné uvažovat o jakési fiktivní neomezené svobodě ducha...

Je zajímavé, že když je člověk mladý, nepřipouští si, že jednou zestárne a zemře. Ale když se mu to posléze podaří, je to něco jako splnění jakéhosi slibu – a je to osvobozující.

Humor

Nebojácnost je moc důležitá, ale humor spojený s nebojácností je ještě mnohem důležitější.

Fantazie

Také fantazie má v našem životě neobyčejně důležitou roli. Moje babička Štěpánka Peštová mi říkala:

„Jiříčku, vždycky je dobré stavět vzdušné zámky, i když se snad rozprsknou jako mýdlové bubliny.“

Emigrace

Každý je emigrant z matčina lůna a každý se ptá, proč tu vlastně je, a kouká, kam jít, co dělat a jak se uchytit. Musí se vypořádat s tím, co je, kde je, co dělá a co po sobě zanechá. Každý z nás dělá, co může, někdy i to, co vůbec nemůže. Ale pro mne bylo vždycky důležité to, co v současnosti dělám a co zanechám našim potomkům

Věčnost

Sabine a já spolu žijeme už 50 let. Vztah každého páru, který to vydržel tak dlouho, by mohl vyprávět o mnoha dramatických příbězích, a my nejsme žádnou výjimkou. Ale v našem případě se jedná o skutečně ojedinělou fyzicko-uměleckou symbiózu. Naše vzájemné duševní a umělecké pochopení se neustále prohlubuje, až se stane propastí, ve které jednoho dne zmizíme.

„Když ráno otevřu oči, jsem udiven, že tu ještě jsem,“

napsal nám také Jiří. Ano, je tu s námi, a to nejen fyzicky, ale i ve svém díle, které sice také jednou zmizí ve věčnosti, ale do té doby jistě povznese ještě mnoho lidí.

„Vznášet se aspoň centimetr nad zemí,“

přál si Jiří Kylián ve své knize Budižkněčemu. Nám se to třeba podaří na jeho Mostech času.

Uvádíme11., 14., 15. a 17. června 2023 v Národním divadle