Anna Novotná: Každý den se učím od lidí kolem sebe

V Národním divadle jsi už deset let. Jaká byla tvá cesta k baletu?

K baletu jsem se dostala přes moderní gymnastiku. Tam si brzy všimli, že mám tendenci chodit po špičkách, takže doporučili balet. V šesti letech jsem začala chodit k paní učitelce Pavle Kymplové, která vedla baletní oddělení na Základní umělecké škole v Chrudimi.

Pavla Kymplová je jednou z pionýrek pořádání amatérských baletních soutěží v České republice. Ty jsi už jako malá sbírala jedno ocenění za druhým. Co ti tato zkušenost dala?

Především zdravou motivaci. Do té doby jsem tančila hlavně proto, že mě to bavilo. Na soutěžích jsem najednou viděla spoustu výborných tanečnic a uvědomila si, jak velká konkurence vlastně je. Takže každá soutěž mi dala motivaci na sobě víc pracovat. Samozřejmě se na soutěžích často hodnotila hlavně technika – kdo výš zvedne nohu nebo udělá víc piruet. Já jsem ale od začátku byla vedená k tomu, že nesmím zapomínat na projev. Chtěla jsem, aby diváci neviděli jen dobře odtančenou variaci, ale cítili i emoci.

Tanečnice a tanečníci v dětském věku tyto soutěže vždy hodně prožívají. Vzpomeneš si na nějakou historku?

Na jednu určitě nezapomenu. Byla to moje první soutěž na špičkách, dostala jsem jedny, co zůstaly ve fundusu školy po nějaké starší holčičce. Večer jsem si všechno pečlivě připravila a ráno se probudím… a moje špičky leží na topení. Mamka ty staré křusky vyprala, takže byly úplně zničené. Pamatuju si výraz mojí paní učitelky, málem dostala infarkt, když to viděla. Variaci jsem nějak odhopkala, ale bylo to strašné. (Směje se.)

Měla jsi už tehdy jasno, že chceš na konzervatoř?

Ano. Já jsem si vlastně ani nepředstavovala jinou budoucnost než tu, že budu baletka. Jedinou otázkou bylo, jak to udělat prakticky, protože konzervatoř byla v Praze. Maminka se kvůli mně rozhodla přestěhovat, aby nemusela jedenáctiletá holka na internát. Dodnes si uvědomuju, jak velké rozhodnutí to bylo a co všechno pro mě znamenalo.

Na konzervatoři panuje přísný režim. Nebyl to po ZUŠ trochu šok?

Spíš změna. Najednou jsme se věnovali hlavně technice. Na základní umělecké škole člověk pořád něco tančí, má variace, vystupuje. Na konzervatoři jsem se ze začátku nemohla dočkat, až zase přijde chvíle, kdy budeme víc tančit. Byla to náročná léta. Samozřejmě často přicházela únava, bolely mě nohy, občas jsem přijela domů a brečela, že už nemůžu. Ale nikdy jsem nepochybovala, nikdy jsem neuvažovala, že bych skončila. Čím jsem byla starší, tím víc jsem si chtěla dokázat, že to zvládnu.

Pamatuješ si okamžik, kdy ses definitivně utvrdila v tom, že tvým cílem je Národní divadlo?

To bylo pokaždé, když jsem po škole šla do divadla. Seděla jsem v hledišti a říkala si, jak moc bych si přála jednou stát na tomhle jevišti. Zároveň jsem ale věděla, jak je to nejisté, kolik lidí studuje konzervatoř a angažmá nezíská, jak obrovská konkurence přichází ze zahraničí. Zkoušela jsem tedy konkurzy i jinam, ale Národní divadlo bylo priorita.

Tobě se to podařilo hned po absolutoriu. Jak ses cítila?

Pamatuju si hlavně to, že celé léto před nástupem jsem poctivě cvičila, protože jsem chtěla přijít co nejlépe připravená, k divadlu jsem měla obrovský respekt. A pak přišel první den… a já se probudila se zánětem spojivek. Nemohla jsem skoro otevřít oči. Pamatuju si, jak jsem je ráno doslova rozlepovala a říkala si: tak to je skvělý, teď si všichni řeknou, koho to sem vzali… (Směje se.)

Co pro tebe bylo ty první dny nejnáročnější?

Uvědomit si, že už člověka nikdo nevede za ruku. Ve škole vám pedagog řekne, co máte dělat. Najednou jste v profesionálním souboru a očekává se, že budete samostatní. Hodně jsem se učila tím, že jsem pozorovala zkušenější kolegy. Dodnes to vlastně dělám. Když vidím někoho, kdo něco dělá dobře, snažím se pochopit proč a jak a něco si z toho vzít.

Že se můj sen plní, mi došlo při prvním představení, byla to La Bayadère. Tančila jsem ve Stínech a byla jsem z toho strašně nervózní. Stála jsem v první řadě a pořád jsem přemýšlela, jen abych něco nepokazila. Ale asi poprvé jsem opravdu cítila, že je pozornost upřená na mě, když jsem tančila Ruskou princeznu v Labutím jezeře.

Ne každému se podaří se prosadit. Co je k tomu potřeba?

Myslím, že zdravá pokora je důležitá. Zároveň jsem se ale musela naučit i většímu sebevědomí. Ne přehnanému, ale takovému, které člověk na jevišti potřebuje. To byla jedna z věcí, které jsem se učila až tady. Nesmí to být arogance, ale víra v to, že na sobě můžeš pracovat a posouvat se dál.

Často se říká, že tanečník se učí celý život.

Určitě. Od baletních mistrů, choreografů, ale i od kolegů. Člověk kolem sebe každý den vidí spoustu inspirativních lidí. Když je otevřený a chce se posouvat, může se učit vlastně neustále. Když tanec miluješ, přijmeš, že budeš pracovat o víkendech, že někdy nebudeš mít tolik volného času nebo že den nekončí po pracovní době. Že často není prostor na osobní život, ale ty tím netrpíš, protože to děláš z lásky.

Tančíš ve všech titulech v repertoáru Národního divadla, od klasiky po současné choreografie. Kde se cítíš víc doma?

Asi nedokážu vybrat jedno, na každém mě baví něco jiného. Když dlouho tančíme klasiku, začne mi chybět moderna. Mám pocit, že v ní můžu ze sebe dát víc, víc se otevřít a předat vlastní autentické emoce, dává mi obrovskou svobodu. A když naopak delší dobu děláme současný repertoár, začnu se těšit na špičky, na klasickou techniku a na všechno, co k ní patří. Klasika mě nepřestává učit pokoře, protože v ní člověk nikdy nedosáhne úplné dokonalosti a pořád má kam se posouvat.

Vzpomeneš si na roli nebo choreografii, která tě opravdu silně zasáhla?

Určitě Fly Paper Bird Marca Goeckeho. Tam jsem měla během představení úplně zvláštní pocit vnitřního chvění. Těžko se to popisuje, ale dodnes si ten pocit pamatuju. A v Katastrof Eyala Dadona jsem si užívala obrovskou energii. Nebyla jsem svázaná technikou, mohla jsem do toho dát všechno a fyzicky se na jevišti naprosto vydat. Po Katastrof v recenzi na Sarkasmy o mně navíc hezky psala Zuzana Rafajová. Tak jsem si říkala, že když se jí moje práce líbila, asi se to podařilo. (Směje se.) A úplně jiný zážitek pro mě bylo 27'52" Jiřího Kyliána. To je choreografie, která mi dává duševní naplnění a uspokojení.

Právě po jedné repríze Avant-Garde, v rámci kterého je 27'52" uváděno, jsi navíc byla jmenována demisólistkou.

Byl to krásný den. Tušila jsem, že by se to mohlo v nejbližší době stát, ale kdybych věděla, že se to stane ten den, tak nepřijdu v teplákách. (Směje se.) Za důvěru, kterou za povýšením cítím, jsem moc vděčná.

Na inscenaci 27'52" vzpomínáš opakovaně. Čím pro tebe byla tak výjimečná?

Strašně jsem si přála v ní tančit už od konkurzu. V té době jsem navíc měla zranění, ale říkala jsem si, že do toho dám úplně všechno, i kdybych se měla ze sálu odplazit. A pak samotné zkoušení bylo nádherné. Sice s námi nepracoval přímo Jiří Kylián, ale jeho asistent Urtzi Aranburu dokázal neuvěřitelně přesně předat, co je za každým pohybem. Nešlo jen o to, jak něco udělat, ale hlavně proč. A to je u současného repertoáru podle mě extrémně důležité, rozumět myšlence, kterou choreo­grafie nese.

Současný tanec někdy diváky trochu děsí. Často mají pocit, že mu nebudou rozumět.

Přitom se nemusí bát! Nikdy neexistuje jediný správný výklad. Samozřejmě choreografie mají svou myšlenku, ale každý divák si do nich může promítnout vlastní zkušenost a vlastní příběh. K premiéře 27'52" nám Jiří Kylián napsal dopis. Ten balet je o čase, který máme všichni vyměřený – a každý z nás s ním naloží jinak. Myslím, že právě proto se tahle choreografie dokáže dotknout tolika lidí. Mám hrozně ráda úplný začátek. Stojíme na jevišti, rozcvičujeme se a diváci přicházejí do sálu. Oni vidí nás a my vidíme je. V tu chvíli mi dochází, že v hledišti sedí tisíc lidí a každý z nich právě prožívá něco úplně jiného. Někdo má radost, někdo starosti, někdo možná přišel zapomenout na těžký den. A pak najednou na dvě hodiny sdílíme stejný prostor a stejný příběh.

Sezonu Balet ND zahajuje s L'Histoire de Manon sira Kennetha MacMillana. Tento titul je pro mnoho tanečníků splněný sen. Jaké bylo pracovat na takové inscenaci?

Pokaždé, když připravujeme takhle významný titul, je to obrovská zkušenost. A nemusím zrovna sama zkoušet, abych si z ní něco odnesla. Strašně ráda sedím na sále a poslouchám připomínky choreografa nebo asistenta ke kolegům. Nejde jen o kroky, ale o to, jak přemýšlet o postavě, vztazích nebo emocích. Člověk se učí i ve chvíli, kdy jen pozoruje.

Vedle dramatických rolí sis očividně užila i komediální polohu ve Slunečníkovi, Měsíčníkovi a Větrníkovi, kde jsi v této sezoně naskočila do role Jiskerky.

Part Jiskerky se mi ze tří princezen líbí nejvíc. Jenomže hned při mé premiéře jsem si připravila pořádný trapas. V jedné scéně bratr maluje Jiskerku a udělá z ní naprostou příšeru. Měla jsem mu ten obraz prorazit o hlavu, jenže jsem netrefila na perforovaný střed. Tak jsem to zkusila podruhé a místo toho jsem mu zlomila o hlavu rám. Kolega jen stál, koukal na mě a všichni v zákulisí se smáli.

Je nějaký choreograf nebo titul, o kterém si říkáš – tohle bych si jednou opravdu chtěla zatančit?

Jedním z těch splněných přání bylo 27'52" Jiřího Kyliána. A kdybych si měla ještě něco přát, tak bych si moc ráda zatančila víc choreografií Ohada Naharina. Už jsem se s jeho tvorbou potkala, ale ráda bych se do ní ponořila mnohem víc.

Na jevišti pracuješ hlavně tělem. Málokdo ale ví, že profesně pracuješ i hlasem, neboť se věnuješ také dabingu. Jak ses k tomu dostala?

Začala jsem s ním už v šesti nebo sedmi letech. Doporučili mi přihlásit se do dabingové školy, protože jsem uměla velmi dobře číst, což je u dětských herců důležité. Natočili jsme pak ukázkové CD s mým hlasem, které se rozeslalo do studií. Měla jsem štěstí – dostala jsem první menší roli, osvědčila se a postupně se to nabalovalo. Dnes už se mi studia ozývají sama.

V jakých rolích tě mohou diváci slyšet?

Hodně dabuji seriály pro Netflix nebo HBO: Bridgertonovi, Fotbalový talent, Ginny a Georgia, Euforie, Hra o trůny, občas i filmy, například Barbie. Několikrát jsem dabovala herečku Aimee Lou Wood. Často dostávám role teenagerů nebo, jak s oblibou říkám, „hloupých blondýn“ (smích). Co pro mě bylo mimořádně zajímavé, pak byla role Christiane F. v seriálové adaptaci My děti ze stanice Zoo, protože jsem dobře znala knižní předlohu.

Začíná nová sezona. Na co bys diváky pozvala?

Určitě na Avant-Garde. Je to pro mě mimořádné představení, které má podle mě divákům hodně co předat. Pokaždé, když ho tančím, prožívám něco silného – a byla bych moc ráda, kdyby si svůj vlastní silný příběh odnesli i oni.

 Foto: Serghei Gherciu