Jiří Rožeň: Nejsem Don Juan (!) 

Jiří Rožeň patří aktuálně k nejžádanějším mladých českým dirigentům na světě. Má za sebou koncerty s Královskou filharmonií v Londýně a v Liverpoolu a před sebou první spolupráci s BBC Symphony Orchestra či debuty v USA a Austrálii. O připravované inscenaci Plamenů jsme si spolu povídali těsně před zahájením prvních zkoušek. 

Jaké místo podle vás zaujímají Plameny v Schulhoffově tvorbě? 
Zcela speciální, protože se jedná o jedinou operu, kterou Schulhoff napsal. To je důležité říci. 

V době, kdy ji Schulhoff dokončoval, měl za sebou práci na baletu Náměsíčná aneb Dandy v krabici na konservy ve spolupráci s Vítězslavem Nezvalem. Ovlivnilo to nějak Plameny? 
Myslím, že určitě. Třeba v pantomimické scéně, kde vystupuje Pulcinella, Pantalon, Harlekýn, sbor masek, tedy prvky comedie dell’arte. 

Plameny jsou dílo hudebně velmi specifické. Je vlastně správné přistupovat k nim jako k opeře? 
Zcela jistě jde o operu! Při prvním poslechu i pohledu do partitury mě ale upoutalo, že orchestrální plochy jsou delší, než je u oper obvyklé. Jsou v ní opravdu dlouhé toky symfonické hudby. Naopak zpěvem Schulhoff spíš šetří, sbor najdete dokonce jen v jednom čísle. 

Co všechno divák uslyší? Jazz, dada? 
Hudební surrealismus v tom nejlepším slova smyslu. Kdybych to bral z pohledu kompozice, tak na začátku druhého dějství vnímám vliv Stravinského. Pak jsou tam často takové delší impresionistické plochy, které mi připomínají Debussyho. Čas od času je hudba také poměrně disonantní, takže můžeme mluvit o expresionismu. A v partituře jsou dva takty, ze kterých na mě tak trochu dýchá mahlerovská atmosféra. Ale to jsou opravdu jen dva takty, které by mohly být klidně z Titána. Důležitá je také scéna s řeholnicemi, která se jmenuje Půlnoční mše. Tam najednou slyšíte psalmodii (žalmový zpěv, pozn. red.). Tohle jeho kloubení stylů je strašně zajímavé. 

Přesto mě zaujalo, jak je hudební tok kompaktní. 
Trochu jsem bojoval za to, abychom udělali přestávku, protože původní záměr byl uvést Plameny bez přestávky, což jsou dvě hodiny hudby. Nicméně part Dona Juana je ohromně náročný a nemůžeme tam zpěváka úplně uvařit! A také pro posluchače to tak bude lepší. Původně byla v klavírním výtahu na začátku druhého dějství stejná atmosféra jako na konci prvního, ale ta strana byla jen v klavírním výtahu, a nikoliv v partituře, tak jsme se rozhodli ji škrtnout a druhé dějství začít energicky. Myslím, že to bude fungovat velice dobře.  

A jsme u škrtů. Udělali jste jich hodně? 
V celých Plamenech jsme škrtali jen čtyřikrát, z toho dvakrát v delším rozsahu. Osobně jsem si z klavírního výtahu a z partitury udělal seznam všech původních škrtů a zjistil jsem, že jde většinou o kratičké pasáže, jeden nebo dva takty, a to vždycky, když se opakuje nějaký motiv. Jakmile jsou dva takty stejné, u druhého je připsáno „vide“. Rozhodl jsem se však většinu zachovat, protože si myslím, že když přijde posluchač poprvé do divadla na hudbu, kterou nikdy předtím neslyšel, tak právě tohle opakování skladbu trochu stmelí a posluchač se lépe zorientuje.  

Je pro hudební stránku směrodatné, zda se opera zpívá německy, nebo česky? 
Rozdíl to je a čeština je samozřejmě těžší. Je hezké, že Plameny zazní po devadesáti letech česky, ale všechny tři hlavní role zpívají zahraniční sólisté – Denys Pivnickij (Don Juan), Tone Kummervold (La Morte) a Victoria Korosunova (trojrole Donny Anny, Řeholnice a Ženy). Takže to pro ně není vůbec snadné, protože i pro Čecha je samotný Benešův český text na mnoha místech krkolomný. Ale od toho teď máme zkoušky, kde s korepetitorkou Šárkou Knížetovou pečlivě pracujeme na výslovnosti a na české dikci a snažíme se, aby zpěv vyzněl co nejpřirozeněji. Takže občas zpěvnou linku přizpůsobujeme češtině, protože Schulhoff svou hudbu napsal na německý text. Máte tedy například dlouhý držený tón a na konci je oktávový skok. Takové věci dáváme pryč, protože si hned všimnete, že je to psané pro němčinu, kde je na poslední notě druhá část slova. Podle mého názoru zní opera v němčině přirozeně a my se snažíme, aby i v češtině po této stránce fungovala co nejlépe.  

Je to asi i otázka přízvuku? 
Těžkých a lehkých dob. Třeba v němčině se zpívá „Ju-á-ne“ (zpívá), osmina – čtvrtka – osmina, což v češtině nefunguje. Tak jsme to změnili na triolu „Ju-a-ne“. Nebo ve sboru, který zpívá „Don Juan“ (opět zpívá), jsem navrhl, že uděláme příraz, aby fráze získala takové „Don Giovanni“ gesto. Občas se musí zkrátka něco upravit. 

Měl jste v rukou originální partitury?  
Ty měla v rukou Jitka Slavíková, která odvedla obrovský kus práce. Zabývala se touto operou měsíce a měsíce a bádala na všech frontách. Já už jsem obdržel hotové materiály a společně jsme je procházeli. Svou úlohu nevnímám jako badatelskou, ale jsem tady hlavně od toho, abych dílo hudebně nastudoval. 

Už víte, jak budete řešit přítomnost jazz bandu? 
Jazz band bude nejpravděpodobněji za scénou, hraje ve dvou částech. Mimochodem Schulhoff jej napsal pro opravdu velké obsazení. 

Jak se těšíte na spolupráci s Calixtem Bieitem? Připadáte mi tak trochu jako dvě rozdílné povahy. 
Jsem si vědom, že vztah režiséra a dirigenta je ohromně důležitý nejen pro výsledek, ale i pro celkovou atmosféru na place a fungování přípravy. Je to naše první spolupráce a já sám jsem zvědavý, jak bude vypadat a co bude vlastně Calixto Bieito vyžadovat. 

Plameny zpracovávají stejně jako Mozartův Don Giovanni donjuanovský námět. Je vám osobně postava Dona Juana blízká? 
Blízká?! (smích) To teda není! Takhle se samozřejmě nechovám! (smích) Jsou ovšem dirigenti, kteří si o sobě myslí, že jsou donchuánové… 

Vidíte, a já si myslela, že Plameny jste přijal právě kvůli jejich lehce erotickému nádechu. 
Ne!!! To vůbec!!! Ale když trochu otočím list, tak rozdíly oproti Mozartovu Donu Giovannimu jsou u Schulhoffa vlastně velmi zajímavé. Třeba že se Don Juan zastřelí, a tím omládne a stane se nesmrtelným, nebo vztah Donny Anny a Komtura. Zaznamenáte také hudební odkazy k Mozartovi, je tam například místo, kde jsou takové ty slavné oktávy „Don Giovanni“ (zpívá), které zpívá v Mozartově verzi Komtur, a pak chromaticky upravené osminové běhy „tadydadytadydady“ (opět zpívá) – melodie z předehry k Donu Giovannimu. Schulhoff je používá podle mě zcela záměrně a těmito citacemi poukazuje na to, že jeho opera s tou Mozartovou vlastně souvisí. 

Co je pro dirigenta nezbytné sledovat, aby Schulhoff zůstal Schulhoffem? 
Můj klíč k Schulhoffovi leží v co nejlepším hudebním nastudování, protože si moc přeji, aby jeho hudba diváky zaujala.