Divadlo jako terapie, odboj i diplomacie: Co přinášejí letošní Pražské křižovatky?

Autorsko-režijní tandem Milo Rau a Servane Dècle pro festival zrežírují scénické oratorium Proces Pelicot, které do divadelního jazyka převádí soudní líčení, jež si v uplynulých letech vysloužilo mimořádnou mediální pozornost. Ukrajinská hudební skupina Dakh Daughters představí pražskému publiku svůj freak-cabaret koncert Antidote, který je uměleckým odbojem proti ruské válečné agresi a propagandě. Tanečně-dokumentární dialog Mohameda El Khatiba a Israela Galvána nejen kloubí jména obou tvůrců v názvu Israel a Mohamed, ale přináší také jejich společnou výpověď o celoživotním potýkání se s vlastními otci.

Jak vznikala vaše inscenace? Zvolili jste jiný inscenační postup než obvykle?

Servane Dècle a Milo Rau: Inscenační proces byl úplně jiný, protože jsme projekt chápali jako akt, ne inscenaci. Původní myšlenkou bylo, že jej uvedeme jen dvakrát, jednou na festivalu Wiener Festwochen a v Avignonu, tedy přímo ve městě, kde proces proběhl, jako poctu Gisèle Pelicot. Chtěli jsme kolem toho případu a procesu shromáždit herce a herečky, ale také lidi z občanské společnosti. Teď s inscenací jezdíme po Evropě a po celém světě, v každém městě s novým třicetičlenným obsazením, protože jsme zjistili, že ten příběh rezonuje všude.

Dakh Daughters: Scénické umění jsme vždy využívaly jednak jako formu terapie, jednak jako nástroj kulturní diplomacie. Potřebujeme mluvit o tom, co nás opravdu pálí — jako umělkyně a jako občanky. Proto jsme nikdy nesouhlasily s tezí, že kultura má být apolitická. Snažíme se být na jevišti pravdivé, někdy až provokativní, protože umění nevnímáme jako pouhou zábavu, ale také jako výzvu k zamyšlení a kritickému myšlení. Antidote není klasická inscenace. Je zamýšlena jako most mezi zkušeností autorů a obětí manipulace. Zjistili jsme, že diváci už začínají být řečmi o válce unavení, a bylo nám jasné, že potřebujeme najít jiný umělecký jazyk. S prvotním nápadem přišel Vladyslav Trojickij a pak jsme strávili spoustu času studiem toho, jak fungují propaganda, dezinformace a manipulace. Výsledkem je bezpečný umělecký prostor, kde si diváci mohou vyzkoušet tyto mechanismy na vlastní kůži prostřednictvím ironie, sebeironie a performance a získat protijed – vnitřní odolnost a sílu, která jim pomůže odolat manipulaci a zůstat sami sebou.

Mohamed El Khatib: Většinu času při tvorbě inscenace Israel a Mohamed jsme strávili debatami a sdílením zkušeností, zatímco zkoušek bylo minimum. Vyprávěli jsme si o našich životech, rodinách, co mají společného a co máme společného my díky svým otcům. Mluvili jsme hodně o Kafkovi a jeho Dopisu otci a o tom, co bychom my, sami už mladí tátové, chtěli napsat celé generaci otců.

Překvapila vás někdy reakce diváků? U jakého typu publika má vaše inscenace největší odezvu?

Servane Dècle a Milo Rau: Jedním z témat oratoria je samozřejmě otázka, proč se muži dopouštějí znásilnění a co s nimi máme dělat. Naše publikum ale vždy tvoří ze 70 % ženy, protože právě ženy jsou většinou oběťmi násilí páchaného muži. Brzy přijde čas, kdy tento problém začne vnímat i většina mužů, kteří budou cítit odpovědnost a budou chtít tu nekonečnou noční můru změnit! Škoda, že tak daleko jsme se ještě nedostali, protože Proces Pelicot přináší hodně velké ponaučení... Když jsme ještě hráli sedmihodinovou verzi, přišel k Servane jeden muž (bylo pět ráno) a řekl: „Díky, že jsem se toho mohl za tak krátkou dobu tolik naučit.“ Nejsilnější reakci jsme ale zažili přímo u Gisèle Pelicot, když se byla na hru podívat v Judson Memorial Church v New Yorku. O přestávce vyšla ven, plakala, a když mluvila o herečce, která ji zosobňovala, říkala dokola: „Ona je lepší než já.“

Dakh Daughters: Nejsilnějším zážitkem pro nás je, když přijdou diváci bez zvláštního očekávání a odcházejí se silným citovým prožitkem. Někdy jsou překvapení, někdy hluboce zasažení, někdy i trochu rozrušení, ale nikdy nezaujatí. To je pro umělce asi ta nejlepší reakce: pocit, že se v mysli a duši druhého člověka něco pohnulo. Okamžiky, kdy se s námi diváci smějí a pláčou, když nám a Ukrajině vyjadřují upřímnou podporu, když nám přejí hodně sil a abychom válku vyhráli, s námi zůstávají dlouho. Připomínají nám, proč má smysl dál tvořit a hrát. Původně jsme tento koncept vytvořily pro zahraniční publikum, abychom lidem uměleckým jazykem vysvětlily, co se na Ukrajině skutečně děje. Zároveň ho hrajeme i na Ukrajině, protože i tam někteří stále úplně nechápou, v jaké realitě žijeme, a nevědí, jak se s ní vypořádat. Naše vystoupení má podle nás největší ohlas u lidí, kteří jsou připraveni naslouchat nejen ušima, ale i srdcem – těm, kteří oceňují emoce, kritické myšlení, hloubku, sebeironii, intelektuální náročnost, ukrajinskou kulturu, folklór, divadlo a jedinečný zážitek, který přináší živé představení. Promlouvá k těm, kterým není lhostejná jejich budoucnost ani budoucnost jejich dětí. A právě pro taková setkání hrajeme znovu a znovu.

Mohamed El Khatib: Po prvních představeních nám hodně lidí chodilo děkovat za jednu prostou věc. Říkali nám: „Napsali jste dopisy, které bychom sami chtěli napsat svým otcům.“ Celým generacím mlčících otců, kteří nevěděli, jak komunikovat se svými dětmi, nebo nedokázali najít slova, jak s nimi skutečně mluvit. Je to pro mě velmi uklidňující a dělá mi to obrovskou radost a zároveň jsme si díky tomu uvědomili, že tato neschopnost dialogu mezi otci a syny, mezi otci a dcerami, je ve skutečnosti univerzální.

Má podle vás v současné politické situaci myšlenka „vlídné rezistence“ šanci na úspěch?

Servane Dècle a Milo Rau: Pokud je výrazem „vlídná“ myšlena pomalá a hluboká proměna, pak ano! Možná je to naše jediná naděje v politické situaci, která se každým týdnem zhoršuje.

Dakh Daughters: Ano – dokonce by se dalo říci, že v současnosti je to jedna z mála forem odporu, která neoplácí násilné chování agresora. Z našeho pohledu „vlídná rezistence“ neznamená slabost nebo prázdná slova. Znamená odmítnutí propadnout strachu, propagandě a neustálému tlaku. Zachovat si svou kulturu, jazyk a společnou paměť, hovořit dál svým hlasem, nenechat si ukrást vlastní identitu – to všechno jsou hluboce politické akty, které jsou v současné situaci strašně důležité. Protože válka se nevede jen zbraněmi. Její součástí je i boj za svědomí, za zachování smyslu a za právo národa na sebeurčení. Právě proto může mít vlídná rezistence takovou moc. I když nemá nutně okamžitý dopad, časem se její účinky projeví a postaví hráz koloniálnímu myšlení, vnucenému pocitu méněcennosti a každé snaze vymazat ukrajinskou identitu a samostatnost. To je asi její největší síla, že dokáže víc než jen chránit – vytváří prostor pro to, aby byla Ukrajina vidět a slyšet jako živoucí, odolná a moderní země, ne jako stín někoho jiného nebo jen jako válečná oběť.

Mohamed El Khatib: Podle mého názoru není v dnešní době vlídná rezistence ničím jiným než konformní pasivitou. Dnes musíme nazývat věci pravým jménem, jasně označit nepřítele, tedy krajní pravici, a budovat skutečný pocit bratrství, díky kterému budou všichni muži a ženy sdílet jeden společný příběh. Musíme zastavit vlnu zpátečnictví a rasismu, která se valí Evropou a ničí staletou myšlenku osvícenství, jež do srdce politiky vnesla pohostinnost.

Překlad: Alžběta Soperová