Divadlo bez svědomí hrát nelze 

Svědomí není vlastní jen nám všem, i když u každého se zabydluje jinak. Co člověk, to jiné svědomí. Ovšem divadelní příběhy, činoherní, operní, baletní, ale i alternativní či loutkové, jsou přece příběhy nás lidí. Někdo příběhy musel napsat a promítnout do nich své vnímání. Zcela jistě neexistuje divadlo, kde by v příběhu nebylo přítomno i svědomí. Třeba jen maličko, téměř skrytě, tak nenápadně, že to my v hledišti v ten moment ani nepostřehneme. Ale bez tohoto dramatického hybatele by se jakýkoli příběh neposouval, postava by se nevyvíjela. Nemusí to být jen ve smyslu, že hrdinu hryže svědomí a vše slavně napraví. I to, že u některých postav je zjevná absolutní absence svědomí, je charakteristika a část děje. Proto o roli pak víc přemýšlíme. Ať už je to Gertruda či samotný Hamlet, zatvrzelí furianti, Montekové a Kapuleti, Hordubalovci, Don Giovanni, Švanda nebo i otec v Popelce, lichvář v Louskáčkovi či zdánlivě povrchní Oněgin. A věřte, nevěřte, svědomí mají i loutky a všichni princové, co jich máme v inscenacích baletních i operních. 

Tak svědomí z nás dělá zbabělce a zdravá barva rozhodného činu se roznemůže zbledlou meditací, záměry velké významem a vahou se odvracejí z vytčeného směru a neuzrají v čin. – Už ticho, pst! – Má krásná Ofelie, vzpomeňte si na mě ve svých modlitbách. 

Závěrečná část Hamletova monologu 

Shakespearovy invektivy  

Martin Hilský se ve své knize Shakespeare a jeviště svět vyslovil, že „Hamlet je především hra o svědomí.“* A není divu, protože právě to v ní pronásleduje snad většinu postav. Svědomí tíží Hamleta zavázaného k pomstě, bratrovraha Claudia i samotnou Gertrudu, kterou ale Duch Hamletovi nakazuje ušetřit, neboť „ty ostny, které nosí uvnitř sebe, / ji pobodají dost“.  

A na švestkách nachytá Hamlet i nás a naše svědomí. Inscenaci Jaromíra Pleskota z roku 1959 vytýká Vladimír Tichý, že k divákovi nápadně promlouvá o shnilosti tehdejšího Československa. Svou stížnost nazývá Shakespearovy invektivy a formuluje v ní stanovisko, že Hamlet je jen a pouze hra o poměrech alžbětinské Anglie a není v žádném případě možné v ní vyobrazené vztahy a události vnímat v paralele k jinému časoprostoru: „Jakýkoli pokus o aktualisaci Hamleta je absurdní a odsuzuje sám sebe, protože Hamlet je dobově podmíněná hra a naše současné poměry nemají nic společného s poměry alžbětinské Anglie. Shakespearova Hamleta by bylo možno na jevišti ztvárnit historicky.“  

Tvrzení je to samozřejmě zcela absurdní, což jde doložit mimo jiné slovy polského teatrologa Jana Kotta… „Hamleta totiž není možné hrát jednoduše. Snad proto tolik láká režiséry i herce. V Hamletovi nacházelo své rysy mnoho pokolení. A snad je geniálnost Hamleta právě v tom, že je možné vidět se v něm jako v zrcadle. Dokonalý Hamlet by byl zároveň Hamletem nejshakespearovštějším i nejsoučasnějším. Je to možné? Nevím. Ale jenom takto můžeme hodnotit každou shakespearovskou inscenaci. Ptát se, kolik je v ní ze Shakespeara a kolik je v ní z nás.“ 

Přes rozčilující nabubřelost Tichého kádrujícího výlevu poukazuje celá tato kauza skvělým způsobem na to, jak na nás tato hra o svědomí dodnes platí, jak nám nedává klid a přistihuje nás inflagranti před našimi vlastními přečiny, před tím, čeho si jsme vědomi, ale třeba si to odmítáme přiznat.   

*HILSKÝ, Martin. Shakespeare a jeviště svět. Praha: Academia, s. 449.  

Jsem ještě člověk? 

„Jsem ještě člověk? Jsem ještě lidská bytost?“ zpívají po sobě Tlampač, Harlekýn a Císař Overall v poslední opeře Viktora Ullmanna Císař Atlantidy, jež byla napsána v roce 1943 v terezínském ghettu. Oba její autoři – Viktor Ullmann i libretista Petr Kien – byli stejně jako Hans Krása, Pavel Haas a řada dalších terezínských umělců odesláni 16. října 1944 transportem Er do Osvětimi a prakticky vzápětí zavražděni v plynových komorách.  

Cyklus Musica non grata přinesl od svého prvního projektu v roce 2020 desítky podobných příběhů. Příběhů osobností, kterým se v důsledku rasové či náboženské nenávisti obrátil život naruby. Umělců, kteří nám navzdory těm největším útrapám – ztrátě domova, svých blízkých, či dokonce vlastního života – zanechali poselství naděje v podobě nádherné hudby. Hudby, která oslavuje krásy i neřesti života a která na otázku: „Jsem člověk?“ odpovídá zcela jednoznačně: „Ano!“ Paradoxně tak téměř na konci svého vyměřeného času a v kontextu událostí posledních měsíců vysílá Musica non grata možná ten nejsilnější apel na svědomí každého z nás, na svědomí dnešního světa: žijme v lásce a respektu a nedopusťme, aby se toto děsivé bezpráví ještě někdy opakovalo. 

Musica non grata se s vámi v roce 2024 rozloučí, a tak pokud vám zatím unikly produkce, kterým pomohla na svět, není nač čekat! 

V prosinci srdečně zveme na reprízy vánoční pohádky se zpěvem a tancem pro děti LouTkáček Paula Hindemitha. V první polovině roku 2024 uvede Státní opera několik posledních představení revuální operety Ples v hotelu Savoy maďarského skladatele Paula Abrahama a poslední čtyři reprízy komické opery Šaty dělají člověka Alexandra Zemlinského. A na jeviště Národního divadla se již pouze jednou (3. února) vrátí hudební pohádka Švanda dudák Jaromíra Weinbergera. V jednom jediném představení (4. února) bude možné ve Stavovském divadle zhlédnout jednoaktovky Viktora Ullmanna Rozbitý džbán a Císař Atlantidy v podání souboru Národního divadla moravskoslezského a projekt Musica non grata vyvrcholí 6. dubna ve Státní opeře koncertním provedením dvou mimořádných děl – jednoaktových oper Florentinská tragédie Alexandra Zemlinského a Svatá Zuzana Paula Hindemitha. „Pověz mi, svědomí, mám naději stát se znovu lidskou bytostí?“ zeptal se císař. „Ano, můj pane. Válka skončila!“  
musicanongrata.cz 

Jsme víc Oněginové než Taťány 

Všichni známe Puškinův román o Evženu Oněginovi ve verších. Mnozí či mnohé z nás dokonce umíme nazpaměť Taťánin dopis a skrze vlastní zažité bolesti a lásky jí tolik rozumíme. Každý z nás byl někdy nešťastně zamilovaný a možná zažil odmítnutí. Neopětovat něčí lásku je legitimní, citům neporučíš. Jenže ten příběh je zajímavé nazírat i z jiného úhlu pohledu. Hrát si s lidmi a splétat své manipulace bez respektu k nim, to už není fair play. Co prožívala Taťána, víme. Bylo by však mylné se domnívat, že vztah Oněgina a Taťány je vše, co příběh nabízí. Co prožíval Oněgin?  

V baletním Crankově zpracování existuje okamžik, který je jednou z nejsilnějších divadelních scén vůbec. Lenský pod tíhou okolností a veden žárlivostí vyzývá svého přítele Oněgina na souboj. Kostky jsou vrženy a Oněgin už nedokáže zvrátit běh událostí, které rozehrál. V souboji Lenského zastřelí. V malém okamžiku přichází o svého možná jediného přítele, Olze bere lásku a Taťáně, která stála na počátku se svým vzplanutím, zahaluje duši do černé. Je to silná scéna, dramatická, bez patosu, ale plná koncentrované emoce. V jejím závěru stojí vpředu na forbíně osamocený a sám sebou zděšený Oněgin, obě zkroucené ženy na zemi za ním. Úplně vzadu bezvládné tělo Lenského. A svědomí? Je přítomno, v ten moment tu tíži provinění vnímáme všichni. Velká dramata i lidské příběhy totiž nejsou jen o těch hrdinech bez bázně a hany. Jsme víc Oněginové než Taťány, víc páterové Lorenzové než Julie, občas jsme vedeni naivitou a občas egem a naše činy se nám vymykají z rukou. A jako spravedlivý nástroj – soud pro každého z nás – tu stojí naše svědomí.  

K projekci svědomí však nepotřebujeme jen dramatické či dokonce tragické příběhy. Tahle pojistka svědomí může fungovat i směrem k dobrým koncům. Příkladem jsou pohádky. Oblíbený Louskáček je vánoční středoevropská tradice a na verzi Youriho Vámose, kterou hrajeme 17. sezonu, vyrostly už dvě generace diváků. A víc než o příběh Klárky a Louskáčka jde právě o tu potřebnou moralitu, že nic není ztraceno a že se leccos, co jsme pokazili, dá ještě napravit. Možná si tu důležitost „dobrého příkladu”, obrácení zlého lichváře Scrooge, prvoplánově neuvědomujeme, ale někde podprahově si ji hlavně jako malí diváci ukládáme. A věříme, že jednou, pod tíhou vlastního svědomí, zkusíme za tu záchrannou brzdu včas zatáhnout. 

Skrytý svět konfiktů 

Jediný týden stačí, aby se z dívky stala žena a z jejích snů temná noční můra. Svět již není tím, čím se prve Valérii zdál. Iniciační rituál nás vede do tajů dospívání a společenské přetvářky, těží z nadsázky a sarkasmu Vítězslava Nezvala. Poetická adaptace bizarního černého románu, který budí dodnes emoce, jitří vášeň i strach. 

Inscenace Valérie a týden divů otevírá pohled do nitra postav a jejich morálních rozporů. Klade otázky a nabízí nám odpovědi. Ukazuje nám, že v každém z nás se skrývá svět morálních rozhodnutí, ale i konfliktů. A že mnohdy nejsou některá rozhodnutí tak snadná, jak se na první pohled mohla zdát. Ve světě divadelního příběhu Valérie a týden divů se setkáváme s postavami, které své svědomí teprve objevují a proměňují, oproti jiným, které ho zase mají pevně dané a nezkažené.  

Text: Dana Flídrová, Kateřina Hanáčková, Iva Nevoralová, Kateřina Prášilová