Šeherezáda Maura Bigonzettiho jako balet o síle slova, těla a proměny

Krutost není zobrazena jako individuální selhání. Muži nejsou démony, ale nositeli vzorců, které kdysi měly chránit, ale staly se jen násilím. I jejich pohyb má znaky úzkosti: krátké, trhavé kroky, sevřené ruce, těžiště blízko zemi. Král Šahrijár není karikatura tyrana, ale obraz muže, který nedokáže unést vlastní moc.

Tohle baletní vyprávění je možná nejpůsobivější právě v okamžicích, kdy se násilí zastaví – ne proto, že by bylo poraženo, ale protože ho někdo odmítne dál vykonávat. Když Šahrijár poprvé přestane útočit, není to jeho slabost, ale první projev lidskosti. V Bigonzettiho pojetí nejde o smíření. Jde o změnu pohledu. O to, že starý pořádek se zhroutil a nový ještě neexistuje. A právě v této prázdnotě, v tom prostoru mezi útokem a odpovědí, se může narodit nový svět.

Jenže Mauro Bigonzetti s dramaturgyní Patrizií Dall’Argine nechtějí vyprávět pohádku o exotickém Východě. Jejich Šeherezáda není zdobným ornamentem ani povrchním symbolem krásy. Je to žena, která přežívá uprostřed systému, jenž se po staletí opakuje – systému, v němž moc a násilí mají mužskou tvář a mlčení cenu zmařeného ženského života. Tanec se stává aktem odporu i svobody. V okamžiku, kdy se Šeherezáda odváží tančit, přestává být obětí. Získává prostor, který jí byl odepřen – prostor pro hlas, tělo, příběh, který je zároveň prosbou, výpovědí i obžalobou.

Italští tvůrci byli inspirováni tím, jak se příběh Šeherezády opakuje v naší současnosti. V zemi, kde každý den umírá žena rukou muže, který ji „miloval“, už nejde o legendu, ale o statistiku, pro níž máme dokonce slovo – femicida. Balet tak získává rozměr podobenství o světě, kde se násilí stalo tradicí a kde jeho cyklus živí i ti, kteří by ho chtěli zastavit. Násilí zde není podpořeno efekty. Nevidíme krev, ale jeho důsledky – strach, mlčení, napětí. Je přítomné v organizaci prostoru, v pohybu, v tom, jak těla reagují jedno na druhé – v podřízenosti a nadřazenosti, v gestech, která promlouvají k archetypům v nás. Tento svět funguje přesně, a právě proto je nebezpečný. Šeherezáda vstupuje do hry s něčím, co se zdá bezmocné: s vlastní fantazií, s příběhem. Její zbraní není meč ani vzdor, ale vyprávění. V baletu však slova mizí a jejich místo zaujímá tělo – řeč beze slov, která je podobenstvím. Tanec se stává způsobem, jak přežít. Každé gesto je modlitbou i obranou. Každý pohled výkřikem proti ubíjející tradici, která učinila z žen tiché oběti a z mužů dědice násilí.