Zuzana Kadlčíková: Život, který zní hudbou

V jenom z rozhovorů jste prozradila, že byste se chtěla potkat s Antonínem Dvořákem. Které jeho dílo byste s ním ráda prodiskutovala?

Přiznám se, že mnohem více by mě zajímal jako člověk: jeho gesta, reakce, styl práce a co měl na zřeteli, když určitá díla komponoval. Lásku k němu ve mně probudila Rusalka, ale i v dalších skladbách je mi tak bytostně blízký svou zemitostí, křehkostí, folklórními inspiracemi. V jeho hudbě najdeme vše, čím je odkojený český národ.

Myslela jsem, že také milujete vlaky!

Ne, vlaky opravdu nejsou mojí vášní.
(Usmívá se.)

Žijete v Brně, takže se nabízí otázka, co vy a Leoš Janáček?

Janáčkovu poetiku jsem objevila až na JAMU, kde jsem hrála jeho skladby pro klavír. Ale tak to má, myslím, spousta interpretů, že skladatele tzv. „objeví“ až skrze vlastní prožitek, tedy v momentě, kdy se jeho hudbou musí opravdu zabývat a hledat v ní nějakou větší hloubku.

Do Státní opery přicházíte ze Slovenského národního divadla, s operním divadlem máte i další bohaté zkušenosti. Řekněte mi jako zvídavému divákovi, jaké jsou vlastně zákonitosti pohybu sboru na jevišti?

Jedním z důležitých aspektů, kterému podřizujeme pohyb na scéně, je akustika. Proto, aby divák slyšel vše vyváženě a zvuk orchestru byl synchronní se zpěvem, musí v některých momentech operní režiséři postavit zpěváky na určité místo a nechat je plně se soustředit na kontakt s dirigentem a na sebe navzájem. V náročných pasážích, kdy každý zpívá něco jiného, pomáhá, pokud stojí hlasové skupiny u sebe. Mají tak větší jistotu a také zvukově to působí přehledněji. Samozřejmě, že zpěváci musí dokonale ovládat své party. Teprve pak mohou po jevišti i běhat a rozehrávat situace. Základem je vše dobře nazkoušet, například i to, na který monitor se v tu kterou chvíli podívat. Monitory, které přenášejí obraz dirigenta, se podle potřeby přidávají na boční jeviště, dokonce i na pomyslný jevištní strop, když zpěvák zpívá vleže a dívá se nahoru. Při zpívání velkých homogenních ploch mohou být sboristé promícháni nezávisle na hlasových skupinách, zvukový efekt je pak velmi kompaktní. Vždy záleží, kde na jevišti stojíte, zda na forbíně, nebo hluboko vzadu. Čím vzdálenější jste od diváka, tím déle trvá, než se k němu váš hlas donese, a naopak ke zpěvákovi zvuk orchestru. Údělem sboristů v divadle je v takové chvíli nečekat, až co uslyší, ale zpívat trochu schizofrenně těsně před dobou, aby zpěv doputoval k publiku zároveň s orchestrem. Je to náročné, ale dá se to naučit.

Změnily se nějak během let, kdy se pohybujete ve světě opery, nároky na operní sbory?

Zmizel trend překládat opery do češtiny, který zde byl ještě několik let po revoluci. To je velmi pozitivní vývoj, protože překlady ne vždy úplně konvenovaly s hudebním a rytmickým podkladem. Teď se všechno zpívá v originále, takže je kladen důraz na precizní výslovnost, aby i u nás Ital rozuměl Tosce a Němec Kouzelné flétně. Zrovna Němci jsou na správnou výslovnost velice citliví, proto jí věnujeme velkou pozornost i teď při studiu Parsifala. Naštěstí máme ve sboru nově v angažmá jednu zpěvačku z Berlína, která nám s tímto velmi výrazně pomáhá.

Všímám si také, jaké nároky na členy sboru mají režiséři. Obecně se dnes požaduje větší akčnost na jevišti. Aktivita a ochota operních těles věrohodně se hýbat a hrát se ovšem velmi liší a samozřejmě, že čím více herecké vůle a divadelního citu mají zpěváci, tím vyšší nároky může mít režisér a celé dílo pak nabídne úplně jiný divácký zážitek. Vzpomínám si na produkci Petera Grimese v NdB (režie David Radok, pozn. red.), kde jsem se mohla dívat na kohokoli na jevišti a bylo to jako ve filmu, zkrátka dokonalý prožitek v každém detailu. Sbor Státní opery je naštěstí herecky dychtivý, jak jsem si všimla už při naší spolupráci na Idomeneovi. Pan režisér Bieito byl úplně nadšený z energie všech sboristů a dával nám to často a intenzivně najevo. Co se týče hlasové kultury, aktuální očekávání jsou, aby sbory zněly mladistvě, bez velkého vibrata.

Když jste začínala ve Slovenském národním divadle, sešla jste se s každým členem sboru. Udělala jste to i v Praze? 

Udělala! Hned na začátku září jsem všechny pozvala na neformální rozhovor a bylo to skvělé!

Sbor má šedesát členů, takže to zabralo nějaký čas, ale pokud chceme pochopit, kdo jsme a co od sebe očekáváme, je takové setkání ohromně přínosné. Vnímala jsem, že za tuto příležitost byli vděční i zpěváci, měli možnost mi říct, co mají na srdci, s čím jsou ve Státní opeře spokojeni nebo naopak. 

Co jste se dozvěděla?

Zjistila jsem, že tu pracují opravdu rádi, že jsou to srdcaři, kteří se touží zdokonalovat a mají mezi sebou velice hezké vztahy, což obecně nebývá pravidlem. Je to vidět i na jevišti, jak spolu hrají a komunikují. Jsem moc ráda, že jsem tady našla právě tyto lidské kvality. A velmi mě potěšila jejich pozitivní reakce na naši probíhající první spolupráci na Idomeneovi. Občas zaznívalo postesknutí, že by raději zpívali v krásných kostýmech a krásně nalíčeni, což jim současné moderní režie příliš nenabízí. Mrak podfinancování kultury, který obecně visí nad kulturními institucemi, většina z nich nezmínila, byť jde zajisté o stinnou stránku této práce. Rozhovory se na tom ale nestavěly.

Určitě jste si Sbor Státní opery před svým nástupem umělecky zanalyzovala, na čem s ním chcete v následujícím období pracovat a kde vidíte jeho přednosti?

Zpěváci jsou velmi motivovaní, je vidět, že lační po skvělém výsledku, takže se s nimi pracuje výborně a jsou schopni podávat krásné výkony. Líbí se mi barva altů, obecně je ale naším společným cílem kompaktní zvuk celého tělesa. Ráda bych se zaměřila na intenzivnější projev veškeré hudební agogiky, například dynamiky, artikulace nebo vyjádření obsahového napětí.
Kromě nových inscenací bych chtěla zapracovat na operách, které jsou na stálém repertoáru. Na začátku sezony se všechny tituly opakují, ale samozřejmě časem se na ně nanese prach a trochu té šmíry. Bylo by fajn se toho prachu průběžně zbavovat, aby byly stále vybroušené. Ve vytíženém provozu opery se těžko hledá prostor, ale pokud to jde, plánuji na tyto opery tzv. „oprašovací“ zkoušky, které by měly zabránit sklouznout k rutině a vzbudit novou koncentraci a bdělost.

Ve svém životě jste se potkala se třemi vynikajícími sbormistry: Ivanem Sedláčkem, Jiřím Skopalem a Petrem Fialou. Kdybyste měla nějak shrnout – čím vás vybavili do uměleckého života?

Ještě jste zapomněla na Lubomíra Mátla, který mě také hodně ovlivnil. Jitro pro mě v dětském věku znamenalo to nejlepší, co může být, a k Jiřímu Skopalovi jsem jednoduše vzhlížela. Fascinoval mě svou absolutní profesionalitou. Vedl nás nejen k dokonalému zpěvu, ale i k přísné disciplíně, ke schopnosti vlastní sebereflexe, k ohleduplnosti k ostatním a v neposlední řadě k péči a zodpovědnosti vůči mladším členům sboru. Zkrátka to bylo extra výchovné a všichni jsme tato „pravidla“ hltali. V Jitru jsem také dostala poprvé možnost vést zkoušky, doprovázet sbor na klavír, a nakonec i dirigovat koncerty. Mohla bych o tomhle krásném období mluvit hodiny.

O generaci starší Ivan Sedláček byl se svou Kantilénou vzorem pro Jiřího Skopala, když formoval Jitro. Když mi nabídl spolupráci, už to nebyl ten přísný sbormistr jako kdysi, ve sboru vládla uvolněná, veselá atmosféra, a přesto zpívali nádherně. Na jeho zkouškách jsem zažívala silné momenty. Například jednou se nacvičovala Verdiho skladba Laudi alla Vergine Maria. Týden předtím jsem ji se sborem zkoušela a řešila stále dokola, že jeden tón je příliš nízko, druhý příliš vysoko, zkrátka samé nepodstatné věci, jak se ukázalo, když na ní začal pracovat Ivan Sedláček. Čtvrt hodiny jen mluvil. Vzpomínal na maminku, jak ji odvlekli do koncentračního tábora, co to pro ně znamenalo, jak se modlili k Bohu, jak to všechno prožívali. Pak zvedl ruce, sbor ji zazpíval od začátku do konce a mně se chtělo plakat. Ta dokonalost mě úplně dojala, kolik v tom bylo emocí a po intonačních problémech se slehla zem. Dokázal navodit neuvěřitelnou atmosféru, která vedla k obrovské procítěnosti skladby.

U Petra Fialy jsem obdivovala velmi efektivní zkoušení a celkové plánování chodu sboru, který musí během týdne nastudovat třeba i tři různé koncertní programy, takže se pracuje velmi intenzivně. Po první zkoušce mi říkal: „Moc mluvíte. Mluvte méně a nechte je víc zpívat.“ Tak už jsem skoro nemluvila, vždycky jsem řekla jenom číslo taktu a on mě stále nabádal: „Ještě moc mluvíte!“ (Směje se.) Byla to samozřejmě výborná připomínka, jak udržet pozornost a stručně formulovat své požadavky.
Lubomíra Mátla jsem pak nejraději pozorovala na zkouškách. Dirigoval jak profesionální, tak amatérské sbory, ve kterých zpívalo mnoho vysoce postavených lidí – primářů, profesorů, právníků – a na všechny měl stejný metr. Někdy je nemilosrdně zepsul, jak zpívají špatně, ale po zkoušce s nimi vždy prohodil pár slov, aby obrousil hrany a urovnal vztahy. Měl dar lidi stmelovat, na zkouškách sršel vtipem, byl velmi přátelský a obětavý a zároveň i praktický. Prvně mě okouzlil na koncertě s Pěveckým sdružením moravských učitelů, ta jeho nádherná gesta, na která se dokázali zpěváci výborně napojit. To byl okamžik, který mě vedl k touze studovat právě u něj.

A jaká sbormistryně jste vy?

To se zeptejte jiných! Snažím se být důsledná a stavím na poctivém nácviku skladeb. Každý sbor má svá specifika, jiné zpěváky, a tak vždy hledám cestu, která vede k nejlepšímu výsledku. Těším se z toho, když má energie rezonuje, a vidím, že jsou zpěváci aktivní a na stejné vlně. Ve zpěvu okamžitě slyšíte, když zpěvák myslí na to, co zpívá, nebo naopak na něco úplně jiného.

Ve Státní opeře přebíráte některé inscenace i jako dirigentka. Je velký rozdíl dirigovat sbor a orchestr?

Dirigování sboru a orchestru jsou dost odlišné disciplíny, byť staví na stejném základu. Ve sboru pracujete s lidským hlasem, dýcháte s ním, vedete ho, gestem pomáháte stavět melodii, udržujete se všemi zpěváky oční kontakt, takže si můžete dovolit chtít více spontánních reakcí a nemusíte stále jen schematicky taktovat. Orchestr potřebuje jasné tempové vedení, hráči, kteří zrovna nehrají, počítají takty a musíte jim vždy přesně ukázat. Pokud hostujete u orchestru, je výhodou mít čitelné a zřetelné gesto. Ale hlavně pracujete s mnohem širší zvukovou paletou, kterou je třeba vybalancovat. V opeře musíte navíc dávat prostor zpěvákům a reagovat na dění na jevišti.

Slyšela jsem, že chodíte na hodiny zpěvu, kde si zkoušíte sborové party.

Ano, někdy potřebuji skrze vlastní zkušenost pochopit, proč je dané místo problematické, abych dokázala sboru lépe vysvětlit způsob, jak ho zlepšit. Naposledy jsem s mou profesorkou zpěvu Hanou Málkovou konzultovala pasáž z Idomenea, kde mužský sbor zpívá dlouhý text na jednom tónu. Zdánlivě jednoduchá věc, ve skutečnosti ale velmi těžká, pokud to má znít krásně, nemá to být nuda a chcete přednést náležitý obsah. Tehdy musí zpěvák zapojit kromě správně posazeného hlasu i abstraktní představy. Na hodinách ale zpíváme také árie a pracujeme na hlasové technice.

To byste mohla klidně zaskočit i za nějakého indisponovaného zpěváka!

Tuhle ambici jsem nikdy neměla, i když je samozřejmě příjemné, když vás profesorka pochválí a mluví lichotivě o vašem hlasovém potenciálu. (Směje se.) Vyhledala jsem tuto úžasnou dámu asi před osmi lety, když jsem spolupracovala s ČFSB, právě kvůli udržování vlastní hlasové kondice a detailnějšímu porozumění pěvecké technice. Za ty roky se mezi námi vytvořil velmi přátelský vztah. Díky její velké divadelní zkušenosti spolu můžeme probírat i nepěvecké záležitosti, což je někdy až taková terapie. Hana Málková je osobnost, která kolem sebe rozdává krásnou, pozitivní energii.

Být profesionálním zpěvákem je velmi náročné povolání a já mám tu zkušenost, že po větší hlasové zátěži zkrátka občas ochraptím, protože sbormistr kombinuje mluvení a zpěv, což hlas vyčerpává a člověk je pak přecitlivělý na kdejaké ofouknutí. Zpěváci zkrátka musí být na své zdraví velmi opatrní a ke svým hlasivkám šetrní, což práce sbormistra příliš nedovoluje. 

V této sezoně přebíráte mnoho titulů z pera Giuseppa Verdiho. Přiznám se, že česká interpretace jeho oper mě vždycky tak trochu iritovala. Co potřebuje Verdi, aby to byl opravdu Verdi?

Mám vynikající zkušenost z doby před dvěma lety, kdy byl k nastudování nové inscenace Nabucca v Bratislavě přizván verdiovský specialista, dirigent Pietro Rizzo. Jeho požadavky jasně potvrdily zákonitosti interpretace Verdiho děl, ať jde o vokální či instrumentální složku. Důležité je zpívat výrazně rytmicky, dobře artikulovat neboli zpívat, jako když mluví Ital, a správně stavět fráze a dynamické kontrasty. Verdi nám zanechal v notách mnoho poznámek, kterých se stačí jen držet a naplnit je. Pak vynikne genialita jeho hudby.

Máte nějaký titul, o kterém sníte, že ho budete moci ve Státní opeře nastudovat?

Mám několik snů z oblasti oratorní a kantátové tvorby, které by se mohly realizovat i ve Státní opeře. Například již zmíněný Dvořák a jeho Stabat Mater, Svatební košile nebo Verdiho Requiem, to jsou skvosty. Ráda bych také někdy nastudovala Suchoňovu operu Krútňava. Eugen Suchoň napsal jen dvě opery a jeho Svätopluk byl pro mě skutečně mimořádným objevem. Velmi atraktivní výzvou jsou pro mě také Janáčkova díla. Aktuálně se ovšem těším na Parsifala, protože vždycky žiji tím, co právě studuji, a Wagner mě teď úplně fascinuje svou harmonickou invencí. Ale mojí celoživotní „top“ operou je Rusalka.

Rusalku máte letos ve vašich plánech.

Ano, tento sen se mi plní a Rusalce se již průběžně také věnujeme. Jsem šťastná, že mi má práce umožňuje zabývat se tak krásnými díly a diář se mi plní tituly jako Tosca, Otello, Aida, Turandot, Parsifal, Manon Lescaut… Je to krásný život a já se z něho těším.

Foto: Tamara Černá, Serghei Gherciu, Jiří Balát, Zdeněk Sokol