Vladimír 518: V divadle jsem prožil několik let života

Činohra, Foyer, Rozhovory

Září 2026

Vladimír 518: V divadle jsem prožil několik let života

Každá nová sezona pro činoherní soubor znamená změnu vizuální identity a spolupráci s některou z výrazných osobností výtvarné scény. Pro následující rok padla volba Martina Kukučky a Lukáše Trpišovského na výtvarníka a hudebníka Vladimira 518. Plakáty, které jednotlivé inscenace doprovodí, vznikají v interiérech aktuálně zavřené Nové scény. Co konkrétně si pod tím představit? A hlavně – jak to má tento všestranný umělec s divadlem?

Jakým způsobem jste přistoupil k zadání, které přišlo z Činohry Národního divadla? Jak jste o vizuální kampani uvažoval?

Načasování celé spolupráce mi přijde přímo perfektní. A to především z toho důvodu, že Nová scéna Národního divadla vstupuje do rekonstrukce, což vnímám jako silný inspirační impuls. Šanci k estetickému jazyku, který je dočasný a reflektuje transformaci budovy. Hned na začátku mě napadlo, že bych rád pracoval s fragmenty opuštěných interiérů, kusů původního obložení, sedačkami v hlavním sále, naskládanými židlemi v rohu místnosti a tak podobně. Do těchto scén chci vstupovat jednoduchými kresbami, ať s tématem postavy, hlavy, nebo čehokoli dalšího, co obsahově reaguje na jednotlivé motivy z konkrétních inscenací. Tyto takřka grafické vstupy chci přímo na místě namalovat nebo vyškrábat nebo jakkoli jinak fyzicky vytvořit. Zkrátka si můžu díky aktuální situaci dovolit pracovat tak, jak by to jindy nešlo. Finální tvar je tedy fotografie zmiňovaných situací s přidanou grafickou vrstvou.

Pro prostor Nové scény jste už dříve se skupinou SPAM připravili vizuální performance. Máte k té budově a k tomu místu osobní vztah?

Vztah je to samozřejmě dlouhodobý i poměrně intenzivní, primárně skrze architekturu Karla Pragera. A nutno dodat i skrze architekturu opomíjených tvůrců původní koncepce, tedy Pavla Kupky a Ivo Loose. Stejně tak díky integrovanému umění, respektive díky faktu, že celý ten objekt je vlastně socha a absolutní gesamtkunstwerk. Myslím, že budova Nové scény je silným dokladem své doby, v dobrém i rozporuplném smyslu slova. Z jistého pohledu se jedná o labutí píseň pozdního skulpturálního modernismu, kdy vedle této doznívající oficiální tendence už bujely názory mladé postmoderní generace, která se vůči Pragerovi i podobným stavebním projevům silně vymezovala.

Váš záběr je široký, ať už prakticky, či teoreticky se věnujete řadě uměleckých žánrů a disciplín. Ale co divadlo – jaký k němu jako uměleckému médiu máte vztah? Minimálně ze spolupráce s divadelní skupinou TOW s ním máte zkušenost, co vám ale říká kamenné, repertoárové divadlo typu Národního?

V divadle jsem prožil několik let života, a to v rámci experimentální skupiny TOW, s kterou jsme udělali sérii tří celovečerních představení a mnoha improvizačních performancí. V Praze jsme měli domovskou scénu v tanečním divadle Ponec, ale s představeními se nám pravidelně dařilo jezdit i po světě, ať to byla Argentina, Belgie, Holandsko, nebo třeba Island. To zmíněné experimentování probíhalo v rámci synchronizace zvuku, obrazu a pohybu, takže jsme si navzájem zasahovali do svých tvůrčích disciplín. A já se konkrétně staral o estetiku, čili scénografii a kostýmy. Národní divadlo je pro mě velká a tradiční instituce, která má ale naštěstí i neustálou tendenci k progresivnímu myšlení. Důkazem je například i tato série spoluprací se současnou výtvarnou scénou nad vizuály jednotlivých sezon.

Vladimír 518, foto Filip Beránek

Jak se vám pracuje se zadáním zvenčí, které se nemusí shodovat s vaší běžnou motivikou a s tématy vašich obrazů? Není pro vás nutnost propojit vaše výtvarné dílo s konkrétními tituly příliš svazující?

Vůbec ne, věřím, že jednotlivá kulturní témata procházejí skrze čas, prostor, disciplíny, a tedy i skrze jednotlivá díla. Je to pro mě popravdě spíše návrat k postupům, kterým jsem se dříve věnoval.

Prostřednictvím konkrétních plakátů vstoupí vaše obrazy do nového kontextu, opustí prostor galerie a stanou se součástí veřejného prostoru. Vlastně to může působit, jako by se vaše díla dostávala zpět na ulici, i když prostřednictvím státní instituce. Co to pro vás znamená?

V této sérii vědomě pracuju s pouliční estetikou, která je ovšem živená ilustrátorskou zkušeností, láskou k historickým modernistickým malbám v interiérech architektury, ale třeba i takzvanou českou groteskou. Doufám, že to celé do sebe správně zaklapne, a lidé procházející okolo budov Národního divadla tak díky našim plakátům uvidí i dovnitř rekonstruované Nové scény. Vlastně mi to trochu připomíná živě přenášený koncert pro Českou televizi, který jsme odehráli v období covidu v podzemních skladech kulis ND. Zpráva je stejná. I když se lidé momentálně nemůžou do útrob budovy podívat, kultura tam žije.

Foto: Filip Beránek

Kateřina Kubák Prášilová

Sdílet na sociálních sítích

Mohlo by vás zajímat